Římská encyklopedická literatura představuje fenomén, který nemá v řeckém prostředí obdoby. Samotný pojem „enkyklios paideia“ je sice řeckého původu, označoval však ucelené vzdělání, rozvíjející duševní i tělesné schopnosti jednotlivce. Teprve Římané přetvořili původní řeckou myšlenku komplexního vzdělání v představu „encyklopedického“ pojednání systematizujícího veškeré dostupné poznatky a poskytujícího ucelený obraz lidského poznání. Prvním římským „encyklopedistou“ byl M. Terentius Varro, jenž se ve svých početných spisech snažil obsáhnout co nejvíce oblastí antického vědění. Tohoto pozdně republikánského polyhistora se dovolávali všichni pozdější autoři, od Plinia Staršího až po Isidora ze Sevilly. Mezi Varronovými následovníky představují zvláštní kategorii autoři, kteří se nespokojili s pouhými faktografickými přehledy lidského vědění, ale snažili se vtisknout naučnému pojednání promyšlenou literární strukturu a spojit poučení s estetickým požitkem a zábavou. K tomuto typu naučné literatury, jež si klade vyšší umělecké ambice, lze počítat Gelliovy Noctes atticae (Attické noci), Macrobiova Saturnalia (Svátek Saturnův) a pojednání Martiana Capelly De nuptiis Philologiae et Mercurii (O svatbě Filologie s Merkurem). Každé z těchto děl volí odlišnou narativní strategii, sleduje jiné vzdělávací cíle a obrací se na jiné publikum, všechny však spojuje stejná myšlenka, totiž že naučné pojednání nemusí mít formu suchopárné příručky a že vzdělání lze prezentovat atraktivním a poutavým způsobem.

Právě tomuto typu římské naučné literatury jsou věnovány dvě odborné studie brněnské klasické filoložky Katariny Petrovićové, Docere ac delectare. Proměny římské naukové literatury (2008) a Martianus Capella. Nauky „na cestě“ mezi antikou a středověkem (2010). Autorka se v nich pokusila zmapovat oblast literární historie, která dosud stála spíše stranou pozornosti české klasické filologie a jíž se v našem prostředí zatím nikdo systematicky nevěnoval. Nesporný přínos obou studií tkví tedy už v tom, že, řečeno slovy Lucretia, „avia loca peragunt nullius ante trita solo“. Autorka se však nespokojila pouze s tím, že českému publiku zprostředkovává dosud neznámou oblast antické literatury a reprodukuje výsledky zahraničního bádání, ale jde ve svých snahách mnohem dále. K řadě problémů spojených s inkriminovanými naučnými díly přistupuje po svém, vyjadřuje výhrady vůči stávajícím přístupům a vyslovuje vlastní názory a hypotézy. Především se ale snaží najít styčné body mezi žánrově značně disparátními encyklopedickými díly, jež vznikala ve zcela odlišných dobách, a postihnout proměny vzdělávacích modelů a pojetí odborných disciplín.

Ve svých studiích se Katarina Petrovićová zaměřuje zejména na literární aspekty dotyčných encyklopedických děl a sleduje, jakým způsobem jejich literární forma přispívá k „prezentaci jednotlivých informací v čtenářsky atraktivní podobě“. Velkou pozornost proto věnuje jejich žánrové charakteristice a specifickým literárním postupům, jichž využívají k didaktickým účelům. Každé z těchto encyklopedických pojednání přitom spadá do jiné žánrové kategorie a obrací se k jinému okruhu čtenářů. Gelliovy Noctes atticae patří k žánru tzv. miscellaneí, tedy k pestrému a zdánlivě neuspořádanému souboru excerpt, poznámek a zajímavostí, který se snaží nenásilnou a zábavnou formou rozšířit obzor potenciálních příjemců. Macrobius ve svých Saturnaliích naproti tomu volí formu tradičního sympoziálního dialogu, v němž vedou významní odborníci a intelektuální veličiny své doby debatu na vybraná učená témata. Nejpodivnější ze všech tří naučných spisů, encyklopedie Martiana Capelly, se pak halí do hávu alegorického vyprávění o symbolické svatbě Filologie, personifikované lidské touhy po vědění, a Merkura, jenž je ztělesněním božského rozumu. Sedm svobodných věd (septem artes liberales), jejichž představení je jádrem Martianovy encyklopedické práce, pak vystupuje v roli sedmi služebnic, které dostává učená nevěsta darem. V Martianově alegorickém podání tak otázka univerzálního vzdělání nabývá takřka kosmických dimenzí a touha po poznání je prezentována jako vzestup duše do nebeských sfér a její splynutí s božským logem.

Odlišnému žánrovému charakteru jednotlivých děl přizpůsobuje autorka i svůj výklad. U miscellaneí Aula Gellia se zaměřuje především na různé klasifikační modely, jejichž prostřednictvím se badatelé snaží vnést řád do obsahově a formálně pestré všehochuti poznatků a utřídit jednotlivé pasáže podle jednotných typologických kategorií. Autorka přitom poukazuje na slabiny stávajících přístupů a pokouší se o vlastní, „žánrově nezávislou“ charakteristiku, jež vychází z formálních kategorií pro klasifikaci faktografické literatury navržených slovenským jazykovědcem Jozefem Mistríkem. Ty podle ní umožňují postihnout některé dosud opomíjené aspekty Gelliova naučného spisu, jako je míra osobní angažovanosti autora a vzájemný vztah narativních a výkladových postupů (Docere ac delectare, s. 57nn.). U Macrobiova sympoziálního dialogu se zase brněnská badatelka zabývá zejména tím, jak římský encyklopedista pracuje s konvencemi tohoto zavedeného žánru a jak naplňuje a modifikuje jeho pravidla a využívá standardních topoi k prezentaci excerpovaných odborných poznatků. U Martiana Capelly pak hlavní pozornost poutá nejasná žánrová povaha tohoto díla, jež inklinuje na jedné straně k ménippské satiře, na druhé k románové alegorii. Autorka poukazuje na synkretický ráz tohoto díla a systematicky probírá jednotlivé žánrové postupy, přičemž zdůrazňuje zásadní vliv Apuleiova románu Metamorphoses, především alegorické pohádky o Amorovi a Psýché, jež v tomto díle hraje významnou roli.

Volba různých žánrových forem pro naučná pojednání samozřejmě není samoúčelná a odpovídá dobovým literárním zvyklostem, vzdělavácímu modelu, z něhož jednotliví autoři vycházejí, i potenciálnímu čtenáři, na nějž se obracejí. Aulus Gellius působí v období druhé sofistiky a jeho encyklopedické kompendium je určeno zaneprázdněným intelektuálům, kteří nemají čas probírat se původními prameny. Noctes atticae jsou proto pojaty jako pestrá směs informací, z níž je možné si vybírat podle vlastních preferencí, a rozšiřovat si tak obecný rozhled. Macrobius, ovlivněný dobovým novoplatónským učením, naopak předkládá syntetický, pečlivě hierarchizovaný přehled poznatků, jenž má čtenáře vést k pochopení pravdivé podstaty světa. Toto pojednání mělo, jak se autorka domnívá, plnit úlohu jakési alternativní učebnice určené primárně Macrobiovu synovi. Martianus Capella, inspirovaný stejně jako Macrobius novoplatonismem, pak chápe všeobecné vzdělání a znalost sedmi svobodných věd jako nezbytný předstupeň pro mystické zasvěcení do vyššího poznání, povznášejícího lidskou duši zpět k božskému principu.

Jak už bylo řečeno, jedním z hlavních přínosů recenzovaných studií je, že nahlížejí díla pocházející z odlišných dob a vzdálená od sebe i několik staletí, jako jednu odnož antické naučné literatury, již charakterizuje především spojení ideálu univerzálního vzdělání s náležitou literární formou. Všem těmto autorům je společná snaha nabídnout zájemcům dostatečně reprezentativní soubor poznatků z různých disciplín, aniž by tím rezignovali na estetický požitek z poznávání samotného. Vzdělání pro ně znamená nejen vstřebání určité sumy poznatků, nýbrž i příjemnou a zábavnou činnost, kultivující lidskou duši. Přestože intertextuální vazby mezi jednotlivých naučnými kompendii nejsou na první pohled vždy patrné (zatímco Macrobius na Aula Gellia přímo odkazuje a nijak nezastírá, že dílo jeho předchůdce bylo jedním z jeho inspiračních zdrojů, Martianus Capella se o svých předchůdcích nikde explicitně nezmiňuje), snaží se brněnská badatelka ukázat, že jsou výsledkem určitého evolučního procesu, jehož syntézu a završení představuje právě encyklopedie Martiana Capelly. Tento autor podle ní kombinuje Gelliův i Macrobiův přístup k univerzálnímu vzdělání, oprošťuje je od vazeb na konkrétní historický kontext a vytváří z nich jeden „univerzálně srozumitelný a mezikulturně přenosný“ model (Martianus Capella, s. 164–165), který se pak prosadil ve středověku.

Je třeba ocenit, že se autorka při výkladu některých literárních jevů nebrání využití moderní naratologické terminologie, někdy to však působí dojmem, jako by se v ní trochu ztrácela. Ve studii o Aulu Gelliovi a Macrobiovi například na jednom místě konstatuje, že Noctes atticae obsahují „popisné, výkladové a narativní postupy“, v zápětí ale dodává, že „líčení a popisy patří k narativním prvkům“ (Docere ac delectare, s. 65). Čtenář je tak poněkud zmaten, zda má popis považovat za narativní, nebo nenarativní kategorii. V práci o Martianu Capellovi zase v obsáhlé poznámce k Genettovu termínu metalepsis (Martianus Capella, s. 39–40, pozn. 109) ne zcela konzistentně vypočítává jednotlivé narativní úrovně textu, aby pak na závěr poněkud nelogicky konstatovala, že pro její studii „bude relevantní rovina skutečného autora a čtenáře díla“ (Martianus Capella, s. 40, pozn. 109). Právě tyto instance jsou ale z naratologického hlediska těmi nejméně „relevantními“, neboť jak reálný autor, tak reálný čtenář stojí zcela mimo text díla a jejich studium spadá spíše do kompetence psychologie. Obzvlášť sporné je to pak u antických autorů, o nichž máme obvykle jen velice kusé informace, pokud vůbec nějaké máme. Ve skutečnosti ale měla autorka na mysli spíš abstraktního (implikovaného) autora a čtenáře, tedy soubor implicitních textových norem, jejichž prostřednictvím jsou autor i čtenář přítomni v konkrétním díle (některé naratologické teorie ovšem kategorii autora zcela zpochybňují). Tuto svoji nejistotu ohledně naratologické terminologie ostatně brněnská badatelka dává najevo „verbis expessis“, když na jiném místě v téže poznámce říká, že nebude k precizování vztahů vypravěče a posluchače tuto terminologii využívat (Martianus Capella, s. 40). Je to ovšem trochu škoda, protože právě analýza role autorského vypravěče coby průvodce vzdělávacími naukami z naratologického hlediska by určitě byla přínosem.

Některé drobné nepřesnosti lze zaznamenat i v oblasti literárněhistorické terminologie, například v kapitole o Aulu Gelliovi se mluví o „předkatullovských římských elegicích“ (Docere ac delectare, s. 90), hlavní doménou básnické činnosti tzv. preneoteriků byl ale ve skutečnosti epigram, takže bychom je měli nazývat spíš epigramatiky (to se týká i Catulla). Termín „elegici“ je navíc vyhrazen básníkům Augustovy doby, pěstujícím tzv. milostnou elegii. Ne vždy korektní jsou také překlady některých latinských termínů, např. „dispositio“ (spíš „rozvržení látky“ než „rozdělení“), nebo „genus demonstrativum“ (ne „slavnostní řečnictví“, ale „oslavné“; obojí Docere ac delectare, s. 28). Přes tyto drobné nedostatky představují recenzované studie velmi zdařilý pokus o představení antické naučné literatury nejen jako zdroje poučení, jímž měla primárně být, nýbrž i jako plnohodnotné literatury, jež si nijak nezadá s beletristickými díly.