Antologie současné polské poezie

Nevěděla jsem toho příliš o světě. Jen jsem měla pocit, žes myslel vážně to, že dovolíš zůstat nezletilým chlapcům ve stodole, blížila se přeci bouřka, malá drátěná kola se bořila do písku a nenechala je vyjet z koryta písčité cesty, na sobě měli tenká, bavlněná tílka a široké kalhoty nejspíš byli vyrušeni ze žní. Chtěla jsem být jejich malá sestřička, která jim bude nosit oplatky smaženého masa a ukáže jim k čemu slouží papírové ubrousky.

Trauma o pejskovi Při čištění zubů jsem řekla manželovi: bojím se, jestli poznám, že jsem umřela. Je smrt jako snít sny jakoby ne vlastní nebo spíš připomíná dvě stě tisíc černých perliček, které se za námi točí do odpadu. Keep dying, řekl muž, zjistíš to. Pluj, světlá plachetničko, dopověděla jsem pro sebe, nemysli teď na děravé oko, kterým tě pozorují, aby tě potopili.

Jen málo textů se pokouší nastínit úplný přehled nejnovější polské poezie, tedy tvorbu generace narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech. Proti podobným absolutním kritickým přístupům nejčastěji stojí argument, že současná polská básnická scéna je – z estetického, myšlenkového, politického i společenského hlediska – příliš různorodá.

Setkání se současnou nejmladší polskou poezií je osvěžující – najdeme v ní množství různorodých básnických jazyků. Hledajících, hravých, odhodlaných, váhajících, brutálních, jemných, kosmických i groteskních.