„hostie přeměněná v heroin, heroin v hostii, modlitba v porno, porno v modlitbu“

Velmi půvabně nebezpečná kniha. Brilantní debut, angažovaná báseň v próze, a stejně brilantní překlad. Literární terorismus v tom nejlepším balení. Hluboká a neúprosná sonda do zahnívajícíh středostavovských vod odlidštění, racionalizace a ideologizace skutečnosti, do pozerství a do hledání a vytváření osobních odlišností. Kulometné dávky neobvyklých obrazů, metafor, přesmyků, antitezí, na které evidentně naše stará neprůstřelná vesta nestačí. V neposlední řadě velmi upřímný a stejně neúprosný pohled do italské populární kultury konce 70. let. Italský mýtus o odbojném mládí stále žije – alespoň na papíře. Kdo se odváží postavit hrdinům z knihy, mladým a neklidným odbojářům, „buržoazním rudým teroristům“? Kdo pro ně bude mít pochopení? Nikdo si netroufá? Ani čtenář? Ale ten by měl..., i když uchopení této knihy není vůbec snadné, nelze je svěřit pouze rozumu člověka počátku 21. století, protože zde platí to, co v roce 1909 napsal Charles Morice: „Každá živá krása má mlžné obrysy: neurčitost mezí a hranic, toť sám znak všeho, co roste. Vadne květ i sen, jehož dotknout se příliš tvrdé a přesné nástroje vědecké analysy rozumové.“

Pokusme se nicméně načrtnout alespoň základní rysy knihy. Román nás uvádí do Palerma roku 1978, v době Rudých brigád, zavraždění Alda Mora. Sedmdesátá léta byla pro Itálii v mnohých oblastech přelomová, Hmatatelný čas zobrazuje tíživou atmosféru doby předmětnosti, jakoby z konce dějin, kterou velmi dobře vystihl Martin Buber ve svém díle Já a Ty: „Přestává-li mít ta či ona kultura svůj střed v živoucí, ustavičně obnovované události, pro niž je příznačný vztah, pak musí ustrnout a proměnit se v svět slova Ono, jejž už jenom čas od času eruptivně prolamují žhnoucí činy osamělých duchů. Od té doby se stupňuje běžná příčinnost, která předtím nebyla nikdy s to porušit duchovní pojetí kosmu, v tíživou a utlačující neblahou sudbu.“

Do této atmosféry vstupují tři jedenáctiletí chlapci, vypravěč Nimbus, Bocca a Scarmiglia (se „soudružskými“ přezdívkami Volátus a Rádius), kteří se rozhodnou vybočit z řady středostavovských „chlapců z dobrých rodin“. Za vzor si berou Rudé brigády, jejich rétoriku, postoje a radikální akce namířené vůči většinové společnosti. Využijí epidemie vší a ostříhají si hlavy do hola. Cvičí svá těla do úmoru, vymýšlí si vlastní jazyk postojů, „němocedu“, vyhraňuje se jejich názor na ironičnost a fraškovitost doby, uzavírají se ve své – středostavovské – bublině národní italštiny, vyhýbají se místní spodině, dialektům a starým lidem.

V čem je ovšem jádro knihy, její tresť? Jsou jimi tragédie násilného odboje a vzdoru mladých lidí vůči současnosti, která se definuje skrze nadužívání rozumu, racionalizaci, jak říká autor „mytopoetičnost“, uzavírání světa do slov, skrze ideologizaci skutečnosti, její násilné vtěstnání do snadno čitelných a racionálních vzorců. Tři chlapci se chtějí odlišit, vzdálit se, uzavřít se, vyburcovat se a bojovat proti zoufale přízemnímu, triviálnímu a předvídatelnému světu. Tuto touhu můžeme snadno pochopit a uznat. Co ovšem lze pochopit méně, je tento „odboj“, vedený stejnými prostředky a v rámci stejných vzorců chování, které oni tři chlapci sami nesnáší. Výsledkem je dvojí tragédie: chlapci si k odboji vybírají cestu jistého skrytého násilí a za druhé již dopředu si jsou vědomi banality a konce svého „odboje“, který jen vlastně „v negativu kopíruje“ schémata okolního světa. Vasta píše: „Když je mechanismus odhalen, všechno se nám zdá logické a nevyhnutelné, předvídatelné a dokonce banální.“ (s. 79). O filozofii „odboje“ chlapců se dozvídáme, též z pera autora, jako o potupném návratu ke zvířecímu stavu: „Žádná včela nerozhoduje o tom, co dělá, žádná včela nemůže couvnout nebo dezertovat. Včela naplňuje svůj osud v rámci nutnosti: včela je tudíž dokonalý bojovník.“ (s. 97).

Brilantně napsanou knihou tedy vládne smutek, latentní násilí, „vykloubení“ a jistá zoufalost. Autor si je ovšem tohoto úskalí vědom a zcela jednoznačně nechává své hrdiny koupat a mučit v pekle rozumu a ideologie. Jakkoliv si spolu s autorem myslíme, že „tudy cesta nevede“, že člověk si má své místo na slunci hledat jiným způsobem, je Vastovou velkou zásluhou, že nám kromě jiného znovu připomněl myšlenku, kterou např. již v roce 1920 ve své Dokonalé magii budoucnosti vyslovil Josef Váchal: „Doba přítomná nánosem zvýšeného usilování o zpohodlnění života, kulturnosti, přinášející člověku více zmaru než zdaru, ustavičně zhoršuje podmínky samovolného vystupování jednotlivcova z celku a kruhu ochraného: jest přirozeným vývojem naší země toto úsilí o jeden ovčinec, ať už jest jakýkoliv.“