Na počátku byla stížnost, kterou sepsal žák osmé třídy, a text byl otištěn. Když autor viděl, jaké následky to na provinivší se osobu mělo, zformuloval si svoji první reportérskou zásadu: nikdy nepsat o lidech ve zlém. Tak začíná kniha Fakta musí zatančit a slavný polský reportér Mariusz Szczygieł v ní přibližuje začátky své novinářské kariéry a cestu k povolání reportéra, především ale názorně vykládá, jak by podle něj dobrá reportáž vypadat měla či mohla a jak rozhodně ne.

Jak ano

Reportér by tedy podle Szczygieła neměl pouze suše odvyprávět, co se kde stalo, nýbrž by měl připojit i jakousi ideovou „nadstavbu“. Autor článku v bulváru píše podle Szczygiełova trochu schematického vyjádření o sebevrahovi jen proto, aby ukojil zvědavost čtenářů a živil senzaci. Píší-li o témže sebevrahovi reportéři, musí současně vědět, zda bude text pojednávat také o samotě, lásce nebo nezaměstnanosti. I když jsou protagonisté ze současnosti, v jejich příbězích má reportér hledat něco nadčasového či obecnějšího. (Szczygieł se pak snaží v jediné větě pojmenovat „esenci“ některých reportérských knih. Jeho Gottland je prý kniha o tom, že „systém je vždy původcem utrpení“.)

Reportáž by ve čtenářích dále měla vyvolávat emoce. Ty však mají rezonovat u čtenářů, zatímco reportér by ty svoje měl držet na uzdě a nedávat je najevo. Jak tvrdila Szczygiełova dlouholetá šéfová v reportážním oddělení listu Gazeta Wyborcza Małgorzata Szejnertová: „Snaž se emoce přetavovat ve fakta. Třeba místo abys prohlašoval, že někdo zuřil, popiš, jak se choval.“ Lze je vyjádřit třeba prostřednictvím vhodného věcného detailu. Ten pomáhá naší paměti: je jaksi „uzpůsoben lidskmu měřítku“, lze jej vidět, ne-li ve skutečnosti, tak v představivosti. 

Sám za sebe Szczygieł vysvětluje, že se snaží s hrdiny svých budoucích reportáží mluvit nikoli jako novinář, ale v případě žen jako jejich kolegyně v práci. Díky tomu se mu daří získávat mnohdy neuvěřitelně upřímná vyjádření. Někdy prý až moc. Když se pak ale rozhovor posune do příliš intimní roviny a Szczygieł začíná mít dojem, že zpovídaný zapomíná, že v daný okamžik nemluví ani s blízkým přítelem, s psychoterapeutem, ani s jakýmsi „duplikátem syna“, připomene mu, že mluví jen s pouhým reportérem. 

U některých témat autor neskrývá, že se ani zkušení reportéři neshodnou a mají zcela protichůdné názory. Například jestli je nutné dávat co nejpoučenější otázky a na rozhovor být připravený nebo jestli i na hloupé otázky existují dobré odpovědi, jen je potřeba umět hloupé otázky položit. A zda platí, že „nejlepší odpovědi jsou na ty nejjednodušší otázky“. Zde ale doplňme, že tazatel může být na rozhovor připravený, a právě proto dávat ty správné, zdánlivě i jednoduché otázky. Připravený tazatel se pak umí ptát tak prostě, aby otázkám rozuměli i průměrní a neinformovaní čtenáři.  

Specifický pak byl případ jménem Ryszard Kapuściński. Tento slavný reportér-klasik tvrdil, že při sběru materiálu nekladl žádné otázky, ale čekal, až se druhý člověk otevře sám. A dokonce i na tiskovky chodil jen proto, aby mohl sledovat, co se tam děje: zajímaly ho jako nějaké divadlo. Szczygieł to neodsuzuje, jen podotýká, že Kapuściński už byl nakonec spíše „reportérem esejistou“.

Jak ne

Zato jiné praktiky autor zavrhuje zcela zásadně, a aniž by vždy konkrétně jmenoval, kritizuje je u svých kolegů či současníků. Především mu vadí přehnaná sebestřednost, ať už u Karla Ove Knausgårda, nebo těch, kteří svůj text prokládají výroky jako „Vytahuju blok a zapisuju si ženina slova…“ Což Szczygieł posměšně označuje jako „oslňování vlastním notesem“. 

Kriticky se také vyjadřuje ke knize Chladnokrevně Trumana Capoteho, přednímu dílu tzv. románu non-fiction (non-fiction novel). Částečně dokonce souhlasí s příkrým názorem kritika Stanleyho Kauffmanna na zmíněnou knihu: „Opravdu už jsme klesli tak nízko a jsme tak lační novinek, že nám stačí, když proslulý autor vyprodukuje do obřích rozměrů nafouknutou novinovou kriminální reportáž, aby tento výsledek jeho snažení byl prohlášen za seriózní literaturu?“ 

Szczygieł se pozastavuje nad chováním Capoteho ke kolegům-spisovatelům a ironicky doporučuje: „Po napsání vlastní knihy se vyplatí pozurážet co nejvíc svých spisovatelských současníků. Pokud totiž někdo vysloví pochybnosti o našem díle, můžeme odpovědět: vždyť on mě přece nenávidí, protože jsem o něm pověděl pravdu.“

Capote se přitom na mnoha místech záměrně odchýlil od toho, jak se věci skutečně zběhly, i když tvrdil opak. V tom ho Szczygieł dává do kontrastu ke zmíněnému Kapuścińskému: ten na rozdíl od Capoteho nikdy netvrdil, že každé jeho slovo je „čistá pravda a pouze pravda“.

I když i Kapuściński se někdy dostával poněkud na hranu. Jeho kniha Císař (česky vyšlo jako Na dvoře krále králů) byla především skrytou alegorií komunistické diktatury. Ovšem například americký novinář Jack Shafer se po smrti Kapuścińského kousavě ptal, jak by to asi vypadalo, kdyby na oplátku zase etiopský novinář uzpůsobil příběh Lecha Wałęsy a Solidarity tak, aby jinotajně sdělil pravdu o vládnutí v Addis Abebě. (A co by tomu asi říkali Poláci.)  

Povolání reportéra je ovšem těžké i proto, že paměť lidí, které zpovídá, nebývá spolehlivá. Jak se v knize s nadsázkou uvádí: „a) Lidé jen zřídkakdy vidí to, co se kolem nich děje. b) Když už to vidí, tak to zpravidla nechápou. c) A pak si pamatují něco úplně jiného.“ 

Zrádnost definic

Autor také průběžně formuluje různé definice reportáže, které jsou dost široké a mohly by se vztahovat na nemalou část non fiction literatury, pokud by tedy nepadlo slovo „reportér“: „Verze událostí, která se těm, kteří se na daném počinu podíleli, tedy jak protagonistům, tak i reportérovi, jeví jako nesmyšlená.“ (Nejjednodušší by ovšem byla definice kruhem: reportáž je text napsaný reportérem.) A další Szczygiełova definice je ještě obecnější: „Reportáž je neschopnost prožít vlastní existenciální zkušenosti skrze fikci.“ Existenciální zkušenosti může ale pisatel zpracovávat i ve zcela nedějových esejích, úvahách, meditacích či psaných modlitbách, doplňme. Szczygiełova definice ovšem mnoho vypovídá o tom, jak intimní věcí pro něj psaní reportáží je. Jeho osobnost, včetně jeho nejvnitřnějších představ a fóbií, při ní kolonizuje nějaký cizí příběh, který s ním ovšem musí bytostně rezonovat. 

Mírně diskutovat by se dalo i o některých dalších autorových tvrzeních: „Autor fikční literatury je pro své hrdiny jakýmsi bohem, kdežto autor non-fiction spíše služebníkem.“ Mnozí beletristé ale v různých variacích tvrdí, že k nim jejich postavy přicházejí jaksi zvnějšku, nebo že si je „našlo a zotročilo samo psaní“ (jak ostatně Radku Denemarkovou citoval sám Szczygieł). Případně že si postavy zkonstruovali dopředu sami, ale ty si pak v rámci daného fikčního světa začali žít nezávislým životem. (Otázka je, jak moc jim to chceme věřit.) A historii „románu non-fiction“ někteří teoretici vnímají jako delší než Szczygieł, zvláště pokud bychom ji chtěli rozšířit o tzv. reportážní román.

Svědectví a vyznání

Szczygiełova kniha ale nemá být teoretická studie ani vyčerpávající historický přehled; Především je to přesvědčivé a místy i citově zaangažované vyznání a obhajoba (hlavně literární) reportáže, napsaná člověkem, který jí skutečně rozumí a dokáže její tajemství i záludnosti podat z pozice znalce a praktika. 

Českého čtenáře pak může těšit to, kolik odkazů v ní najde na českou kulturu a zdejší literáty včetně reportérů. Některé z nich oceňuje: jedna z nejúchvatnějších reportáží, jaké kdy autor četl, prý pochází od Oty Pavla. U Jáchyma Topola zase s hrdostí cituje jeho svědectví o tom, jak hluboce ovlivnila postoje jeho a dalších mladých českých undergroundových umělců kniha polské reportérky Hanny Krallové Stihnout to před Pánem Bohem. Polský autor se ale odkazuje třeba i na biologa Jiřího Sádla: skutečnost podle Sádlova pregnantního vyjádření nebývá pravdivá ani lživá. Spíše než o abstraktní pravdu mu jde o výstižnost, „která nikdy není úplná, neboť velice přesných popisů skutečnosti bývá vícero“. Jiří Sádlo to napsal jako přírodovědec, Szczygieł jeho slova cituje coby reportér, ale může to platit i pro leckoho dalšího…