1

Jsem dokonale šťastný, přiměřeně nemocný, sžírán pochybnostmi o životě a naplněný pohrdáním smrtí. Tato kombinace se může vyskytovat u silné osobnosti – jaká dokáže bojovat až do trpkého konce a je cynická jako siamský král. Jinak nezbývá, než se v tom stále jen babrat, dávat pozor, odkud vítr fouká, a starat se, aby člověk bídou nepadl na hubu. A když už se tak přihodí, je nutné všechno přehodnotit a postavit se zase na nohy.
Všechno je tak jednoduché. To znamená: pokud se okolnosti vydaří.

Jsem dokonale šťastný, protože mám hodnou ženu a dokážu zaplatit nájem.
Přiměřeně nemocný jsem proto, protože vůbec žádný doktor nemůže přijít na to, co mi schází. Jeden tvrdí, že to je hltan. Druhý neurčitě říká, že to souvisí s žaludkem, třetí prohlásil, že na objem mozku mám moc malou lebku, ale tomu jsem jednu vrazil. Poslední dobou nejvíc důvěřuji svému osteopatovi. Vezme mě jednou za dva, čtyři týdny tak krutým způsobem pod ruku, že se mi z toho další dva, čtyři týdny tak motá palice, že nepoznám, kde mám držku a kde zadek (což je podle něj normální a patří to k léčbě). Nechává mě taky polykat Bachovy květové kapky, které ředí koňakem. Zeptal jsem se ho, jestli by je nemohl ředit J&B whiskou, ale podle něj má koňak v roztoku větší účinnost. To už kdysi tvrdil i sám doktor Bach, jenže ten pil jenom koňak, takže tak jako on by to dokázal každý.

Jsem sžírán pochybnostmi o životě, protože nevím, o čem jiném bych měl pochybovat než o životě. A jsem naplněný pohrdáním smrtí, protože nevím, čím jiným bych měl pohrdat než smrtí.

Jsem silná osobnost a jsem ochotný bojovat až do trpkého konce. To mi jednou po lékařských a psychologických prohlídkách, které měly určit, zda jsem schopný vojenské služby, důvěrně svěřil vojenský lékař. Bylo to v roce 1983.
„Jste silná osobnost,“ oznámil mi kapitán, „a jste připraven bojovat až do trpkého konce.“ Chtěl jsem mu říci, že je úplně vedle, ale on pokračoval v diagnóze: „Kromě toho máte slabý žaludek a vnitřnosti, máte poměrně malou lebku, ale to neznamená, že nejste schopen výkonu vojenské služby.“
Už jsem mu chtěl jednu vrazit, ale udržel jsem se.

Na vojně se mi jednou při střelbách něco porouchalo na zbrani a seržant – instruktor střelby – dostal kulku do kolena.
Před rokem ho prý zasáhla odražená kulka.
Před několika lety mu selhal vlastní revolver, takže se střelil do nohy.
Po mém špatném výstřelu rozhodlo vojenské vedení, že seržant, instruktor střelby, je osobou přitahující odražené kulky, a poslalo ho do předčasného důchodu.

Domnívám se, že jsem cynický, protože jsem se tak už narodil. Myslím si to proto, že si vlastně nevzpomínám na žádný důležitý okamžik, kdy bych cynický nebyl. Nebýt cynický mi navíc připadá jako duševní stav, z kterého se člověk nakonec musí zbláznit.
Vzpomínám si, že když jsem byl mladý, sousedův syn se zabil na motorce. Přejel ho náklaďák. Všichni lamentovali, protože byl mrtvý. A proto, že jeho mozek ležel všude kolem. Poznamenal jsem tehdy: „Ještě štěstí, že neměl helmu. Byla by taky zralá do popelnice.“ To jim připadalo cynické. Zapomněli ale na to, že dobrá helma stála dva až tři tisíce franků, což bylo v té době malé jmění.
Přičemž se také zapomnělo, pravda jen na chvilku, že zahynulý sousedův syn byl pěknej hajzl.

Občas padnu bídou na hubu. V tom případě ten pád přehodnotím a zase se postavím na nohy. Při tom mi pomáhá: denní dávka prášků Xanax, denní dávka whisky J&B, denní dávka šedesáti až sedmdesáti cigaret, denní dávka mlácení do bicích, denní dávka vzpomínek na zemřelou matku, denní dávka životních pochyb, pohrdání smrtí a cynismu, denní dávka co nejdelší přítomnosti mé manželky a každý den okolnosti, které se vydaří.

Moje manželka se jmenuje Lio a je to hodná žena. Je mladší než já, moc hezká a má slušný plat. Nevím, co víc si od ženy přát.
Navíc má smysl pro humor, není nymfomanka, dokáže uvařit, nevyhýbá se mytí nádobí ani úklidu, vlastní řidičský průkaz a skoro každý je u ní hajzl anebo kunda.
Zato já jsem u ní jednička. Ona u mě taky.