Josef Rauvolf

Rok 1965 byl pro básníka Allena Ginsberga hodně hektický: navštívil Kubu, Prahu, Moskvu, Leningrad, Varšavu a Krakov. V Praze byl zvolen králem majálesu, byl vyhoštěn a skončil v Londýně. Celou dobu si psal deníky, které nyní vycházejí pod příznačným názvem Deníky zpoza železné opony.

Roszak přišel se svým slavným dílem Zrod kontrakultury v roce 1969, kdy bylo téma jeho objevného textu ještě velice živé a jeho slavní i anonymní protagonisté v plné životní síle – o kvalitách jeho analýz svědčí nejen ohlas, který měly v době vydání, ale také to, že dodnes, ani po téměř padesáti letech, nezastaraly.

Nedávno vydaný životopis Lou Reeda vybízí hned k několika zamyšlením, a to nejen o knize samotné. Jakkoliv ji protagonista pochválil, po pečlivějším přečtení se ukáže, že jde o dílo místy zmatené, pletoucí se a plné nepodložených tvrzení.

Reynolds se spíše než na popisování peripetií Cohenova „pozoruhodného“ života zaměřil na jeho hudební aktivity, a jeho knihu tak můžeme číst jako profil Cohena písničkáře, s dlouhými zastaveními u jednotlivých etap dlouhé cesty, u jednotlivých alb, ale i turné.

Podtitul Velvet Underground den po dni naznačuje, že půjde o něco jiného než o klasickou biografii jedné kapely. Autor, dlouholetý přispěvatel hudebního „encyklopedického“ serveru allmusic, zachytil a uspořádal všechna kolotání, averze, žárlivosti a mocenské hry uvnitř skupiny silných individualit.

Charles Bukowski měl u nás smůlu i štěstí zároveň. Štěstí jistě v tom, že natolik pronikl do povědomí, že jej znají a vnímají i lidé, kteří normálně nad poezií ohrnují nos. A smůlu na nakladatele a překladatele.

Latinské rčení o tom, že i knihy mají své osudy, platí zcela jistě pro útlý svazek básní Allena Ginsberga Kaddish and Other Poems (Kadiš a jiné básně), jenž nyní, padesát let po svém vydání, opět vychází, ovšem v pozměněné podobě a – jak se dnes říká – s řadou bonusů.

S velkým očekáváním byla svého času přijata biografie britského publicisty Howarda Sounese, jež vyšla anglicky v roce 2001 a nyní ji v překladu Michala Bystrova vydal Galén.

Věnovat téměř šest set stran zkoumání represivních akcí předlistopadového režimu proti klukům s delšími a dlouhými vlasy může na první pohled vypadat jako naprostá ztráta času, v aktivitách Veřejné i Státní bezpečnosti by se přeci našla daleko atraktivnější témata, než pronásledování jistého, „vlasatého“ segmentu naší tehdejší mládeže, k němuž docházelo v roce 1966.

Jako by již samotným názvem autor signalizoval, o co že v jeho debutu nejspíše půjde – o sebezpytné až masochistické písání, zřejmě i s náležitou dávkou narcismu říznutého exhibicionismem. Důvod, proč být již předem ve střehu? Naštěstí je vše zcela jinak.

Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál. „Teda, ne že bysem jako bral,“ zaslechl Case něčí hlas, když si klestil cestu davem kolem vchodu do Chatu. „To vono spíš jakoby to mý tělo bylo postižený timhletim masivnim drogovym deficitem.“