Na začátku osmdesátých let rozvířil stojaté vody vlámské literatury Herman Brusselmans spolu s Tomem Lanoye a Kristien Hemmerechtsovou: tato trojice byla v té době oslavována jako představitelé nové literární generace. Když pak roku 1994 vyšel Bývalý bubeník jako poslední díl volné trilogie (předchozí části se jmenovaly Bývalý spisovatel a Bývalý milenec), byl to už autorův dvanáctý literární počin. Postupem času se Brusselmans zařadil do té kategorie autorů, které literární kritika nenávidí a široká (především mladá) čtenářská obec miluje, a své místo si vydobyl i v belgické mediální kultuře jako provokativní televizní diskutér a sloupkař v populárním časopise. K současnému datu má na kontě 52 knih, většinou románů či povídkových sbírek, které chrlí tempem dva kusy ročně.

Bývalý bubeník vychází jako první Brusselmansova kniha v češtině. Že český čtenář nezná předchozí dva díly, je pramálo na závadu: části trilogie na sebe navazují jen velmi volně. Úvaha v poznámce překladatele, ve které se Pavel Englický zamýšlí nad různými reakcemi čtenářů na Brusselmansovy knihy (buď čtenář knihu „znechuceně odhodí, nebo začne shánět druhou“), by ovšem spíš než na konec knížky měla být zařazena na samý začátek jako důrazné varování. Herman Brusselmans není autorem pro každého. Obsese násilím, sexem a vulgaritou jsou hlavními (vytýkanými) rysy Brusselmansovy tvorby a platí to i pro Bývalého bubeníka.

Bezejmenný vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě má (opět typicky pro Brusselmanse) mnoho společného s autorem: stejně jako on v době vydání originálu je i protagonista spisovatelem se zhruba dvanácti knihami na účtě, i on vystupuje v televizi a rádiu. Děj knihy sleduje tři různé, zpočátku na sobě nezávislé linie, z nichž jen ta první má něco společného s bubnováním. Kromě osudů kapely The Feminists v regionální rockové soutěži je to příběh úchylného ministra hygieny, který obtěžuje hrdinovu ženu, a vypravování o siamském králi, „vynálezci“ cynismu, kterým se vyprávěč tak rád zaklíná.

Zde je potíž v tom, že hlavní postava je cynikem bez příčiny – její cynismus, proklamovaný hned na první stránce knihy, je prvoplánovým motorem většiny děje, nějaké hlubší psychologické prokreslení, které by pomohlo rozklíčovat hrdinovo chování, ovšem chybí. Hrdina se vrhá do jedné bizarní příhody za druhou, provokuje a manipuluje – směřuje však přitom odnikud nikam, v průběhu děje neprochází žádným vývojem. Román končí stejně, jako začal, před televizní obrazovkou sledováním vědomostní soutěže. Vše mezitím je v zásadě jen sledem absurdních historek o tom, kdo komu nafackoval, komu všemu a jak parádně to Brusselmansovo alter ego vytmavilo či jak skvělý sex měl hrdina se svou ženou. Jedině v případě Ivana Van Dorpeho, jednoho z Feministů, lze mluvit o určitém vývoji (i když hlavní zásluhu na tom si opět silácky připíše hlavní hrdina).

Pokud se čtenář dokáže přenést přes autorův vulgární jazyk, machistický styl a fascinaci násilím, mužským genitálem a urážením žen či „teplajzníků“, čeká ho překvapivě zábavný literární zážitek. Dynamický příběh vyniká suchým humorem, kterému svědčí členění množství jednotlivých epizod do krátkých podkapitolek. Ironicky zabarvený, úsečný, a přitom živý styl s důrazem na nespisovný jazyk je pravděpodobně jedním z důvodů, proč jsou Brusselmansovy knihy tak populární u mládeže. Autor je břitký glosátor a krátké epizody dokáže vypointovat několika lakonickými větami. Právě v živosti jazyka vyniká překlad Pavla Englického, který se nápaditým způsobem dokázal vypořádat s rozbujelou nespisovností vypravěčovy mluvy. Překladatelova kreativita je ale zároveň hlavním úskalím překladu.

Brusselmans je především ironik a provokatér, jak v televizních diskusích, tak i ve svých knihách. Kouzlo jeho suchého humoru spočívá v tom, že čtenář nikdy neví jistě, na čem je. Vypravěč Bývalého bubeníka mnoho věcí nechává nevyřčených a nespecifikovaných, děj popisuje v krátkých větách s minimální angažovaností – je na čtenáři, aby se rozhodl, zda to či ono je míněno vážně. Nejproblematičtější je to v uvozovacích větách. „,Daarnet heeft een of ander kutwijf een auto gewonnen in het Rad van Fortuin,‘ zei ik" znamená „,Před chvílí nějaká kunda vyhrála v Kole štěstí auto,‘ řekl jsem". Zde ani na spoustě jiných podobných míst v originálu nic nenaznačuje míru emocionální angažovanosti mluvčího ani jeho záměr a proslov lze interpretovat různými způsoby. Překladatel však jako by se zapřisáhl překládat tvořivě a volně a hojná místa nedourčenosti štědře specifikuje: „,Před chvílí nějaká kunda vyhrála v Kole štěstí auto,‘ postěžoval jsem si." Jistěže čeština neumožňuje opakování slovesa „řekl“ v takové frekvenci jako nizozemština a uvozovací slovesa celkově jsou problematickou záležitostí, v případě Brusselmanse je ale lakonická úspornost a nedořečenost jedním z nejvýraznějších rysů jeho stylu a je nezbytné tomu přizpůsobit překladatelskou strategii. Překládat neutrální „řekl jsem" například květnatým „pokýval jsem souhlasně hlavou" je v tomto kontextu přinejmenším diskutabilním řešením, o kuriózních případech jako „,Díky moc,‘ podotkla" ani nemluvě.

Překladatelův tvůrčí zápal pravděpodobně způsobil i to, že některá místa nedávají smysl, například pasáž „,To mě podrž,‘ vzdychla Kristien. ,Ano, dokonce i jeho panenky,‘ pokračoval jsem" by byla mnohem srozumitelnější, kdyby překladatel dívčin povzdech „Jezus“ přeložil doslovně. Podobně věta „Zpívá sice v kapele, ale jinak je to úplná nula, nyx" (míněno „nicka“) a další. Pomohla by i důkladnější redakce, která by učesala přechody mezi spisovným a nespisovným jazykem, vymýtila drobné stylistické nedostatky z nepozornosti a sjednotila tvarosloví cizích jmen a výrazů: „chtěl jsem sednout na svojí [sic] Electra Glide" oproti „nastartoval Electru Glide", případně „Verbeek mě doprovodil k mé Elektře Glide". Oslovování nominativem je přípustné v případě příjmení, stěží ale u křestních jmen („,Dorian!‘ vykřikl", z kontextu je přitom zřejmé, že jde o oslovení). Zdrobnění „Kristien" na „Kristienku" spíš než vlámštinu připomíná slovenštinu – když už se z Jana Verbeeka stal „Honza Verbeek", neuškodila by ani „Kristýnka". Výše uvedených nedostatků není v překladu nijak závratné množství, zároveň je ale jejich frekvence v tak útlé knížce příliš vysoká na to, aby nerušily.

Bývalý bubeník Hermana Brusselmanse sice nepatří mezi ušlechtilou literaturu, ale jako kvalitně napsané zábavné čtení si svoje místo na českém knižním trhu rozhodně zaslouží – s ohledem na omezenou cílovou skupinu. Chybky v překladu naštěstí příliš nekazí požitek z četby a chválu si v neposlední řadě zaslouží i (pro nakladatelství Dybbuk tradičně vkusné) grafické zpracování knihy.