Slovinský básník Srečko Kosovel (1904–1926) patří k těm literárním tvůrcům, kteří výrazně zazářili na literárním nebi a během svého krátkého života vytvořili nejednou dílo vysokých uměleckých hodnot. K takovým básníkům patři např. K. H. Mácha (1810–1836), M. Ju. Lermontov (1814–1841), A. S. Puškin (1799–1837), Christo Botev (1848–1876), Christo Smirnenski (1898–1923), Jiří Orten (1919–1941) i Jiří Wolker (1900–1924), Andrej Guoth (1906–1929), Kosta Racin (1908–1943), Aco Karamanov (1927–1944) a mnozí další.

Srečko Kosovel je často srovnáván s prostějovským rodákem Jiřím Wolkerem (1900–1924). Oba zemřeli mladí, „dřív, než mohli srdce k boji vytasit“, jak napsal ve svém Epitafu Jiří Wolker. S. Kosovel zemřel dokonce o dva roky mladší než náš básník. Oba však zanechali za sebou stovky veršů, deníkových záznamů, črt, dopisů, básní v próze, dramatických pokusů i literárních statí.

Zatím nevíme, zda se Srečko Kosovel a Jiří Wolker osobně znali. Pravděpodobně neměli ani možnost číst verše toho druhého. A to i přesto, že Wolker se již od svých studentských let o slovinskou literaturu zajímal. Za pomoci svého učitele a překladatele z jihoslovanských literatur Vojtěcha Měrky (1888–1974) totiž Wolker přeložil a vydal verše slovinských modernistů Alojze Gradnika (1882–1967), Dragotina Ketteho (1876–1899) a Ivana Cankara (1876–1918) ve výboru Bratrská poesie (1925). Nakolik se Wolker podílel na překladech veršů Gradnikových a Ketteho, nevíme, zato však v korespondenci máme zmínky o tom, že se přebásněním veršů I. Cankara zabýval již jako osmnáctiletý.

Ostatně o Jiřím Wolkerovi není zmínka ani v dosud nejrozsáhlejší a nejpodrobněji napsané slovinské monografii o Srečku Kosovelovi Srečko Kosovel: Monografia, která vyšla ke konci minulého roku.

Její autor se Kosovelovým dílem zabývá téměř tři desetiletí. V mnoha analytických studiích a statích se pokusil zmapovat básníkovo dílo a zařadit je do širšího slovinského i evropského literárního a kulturního kontextu. Přitom je monografie koncipovaná jako život a dílo. Navazuje na výklady Antona Ocvirka, který patří k nejlepším znalcům a vykladačům Kosovelova díla. Ocvirk je uspořádal a po 2. světové válce vydal ve čtyřech svazcích. J. Vrečko Ocvirkovy interpretace principiálně hájí, jiné doplňuje, upřesňuje a někde opravuje.

Po výkladu Kosovelova rodinného prostředí Vrečko poukazuje na úlohu, kterou sehrál nejradikálnější slovinský avantgardista, básník Anton Podbevšek (1898–1981), který prosazoval poetiku futurismu a expresionismu a díky němuž Kosovel poprvé již jako šestnáctiletý pronikl do širší slovinské literární veřejnosti.

V letech 1922–1925 prošel Kosovel několika intenzívními tvůrčími etapami, v nichž vyzkoušel novou poetologickou aktivitu. Vrátil se např. k impresionismu a psal společensky angažované verše, rozešel se s futurismem, toužil se cele obětovat umění a literatuře a tvořil v expresionistickém duchu. Obdobně jako Wolker také Kosovel by mohl říci, že propadl „pochybným experimentům expresionismu“. Postupně dospíval k poznání, že svět není v pořádku, že mu něco chybí, i že Evropa je v rozkladu a že podle něj ji mohou zachránit jedině nové duchovní proudy.

J. Vrečko poukázal na Kosovelovu apokalyptickou vizi v baladě Extáze smrti, zařadil ji do širšího evropského kontextu a uvedl tvůrce, kteří stejně jako Kosovel psali o konci světa. Podrobnější pozornost věnuje Vrečko Kosovelovu vztahu k zenitismu. Počátkem 20. let 20. století vznikly např. tři hlavní manifesty srbského modernismu: Vysvětlivky k Sumatře (1920) prozaika, básníka a dramatika Miloše Crnjanského (1903–1977), jež byly považovány za první manifest srbské avantgardy (šlo o tzv. sumatraismus, který odhaloval možnosti volného verše), Manifest expresionistické školy (1920) básníka, prozaika, literárního a hudebního kritika Stanislava Vinavera (1891–1955) a Manifest zenitismu s prohlášením Duch zenitismu básníka a literárního kritika Ljubomira Miciće (1895–1971). Převládalo v nich historické a sociální vědomí. Zenitismus se v Kosovelově poezii dokonce odrazil přímo.

Do jihoslovanského prostředí uvedl dadaismus stejnojmenným manifestem spolupracovník Zenitu surrealista Dragan Aleksić (1901–1964). Literárně-umělecký časopis mezinárodního charakteru Zenit, který vycházel nejdříve v Záhřebu (1921–1922) a poté v Bělehradě (1923– 1926), byl založen na myšlence avantgardy a propagoval svůj vlastní program. V Bělehradě působila několik let (1920–1922) skupina srbské avantgardy Alpha (Beogradska književna zajednica Alpha), jejímiž členy byli kromě M. Crnjanského a S. Vinavera také Todor Manojlović (1883–1968), Rastko Petrović (1898–1949), Tin Ujević (1891–1955) a někteří další básníci.

Časopis Zenit propagoval tzv. barbarogénia a poezii psanou v duchu zenitismu, který akceptoval také Kosovel, jak na základě jeho Deníku a Zápisků ukázal J. Vrečko. Srečko Kosovel mohl v Zenitu poprvé číst o dadaismu, dovědět se více o něm a o jeho evropských variantách.

Janez Vrečko dále ve své monografii analyzuje Kosovelovy definice literárního konstruktivismu a futurismu, jeho přednášky o novém umění, ukazuje, z jakých prací a názorů vycházel, velmi podrobně a přesvědčivě doložil Kosovelovy vazby na ruský literární konstruktivismus, objasňuje Kosovelovo pojetí etického člověka a etického tvůrce. Kosovelova básnická forma, jeho kons, je i originální variantou evropského literárního konstruktivismu.

Je nesporné, že konstruktivismus a V. V.Kandinskij (1866–1944) tvorbu slovinského básníka výrazně poznamenaly. Byl to tedy expresionismus V. Kandinského, P. Klee (1879–1940) a Kurta Schwitterse (1887–1948) i svérázný expresionismus Marca Chagalla (chybí o něm v knize zmínka), v němž se projevila „fantasmagorie barev a prostoru“, který okouzlil a načas nadchl Wolkera a Kosovela.

Konstruktivnost spojoval Kosovel s konstruktivním člověkem, který přežil „revoluci ducha“. Podle našeho názoru Vrečko správně poznamenává, že bez poznání filozofie ruského konstruktivismu, konstruktivismu Vladimira Tatlina, veršů Velemira Chlebnikova a četných dalších tvůrců, nemůžeme některé Kosovelovy básně vůbec pochopit. Mimochodem poznamenávám, že podle Vrečka Srečko Kosovel znal Čapkovo drama RUR. A při výkladu o básníkově politickém obratu a jeho proletkultovské básnické sbírce Integrály autor monografie poznamenává, že Kosovel jako málokterý z tvůrců se v polovině dvacátých let postavil proti zjednodušenému a schematickému nazírání na umění. Přitom píše: „Uveďme příslušníka české avantgardy Františka Götze, který odmítal marxismus právě kvůli jeho determinismu, a dostal se kvůli tomu do ostrého sporu s poetistou Karlem Teigem“ (s. 319).

Dosud je málo prozkoumán Kosovelův vztah k moderní technice, třebaže patřil ve Slovinsku k těm, kdo se chopili technické civilizace jako lyrického motivu. Obdobně tomu bylo také s Kosovelovým vztahem k místní civilizaci.

Podrobné a doložené citáty z archivních pramenů jsou Vrečkovy výklady Kosovelových názorů na poezii a společnost, pojednání o básníkově levé orientaci, poté podrobná analýza jeho jednotlivých básní i jeho básní v próze a poezie pro děti a mládež.

Vrečkova monografie představila básníkovu tvůrčí cestu k avantgardním směrům a proudům prvních desetiletí dvacátého století, od futurismu po surrealismus. Kosovel v mimořádně krátkých, ale nesmírně plodných životních etapách dokonale poznal politickou a kulturní situaci v Evropě. Hledal nové básnické principy a uvedl do slovinské poezie takové způsoby tvorby, které se zdály pro novou dobu nevhodné.

Monografie o Srečku Kosovelovi je po pracích Antona Ocvirka, na které navazuje a z nichž čerpá, v slovinské literární historii nejdůkladnější, nejrozsáhlejší a nejpřínosnější prací. Málokteré literární dílo mělo ve Slovinsku tak složitý a tak smutný osud jako tvorba Srečka Kosovela.

Na závěr dodávám, že málokteré jiné dílo se dočkalo takového nepochopení a tolika nesprávných interpretací, vyplývajících nejčastěji z neznalosti celistvého díla, tolika neúcty a znevažování, tolika kritických mystifikací i zbytečných glorifikací jako Kosovelovy básně. Za života vyšly jen asi čtyři desítky jeho básní po časopisech.

O Kosovelovi se mlčelo, nebo se o něm psalo, aniž kritika znala jeho nejangažovanější a nejavantgardnější dílo, jímž byla sbírka Integrály. Ta vyšla až v roce 1967, kdy byla zcela jiná literární avantgardní situace jak ve Slovinsku a v tehdejší jugoslávské federaci, tak také jinde v Evropě, kde vypukly studentské nepokoje a kde se prosazovala volná láska. Srečko Kosovel se stal do určité míry duchovním otcem těchto událostí. Mládež objevila impresionistického krajináře, avantgardistu a experimentálního básníka Kosovela a přisvojila si ho.

Co lze jinak velmi důkladné práci vytknout, je určitá neuspořádanost, roztříštěnost textu. Mám tím na mysli to, že Vrečko o témže směru (např. o futurismu) nebo o Kosovelově vztahu (např. k časopisům) a dalších otázkách píše na několika místech, což komplikuje čtenáři celkový pohled na slovinského básníka.

Kniha obsahuje rozsáhlou bibliografii děl (chybí mi mj. Debeljak, Johnson, E.: „Srečko Kosovel – pesnik in jaz“. Delo, Ljubljana, 4.– 25. února 2004). Autor poznamenává, že nejde o systematický přehled děl, která se zabývají otázkami avantgardy, nýbrž o práce, které jsou v monografii uváděny.