Z předmluvy Grzegorze Jankowicze Poetical Psycho: Poznámky k současné polské poezii

Jen málo textů se pokouší nastínit úplný přehled nejnovější polské poezie, tedy tvorbu generace narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech. Proti podobným absolutním kritickým přístupům nejčastěji stojí argument, že současná polská básnická scéna je – z estetického, myšlenkového, politického i společenského hlediska – příliš různorodá. Existuje tolik rozmanitých básnických projektů, mezi nimiž často nejsou žádné bezprostřední vztahy, než aby z nich bylo možné utvořit nějaký model. Navíc nejsou v řadě případů programově jednolité, vyžadují individuální, ne komplexní kritický přístup. Několik pokusů představit mapu nejnovější polské poezie skončilo fiaskem – plnily především propagační funkci, obracely pozornost čtenářů k nejnovějším jevům a vyvolávaly literární diskuse, ale z časového odstupu vidíme, že jejich kritický přínos byl malý.

Na proměny dnešního básnického jazyka se ale můžeme podívat z perspektivy literárních a společenských podmínek, ve kterých funguje, hledat kulturní činitele ovlivňující v posledních přinejmenším třech desetiletích polskou poezii. Pohled na modální rámec společnosti z odstupu nám umožní pochopit dynamiku myšlenkových a estetických změn. Poznat a popsat určité diskursivní strategie polských básnířek a básníků pak bude jednodušší.

Současná polská poezie svým způsobem připomíná všežravá zvířata, v jejichž žaludku najdeme staré pneumatiky, plechovky, lana a další náhodné předměty. Můžeme-li básnický proces přirovnat k trávení, pak je nová polská poezie schopná pozřít (a zároveň vyloučit) všechno, představuje se čtenáři jako druh bezedného archivu skutečnosti. Nutnost uspořádat tento archiv je úkolem pro autora i pro čtenáře. I v případě, že se z obsahu archivu nedaří vytvořit jednotný model a sám archiv se víc a víc utápí v chaosu, můžeme popsat podmínky, v nichž funguje, dokážeme načrtnout hranice území, po kterém se všežravé zvíře zvané poezie pohybovalo. Trasy jednotlivých cest nejsou sice ještě stále prozkoumané, ale už víme, kde hledat.

Mým průvodcem po tomto území bude spisovatel, jenž s polskou poezií (a někteří by dokonce řekli, že s poezií vůbec) nemá nic společného. Je to Bret Easton Ellis, který před více než dvaceti lety napsal román American Psycho, příběh mladého muže Patricka Batemana, makléře na Wall Street. Ten tráví čas především nakupováním stylového oblečení, sledováním porna, pravidelně navštěvuje newyorské restaurace a kluby, souloží a zabíjí ženy. Nevíme, jestli popsané vraždy opravdu spáchal Bateman, nebo jsou jen výtvorem jeho představivosti. Hlavní hrdina každopádně žije v rytmu konzumu – hltá další jídla, kupuje si nové obleky, vyměňuje elektroniku, hromadí life-stylové časopisy, zneužívá a zabíjí další ženy. Cílem autora románu bylo vyvolat společenský skandál, prodat knihu v gigantickém nákladu a získat slávu a mnohamilionové tantiémy. Jen tak „mimochodem” se mu podařilo stvořit jeden z nejpřevratnějších literárních textů poslední doby. Walter Benn Michaels upozorňuje na fakt, že Ellisův román má kritický potenciál, kterého si na první pohled nepovšimneme, protože se soustředíme na detailní popisy dalších vražd. Ellis narušil jedno z nejsilnějších tabu americké společnosti: jeho hrdinou je bohatý člověk, který pohrdá představiteli nižších společenských tříd. Jinak řečeno, spisovatel nepokrytě odhaluje mechanismy utvářející třídní rozdíly, které se Amerika, a nejen ona, pokouší všemožně ukrýt. American Psycho zmiňuji ovšem z jiného důvodu. Román skvěle vystihuje roli, kterou v naší psychotické kultuře plní poezie. (…)

Titulní psychóza odkazuje nejen k psychickému stavu hrdiny, ale také ke stavu světa, v němž tento hrdina žije. Psychóza – jak nám napovídá Jacques Lacan – je krize symbolického řádu, z něhož bylo vyloučeno Jméno otce, tedy prvek, který subjekt nutil bojovat o vlastní identitu, ale zároveň pro něj byl oporou, uděloval systému označujících relativní jednotu. Když tento prvek zmizí (román zobrazuje generaci mladých lidí opuštěných otci), skutečnost se začíná rozpadat. Symbolický řetěz poutající subjekt, umožňující navazovat vztahy s jinými lidmi a se světem, se povoluje, objevují se v něm mezery. Bateman soustřeďuje celou svou energii na to, aby tyto mezery vyplnil, opravil praskliny, spojil rozdělené články. Marně. Zůstává poezie – nejen jako prostředek prozatímního uspokojení, ale také jako nástroj, jehož pomocí lze psychotický charakter skutečnosti popsat.

Grzegorz Jankowicz – filozof literatury, kritik, esejista, redaktor a překladatel. Spolupracovník Centre for Advanced Studies in the Humanities Jagellonské univerzity v Krakově. Do polštiny přeložil mj. texty R. Firbanka, G. Pereca, R. Rortyho a S. Žižka. Moderátor televizních programů kulturního kanálu polské televize Czytelnia a Poezjem. Byl redaktorem literárněkritické edice Punkt Krytyczny časopisu Studium. Přednášel na Indiana University v Bloomingtonu polskou literaturu. Je místopředsedou nadace Korporace ha!art, vede dvě ediční řady: Kritická řada a Zahraniční próza. Porotce Vratislavské básnické ceny Silesius. Redaktor kulturní rubriky prestižního společenského týdeníku Tygodnik Powszechny. Výkonný ředitel Mezinárodního literárního festivalu Josepha Conrada.