Charles Bukowski měl u nás smůlu i štěstí zároveň. Štěstí jistě v tom, že natolik pronikl do povědomí, že jej znají a vnímají i lidé, kteří normálně nad poezií ohrnují nos. Věc, která se podařila málokterému básníkovi, naposledy snad Václavu Hraběti. Bukowského k nám uvedl Jaroslav Kořán, když počátkem 80. let ve Světové literatuře publikoval nejen výtečnou a náležitě „chytlavou“ průvodní studii, ale také přeložil řadu Bukowského básní. Pak již se jej ujal samizdat, který nejenže rozšiřoval Kořánovy překlady, ale přidával i své vlastní – často, žel bohu, nevalné úrovně. V Bukowského „špinavé poetice“ se zhlédli jak lidé z undergroundu, tak z okruhu Revolver Revue, hlavně se ale četl. A rezonoval. Je totiž pravda, že první setkání s jeho syrovými, neučesanými verši bylo jako pořádná rána pěstí, protože takovouhle poezii skutečně člověk nepotkával na každém kroku. Přiznávám, že i já jsem tehdy jeho verše a povídky překládal, dodnes nacházím různá torza. Štěstí tedy na své čtenáře Bukowski u nás rozhodně měl, již ne tak na překladatele, a vlastně i na ediční politiku.

Po listopadu jej totiž začalo doslova chrlit nakladatelství Pragma: co kniha, to nový adept překladu, a povětšinou to bylo dost žalostné, jak poezie, tak próza. Zároveň ve vydávání nebyl žádný řád, co vidle nabraly, to šlo do tisku. Což u autora, jako je Bukowski, znamená ránu do vazu, protože jakožto básníka i prozaika jedné nálady a postoje jeho knihy splývaly. Může si za to samozřejmě i sám, protože jeho víceméně monotematická tvorba i stylizace do postoje tvrďáka, co jenom chlastá, souloží s tlustými šlapkami a na všechno kašle, se záhy okoukala. Sám jsem, přiznávám, Bukowského přestal sledovat právě z těchto důvodů. Stačily mi jeho „klasické“ věci, nebylo proč přidávat další a další variace – ne, že by byly špatné, ale přeci jen... Sám Bukowski se přitom tak vážně nebral a dokázal se pěkně shodit, ukázat i jinou stránku (a s tím chlastem atd. to samozřejmě také nebylo tak žhavé, pouze to tak z jeho textů vypadalo), jako třeba v jímavé básničce o tom, jak coby otec navštívil školní besídku své šestileté dcery a rozechvěle sleduje její vystoupení. V posledních letech se věci začaly měnit, jednak se vydávání Bukowského textů ujalo Argo, a hlavně, stará se o ně Bob Hýsek, překladatel, který ho umí a rozumí mu – což je pro autora vždycky dar z nebe.

Výhodou aktuálně vydané knihy je, že se jedná o posmrtný výběr, který pořídil Bukowského dlouholetý vydavatel a přítel John Martin. Proč výhodou? Inu, jednak je zde vidět jiný pohled, a hlavně, pozdní Bukowski již tak „nedělal ramena“. Cítil, že se život chýlí ke konci – a to se pak jinak píše. Ne že bychom nedostali várku toho „starého dobrého Hanka“, vedle toho ale také rozjímá o svém dosavadním životě, vzpomíná. A jak je u něj naštěstí zvykem, bez jakéhokoli sentimentu. Přitom by to bylo tak snadné, dojímat se a litovat, roky přece uběhly a smrt se blíží... Krásně je to vidět třeba v básni Táhne mi na 73, v níž nejdřív konstatuje, že vyměknul, doma že už se mu neválejí po podlaze flašky, protože je dává do krabic kvůli recyklaci, na záchytce už nebyl dobrých deset let a poslouchá Mahlera. Závěrem to ovšem, pravda, trochu shodí veršem „jako samotář víc nepotřebuju / takže ulice jsou zase tvoje / frajere“. Jsou, samozřejmě.