Jaký vzkaz o Češích by dostal příchozí z vesmíru, kdyby zhlédl nejznámější český film Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela podle Hrabalovy povídky?

Děj se odehrává za druhé světové války na železniční stanici, kde člen ilegálního hnutí výpravčí Hubička otiskuje staniční razítka na Zdeniččin nahý zadeček. Hlavní hrdina Miloš Hrma má provést diverzní akci a svrhnout bombu na projíždějící německý vlak. Na konci filmu ji skutečně shodí. Ale velký čin už není velkým. Pan přednosta stanice hovoří se svými holuby, výpravčí Hubička v klidu sbírá erotické zkušenosti a Miloš Hrma se snaží stát mužem, což znamená, že musí zvládnout svůj největší problém. Důležitější než druhá světová válka je pro něj totiž předčasná ejakulace.

O shození bomby se divák dozvídá jaksi mezi řádky (vlastně spíše mezi filmovými okénky), bez líčení spiknutí, bez napětí. Ve filmu se vlastně objevuje jen povrchní instruktáž, jak shodit bombu, to je vše. Jako kdyby (jak napsal jeden český esejista) šlo o jednu z mnoha vylomenin.

Musím však zdůraznit, že právě skupina Čechů (byl mezi nimi i jeden Slovák) provedla atentát na jednoho z nejdůležitějších pohlavárů třetí říše. Kdysi (23. října 2007) jsem seděl v pražské hospodě U Parašutistů, kde mě jeden pán – povoláním taxikář – přesvědčoval, že nejlepší pivo je Bernard z Humpolce, ale po jídle jedině pivo dovážené z Belgie, Stella Artois, protože je sladké a hodí se místo moučníku.

„Ale vy Poláci náma trochu pohrdáte, že jo?“ řekl mi znenadání.

„Já tedy ne, pane, český odboj přece dokázal něco úžasného…“ (Věděl jsem, že mu jde o zásadní věci.) „Zabít Hitlerova oblíbence, to je tedy hrdinství!“ dodal jsem, protože vím, jak se odehrál atentát na protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Černého anděla, který vymyslel holokaust do detailů.

„Není se čím chlubit,“ oponoval taxikář. „Heydrich nejel v obrněným voze, ale v kabrioletu, a tak nebylo těžký ho trefit.“

„No, ale vám se ho povedlo zabít!“

„Nepřehánějte. Neměl žádnou eskortu a trasu nepatrolovaly žádný hlídky.“

„No ale nepřežil!“

„Jedině proto, že si to sám usnadnil. Když se do něj pokusil trefit ten první kluk, Heydrich nerozkázal šlápnout na plyn a uject, ale řekl stát. Sám se nám podal na podnose. Není se čím chlubit.“

„No ale přece jen jste ho zabili.“

„To vůbec není jistý, protože samopal toho prvního atentátníka se zasekl a dodnes se neví proč. Až teprv ten druhej hodil do auta bombu.“

„No a díky tomu jste zabili Hitlerovu pravou ruku.“

„Nesmí se to přehánět. Heydrich se ani nebránil. Když vyskočil z auta a chtěl střílet, ukázalo se, že v jeho pistoli není zásobník.“

„No ale podařilo se vám ho zabít.“

„Ale kdepak! Umřel ve špitále až za tejden. Když se vrhnul do auta pro ten zásobník, už jen dopadl na sedadlo, protože měl od tý bomby polámaný žebra a ty se mu zapíchly do sleziny. Takže vlastně potom umřel na otravu krve.“

Přiznávám, dámy a pánové, že v Čechách není snadné provést hrdinský čin.