„Prohlašuju se za mytopoetického zajatce,“ říká v závěru románu Hmatatelný čas palermského rodáka Giorgia Vasty (1970) vypravěč Nimbus. Parafrázuje tak větu, s níž se příslušníci Rudých brigád vzdávali policii. Oni se ovšem cítili zajatci politickými. Nimbova parafráze v sobě shrnuje dvě ze tří hlavních témat románu: terorismus sedmdesátých let minulého století v Itálii a posedlost jazykem projevující se snahou obsáhnout svět pomocí slov. Třetím tématem je přechod z dětství do dospívání, cosi jako úsvit puberty: Nimbovi a jeho kamarádům je jedenáct let.

Sedmdesátá léta minulého století, poznamenaná krvavými útoky teroristických skupin, jsou v Itálii označována jako „olověná“. Termín byl převzat z filmu Die Bleierne Zeit (1981, Olověná doba) Margarethe von Trotta, který je volně inspirován životním příběhem spoluzakladatelky západoněmecké levicové teroristické skupiny Frakce Rudé armády Gudrun Ensslin a její sestry Christiane. Za konec italských olověných let sice můžeme označit až rok 1981 – posledním velkým atentátem je tzv. boloňský masakr, při němž v srpnu 1980 zemřelo 85 osob –, nicméně rokem 1978, během něhož se odehrává románový příběh, tato smutná doba vrcholí. Únos a vražda lídra křesťanské demokracie Alda Mora (1916–1978) Rudými brigádami už byly v literatuře a ve filmu zpracovány (např. v pamfletu L’affaire Moro [1978, Případ Moro] Leonarda Sciascii či ve filmu Marca Bellocchia Buongiorno, notte [2003, Dobrý den, noci] ), Vastův příběh však záměrně udržuje od události odstup, ke čtenáři se dostává přefiltrovaná skrz malého Nimba: „Soustředěného a drsného. Kritického, temného. Abnormálního preadolescenta“. Také volba Palerma coby dějiště – ač byla zajisté motivována autorovou důvěrnou znalostí prostředí – ještě víc zdůrazňuje periferičnost vypravěčova prizmatu. Palermo rozhodně nebylo centrem italského levicového terorismu, za projevy násilí tam stála Cosa nostra, ale ta ve Vastově vyprávění zůstává neviditelná; snad jen epizoda s psaníčky heroinu ukrytými v dutinách stromů a označení heroinu za novodobou hostii odkazuje na skutečnost, že Palermo bylo v sedmdesátých letech největším centrem rafinace heroinu na světě a Cosa nostra měla prostřednictvím sítě zvané Pizza connection pod palcem devadesát procent vývozu heroinu do USA.

Rok 1978 je v souvislosti s politikou a terorismem vnímán také jako rok, kdy Italové, kteří se stali jednotným národem přibližně o sto let dříve a svou národní identitu si plně uvědomili až po druhé světové válce, „přišli o svou nevinnost“. Protagonisté románu jsou ještě děti, jenže tři mladí „soudruzi“, kteří si zvolili bojová jména Nimbus, Volátus a Rádius, mýtus nevinného dětství boří. Jejich ambicí je provinit se: „To slovo se mi líbí. Provinit se. I když nikdy nemám odvahu to udělat. Závidím Scarmigliovi schopnost se provinit. Protože o tohle jde, o schopnost: ne každý se může provinit; je to osud, a je to úkol.“ Svými násilnými činy se chtějí osvobodit, vymanit se z pout společnosti, kterou odmítají. Odmítání okolí patří k jejich věku, avšak oni si neuvědomují, že se stali oběťmi doby, ve které žijí, doby, kdy se ideologie, často slepě a fanaticky vyznávaná, stala mocnou zbraní, jež zredukovala život jednotlivce na nulovou hodnotu. Lidé umírali při bombových útocích, stávali se terči takzvaných „travet della tibia“, rutinérů holenní kosti (tento termín poprvé použil novinář Enrico Deaglio, v letech 1977–82 ředitel ultralevicového deníku Lotta Continua), brigadistických pěšáků, kteří si pletli ulici se střelnicí a pro výstrahu stříleli oběti do nohou. V italštině tak dokonce vzniklo nové sloveso „gambizzare“: trefit někoho při atentátu střelnou zbraní do nohy.

Nimbus s kamarády sledují působení Rudých brigád v televizním zpravodajství, v novinách čtou komuniké. Dají se svést a nakazit jejich rétorikou. Proces nákazy zlem probíhá v rytmu kalendářního roku; přičemž tempo první poloviny je pozvolnější, dochází k  postupnému „probouzení“ malých brigadistů k životu plnému akcí, zato po letních prázdninách naberou události rychlý spád, násilí páchané protagonisty – nyní už sdruženými v nezávislém jádru NINJA – se stupňuje. Zlomovým obdobím jsou z tohoto pohledu právě prázdniny, kdy fáze příprav vrcholí sestavením tajné řeči: němocedy. Jednotlivé pózy němocedy jsou karikaturou obrazů uložených v italském kolektivním povědomí té doby: lidé je vídali v televizi, ve filmu, na obalech gramofonových desek. Pro neitalského čtenáře jsou samozřejmě mnohem méně čitelné (snad s výjimkou Travolty v Horečce sobotní noci), přesto ale dokáže pochopit záměr Nimba a jeho kamarádů zdůraznit schizofreničnost doby, kdy jsou v televizním vysílání záběry na mrtvá těla prokládána hloupými estrádami či pseudoidylickými pohlednicemi během Přestávky. Malí brigadisté totiž chtějí krom jiného bojovat i s tendencí Italů všechno zlehčovat a obracet tragédii ve frašku. Ve společnosti jim chybí vážnost a pathos, rozhodnou se být antiironičtí a tragičtí i za cenu toho, že budou směšní. Vyhlásí válku konzumnímu maloměšťáctví živenému televizní zábavou, která v době jejich příběhu už začala nabývat obludných rozměrů a kterou  v následujícím desetiletí dokonale z(de)formovalo Berlusconiho mediální impérium. Itálie sedmdesátých let se ještě vezla na doznívající vlně filmové komedie. Předchozí dekáda byla zlatým věkem proudu „commedia all’italiana“, který dostal název podle slavného filmu Pietra Germiho Rozvod po italsku. Jenže kvalitní komedie režisérů, jako byli Mario Monicelli nebo Dino Risi, vyznačující se inteligentním humorem a silným společensko-kritickým podtextem, postupně vystřídaly tituly podstatně nenáročnější a převážně bezduché. Za zmínku stojí, že dílo, jímž se commedia all’italiana uzavírá, je Monicelliho Un borghese piccolo piccolo (Maloměšťáček) z roku 1977: příběh ušlápnutého úředníčka, který se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a pomstít smrt jediného syna, jenž se stal náhodnou obětí pouliční přestřelky. Film spíše tragický než komediální má s Vastovým románem jeden zásadní styčný bod: ukazuje deformaci člověka zlem, normalitu, která se zvrhne v zrůdnost.

Nimbus, Volátus a Rádius jsou sice poněkud atypičtí preadolescenti, nicméně pocházejí ze zcela normálního prostředí, z náznaků je zřejmé, že se nenarodili v chudinských čtvrtích: jejich rodiny patří ke střední třídě, pořádají karnevalové oslavy, o prázdninách se přesouvají na letní byt do turistické zóny Mondello. Nářečními obyvateli chudého, lidového Palerma ostentativně opovrhují a nakonec si svou první oběť zvolí – z cvičných, nikoli ideologických důvodů – právě zde. Ve škole všichni tři řádně prospívají, rodiče, třebaže jsou v románě trochu neviditelní, je nezanedbávají. Je pravda, že blíže můžeme poznat pouze Nimbovo domácí prostředí, a to ani v nejmenším nevykazuje známky abnormality. Skála, Motouz a Bavlnka: otec, matka a mladší bratr. Neznáme jejich jména, Nimbus (jeho pravé jméno se také nedozvíme) jim dal tyto „mluvící“ přezdívky, které vypovídají jak o nich, tak i o jeho smyslovém vnímání světa.

Vypravěč Nimbus je bystrý pozorovatel a jeho „žízeň po jazyce“ ho nutí všechno pojmenovat, popsat. Nevychází ovšem pouze ze zrakových vjemů, také sluch, chuť a především hmat a čich hrají v jeho zmocňování se světa významnou roli. I proto věnuje velkou pozornost přírodě: zvířatům – která se dokonce stávají hlasy jeho svědomí –, rostlinám, minerálům. Když se v závěru románu objeví vesmírná sonda, čtenář si uvědomuje, že Nimbus byl pro něj po celou dobu jakousi lidskou sondou, s jejíž pomocí mohl prozkoumat fikční svět do nejmenších detailů. Vypravěčovo vnímání navíc zostřuje a zintenzivňuje nastupující puberta. Příslušníci Rudých brigád ho fascinují jako ztělesnění akceschopnosti, ale také nevázaného sexu (s nímž se malí soudruzi zatím seznamují na stránkách pornokomiksů). Nimbovi samozřejmě učaruje i jazyk brigadistických komuniké, i když na rozdíl od svých kamarádů brzy odhalí, že jejich dikce věci zjednodušuje, „protože cílem těchhle vět je odlišovat. Jako když nakreslíš křídou uprostřed tabule čáru, abys zapisoval, kdo je hodný a kdo zlobí.“ A pociťuje „útrpnost nad školáckým diletantismem, nad dětinskou emfází“.

Na jednu stranu se mezi slovy cítí svobodně, opájí se řečí, na druhou stranu jej nekonečnost okolního světa a vlastní neschopnost ho celý pojmout vede k vytvoření němocedy omezené na jednadvacet pozic. Už při vytváření němocedy se dobře ukazují i rozdíly mezi třemi členy buňky NINJA, jež se pak výrazně projeví ve chvíli, kdy plánují a realizují únos a věznění spolužáka Morany. Zarputilý ideolog Volátus, který jako by se pro tuto roli a vše, co s ní souvisí, narodil. Rádius prodělávající v rámci trojice nejvýraznější proměnu, fyzickou i psychickou: z mírně natvrdlého tlouštíka se stane iniciativní a věci oddaný, štíhlý brigadista. A konečně Nimbus, u něhož stojí posedlost řečí nade vším, i němoceda ho zajímá hlavně jako nový způsob komunikace, jako systém kódů, které může kombinovat a plnit je významy, a teprve potom coby tajná řeč jejich nezávislého jádra. Ale ani němoceda mu nepomůže navázat kontakt s okolím. Zůstává uvězněný ve svých jazycích. Ve světě, který si sám stvořil. V tomto ohledu je Nimbovým protipólem kreolská holčička, jeho láska, která je němá. Ta na rozdíl od něj dokáže vyjádřit své city, své potřeby, její handicap ji neizoluje, naopak, i přísný soudruh Volátus si dobře uvědomuje, že kreolská holčička Wimbow je „pojítko“. Jelikož všechny postavy fungují i jako symboly, Wimbow představuje spásu, záchytný bod, díky němuž si Nimbus udržuje pouto se světem, pouto, které ideolog Volátus velí přetnout: „Při pohledu na ni se mi v břiše pokaždé rodí náboženství, potřeba něhy – tatáž potřeba, kterou boj každodenně vylučuje.“

Nimbus nakonec uznává svou porážku, on, chlapec jazykem vyvolený, nedokáže ani vyjádřit svou lásku, proto se vzdává, prohlásí se za mytopetického zajatce, ale jeho kapitulace je zároveň jeho záchranou, přivede ho k poznání zla a k rozhodnutí „cestu do pekel“, na níž se s Volátem a Rádiem ocitli, ukončit.

Giorgio Vasta se sice v literárním provozu (spolupráce s nakladatelstvími, časopisy, výuka na turínské škole narativních technik Holden) pohybuje už delší dobu, ale debutoval povídkami otištěnými v knižních antologiích až jako sedmatřicetiletý. O rok později vydal úspěšnou románovou prvotinu Il tempo materiale (2008, Hmatatelný čas), po němž roku 2010 následoval útlý román Lo spaesamento (Ztráta orientace), jehož dospělý vypravěč se vrací na tři dny do rodného Palerma (mimochodem do bytu v domě číslo 131 ve via Sciuti, kde žil i Nimbus), které se už téměř v ničem nepodobá městu, kde vyrůstal.

Jak se zdá, také Vasta potvrzuje známé pravidlo, že prozaikům pozdní debuty svědčí. „Habemus scriptorem!“ ozývalo se z četných pochvalných recenzí Hmatatelného času. Vasta se ve vyzrálém prvním románu skutečně představil jako hotový spisovatel, tedy nikoli jako autor, který má dobrý příběh a dovede ho zajímavě vyprávět, nýbrž jako autor, jenž se s jistotou a bravurou pohybuje v jazyce a podává nadčasové, umělecky hodnotné svědectví o své době a své zemi, vyjadřuje obavy pramenící z vědomí lidské nepoučitelnosti. Hmatatelný čas je až na několik málo pasáží vyprávěn v přítomném čase, což na jedné straně dotváří lyričnost textu, zvyšuje to sugestivitu Nimbových smyslových záznamů a současně se tím ve čtenáři zintenzivňuje pocit, že je přímo na místě, vtažen do děje. Román přitom nechce mít charakter dokumentu, autor záměrně pracuje s nadsázkou, obrazy, jež před námi Nimbus vytváří, mají občas až surreálně groteskní ráz, jako bychom se ocitli uprostřed snu: pronikáme do snu vypravěče trpícího nespavostí. Nimbova práce s jazykem, jeho vyjadřovací schopnosti jsou nesmírně vyspělé, dokonce i na chlapce obdařeného aureolou slov. Přesto autor udržuje jak jeho postavu, tak i postavy jeho malých soudruhů v dimenzi uvěřitelnosti. Trefné postřehy a hluboké společenské analýzy střídá s pasážemi, kdy se jejich nevyzrálost a nezkušenost jasně projeví a  místy dokonce vyvolává komický efekt, vždy však tlumený celkovou vážností příběhu. Tím se Vasta odlišuje od většiny autorů své generace, kteří upřednostňují komický či humoristický přístup, hojně využívají ironii. On však sdílí se svým vypravěčem averzi k všeobecně rozšířené ironii s otupěným ostřím, jež všechno halí do smířlivého či lehkovážného tónu: místo úšklebku volí vážnou tvář. A po dlouhé době nadvlády smíchu se rozhodl rehabilitovat pláč. Nicméně ve chvílích, kdy se Nimbus vnitřně distancuje od ideologie svého brigadistického jádra, ironie vyplouvá na povrch a v takto uměřených dávkách má sílu, říz, působivost. Vastův jazyk je precizní a výstižný, místy strohý, úsečný, stále však nesený rytmem proliferujících se básnických obrazů a metafor. Četba si žádá soustředění a vytrvalost. Palermo, po němž se Nimbus s kamarády pohybují, odpudivé i krásné, je v detailech autentické a přesné, přesto by se příběh mohl odehrávat i jinde. Výpovědní hodnota textu nespočívá v dokumentárnosti a realističnosti, její síla tkví v intenzitě, s níž nám autor Nimbovými ústy podává znepokojivou zprávu o stavu italské společnosti; tedy: nejen italské a nejen v sedmdesátých letech. Je dobré si uvědomit, že dnes je generace nimbů, volátů a rádiů v roli otců rodin, dospěla do věku zodpovědnosti, po níž malí protagonisté tolik toužili; otázkou však zůstává: dospěla skutečně? Nezůstala uvězněná v dětské hře na dospělé? Došla k poznání, že „na konci slov začíná pláč“?