Česko se letos stalo čestným hostem Varšavského knižního festivalu. Za ambasadora českého zastoupení byl vybrán reportér a čechofil Mariusz Szczygieł (nar. 1966), se kterým jsme si během festivalu povídali o stále neslábnoucím zájmu Poláků o českou literaturu, o některých podobnostech mezi tuzemskými a polskými nakladatelstvími, ale také o tom, proč Szczygieł nesnáší pražský veletrh Svět knihy.

iLiteratura: Před Varšavským knižním veletrhem jste řekl, že čím víc české literatury v Polsku, tím víc nových myšlenek, které by samotné Poláky nenapadly. Co si polští čtenáři mohou odnést z knih českých autorů?
Mariusz Szczygieł: V rámci přípravy na setkání s Jaroslavem Rudišem na knižním veletrhu jsem přečetl jeho dvě mně dosud neznámé knížky a osvítily mě! Byl to Český ráj a Národní třída: studie českého mužství a českého nacionalismu. Pochopil jsem, že esence české literatury spočívá v anatomii nehybnosti, plutí s proudem. Velká část českých spisovatelů s fascinací píše o tom, že se nic neděje. Hrdinové české literatury nic nechtějí, nepohání je žádná myšlenka. Myslím, že Rudiš je moderní, méně přehuštěný Hrabal, který každodennost povyšoval na úroveň umění.
V Obsluhoval jsem anglického krále poznáváme zlaté pravidlo, jak přežít. Za prvé: nic jsi neslyšel a neviděl, za druhé: viděl jsi všechno a všechno jsi slyšel. Je to příběh o způsobu přežití, který je úplně jiný než polský, a přitom se jedná o jednu z nejodvážnějších a nejupřímnějších českých knih. Jiří Menzel, který tento román zfilmoval, jednou řekl v rozhovoru pro Gazetu Wyborczou, že slávu českému národu nepřináší to, že někde vládl, slávu mu přináší to, že někomu sloužil. Česká literatura má ještě jednu vlastnost, která mi imponuje: upřímnost a odvahu ukazovat vlastní národ z nepříliš světlé strany.

iLiteratura: V polské literatuře je to těžko představitelné?
Mariusz Szczygieł: Naši polští hrdinové o něco bojují, něco je povzbuzuje, jsou hysteričtí… Jestli se Češi chtějí dozvědět, jak spasit svět, ať čtou Poláky.
Ale teď vážně, jsem rád, že nakladatelství jako např. Dokořán, Máj Jaroslavy Jiskrové či Absynt vydávají polskou literární reportáž. V této oblasti můžeme Čechům nabídnout něco, co nemají. Pořád slyším, že můj Gottland nebo Není jsou psány způsobem, který v Česku neexistuje. Pamatuji si, jak jsem na přednášce na Karlově univerzitě říkal studentům, že svou reportáž mohou začít, jak chtějí, na což se ozvala jedna paní docentka a řekla, že oni se tady učí naprostý opak, učí se, že existují zásady, jak začít psát reportáž… Neexistují. Jestliže někdo chce popisovat fakta literárním způsobem, může s nimi dělat všechno to, co by udělal spisovatel beletrie, kromě jednoho: nesmí si nic vymýšlet. Fakt musí zůstat faktem, zatímco forma je tím zajímavější, čím víc je libovolná.

iLiteratura: Před nějakou dobou jste v nakladatelství Dowody na Istnienie zahájil edici knížek českých autorů, sám jste vydal pár bestsellerů o Česku. Poláci se tedy stále ještě o svého jižního souseda zajímají?
Mariusz Szczygieł: Z knih vydaných v Dowodech na Istnienie je nejpopulárnějším českým titulem Továrna na absolutno Karla Čapka, prodalo se jí 10 tisíc výtisků. Letos se česká literatura na Varšavském knižním veletrhu těšila mimořádnému zájmu. Mnoho čtenářů se ptalo: můžu dostat něco českého a lehkého? Existuje nějaká česká kniha, která mi pomůže zapomenout na pandemii? Máte něco zábavného od Čechů? Je nějaká kniha, která by nemohla být napsána v Polsku? Takovým zájemcům jsem nabízel Nulorožce od Petra Stančíka, Elvise ze Záluží Jiřího Kamena, Maličkost od Markéty Baňkové. Knihy, které by Polák spíš nenapsal, to je například Katyně Pavla Kohouta a Hitler se na vás usmívá od Petra Měrky. Právě dílo tohoto samotáře z Moravy a současně pacienta psychiatrické léčebny u nás zbožňují mladí lidé. Na obálce varuji: „Pozor! Kniha obsahuje násilné scény, pornografii a český smysl pro humor.“ Je to podle mě jediný případ sociální kritiky konzumní společnosti a globalizace pomocí pornografických povídek. Takové knihy v Polsku nemáme.

iLiteratura: Jaké další české knihy mohou polští čtenáři v Dowodech očekávat?
Mariusz Szczygieł: Chystáme Zapomenuté světlo Jakuba Demla, poslední vydání vyšlo před dvaceti lety, a také To nejdůležitější o panu Moritzovi od Vlastimila Třešňáka – tato výborná kniha vyšla na přelomu let 1989 a 1990 a v v tom zmatku si jí tehdy nikdo nevšiml. Ze současných děl vyjde Smrtholka Lucie Faulerové.

iLiteratura: Tento rok jste byl ve Varšavě ambasadorem českého zastoupení. Našel jste si mimo své povinnosti čas i na soukromé rozhovory?
Mariusz Szczygieł: Moderoval jsem tiskovou konferenci, napsal jsem text o české literatuře pro časopis Książki, ještě před veletrhem jsem moderoval setkání s Michaelem Žantovským… Bohužel jsem neměl čas na rozhovory mimo program, protože každý rok od rána do večera obsluhuju stánek nakladatelství Dowody na Istnienie a nemůžu si dovolit opustit naše čtenáře. Ale srdečně jsme se přivítali s Jaroslavem Rudišem a Radkou Denemarkovou. Rudiš je stejně jako já showman, tak mi bylo předem jasné, že to rozjedeme.

iLiteratura: Četla jsem, že jste Radku Denemarkovou přirovnal k polské nositelce Nobelovy ceny za literaturu Olze Tokarczuk…
Mariusz Szczygieł: Ten, kdo čte tyto autorky, cítí, že je to próza nelehká, ale důležitá. Radka řekla, že před naším setkáním přemýšlela o tom, jakou překvapivou otázku jí položím, protože ode mě takové otázky očekává. Tak jsem se zeptal, kdy se rozhodla stát bohem. Myslím si, že každý spisovatel či spisovatelka jsou bohy svých hrdinů: povolávají je k životu, řídí jejich osudy a nakonec je i eventuálně usmrtí. Já jako reportér můžu být jenom sluhou svého hrdiny. Obě, Radka i Olga, jsou takoví bohové, ačkoliv možná spíš bohyně, protože nevíme, jakého pohlaví je bůh. Denemarková mi na tu otázku o rozhodnutí stát se bohem, tedy spisovatelem, odvětila, že se k tomu nerozhodla ona, že si ji našlo a zotročilo samo psaní. A já na to: Bohudík!

iLiteratura: Jak celkově hodnotíte první postpandemický knižní veletrh v Evropě ve srovnání s ostatními veletrhy ve Varšavě a Praze?
Mariusz Szczygieł: Svět knihy v Praze nesnáším z jednoho důvodu: koná se ve Veletržním paláci, kde je dusno a tlačenice. Na druhou stranu ho zbožňuji, protože čeští čtenáři mi dokonce občas nosí dárky: své grafiky, básně, vyšívané ubrousky. Pamatuji se i na jeden starší manželský pár z Klatov, který mi tam přivezl svíčkovou na smetaně ve sklenici. Tento rok jsem nejel do Prahy právě z toho důvodu, že se veletrh konal v uzavřených sálech. Varšavský veletrh byl venku a bylo to úžasné: dalo se tam dýchat, lidé se netlačili, foukal větřík a svítilo slunce…

iLiteratura: Ve Varšavě se účastníci veletrhu mohli podívat na výstavu o prezidentovi a spisovateli Václavu Havlovi. Myslíte, že jeho tvorba je přínosná i pro polské publikum?
Mariusz Szczygieł: Havel je moje oblíbená česká osobnost. Je to prezident, který zůstal člověkem. Ve své knížce Osobisty przewodnik po Pradze (Osobní průvodce po Praze) jsem jemu a jeho místům ve městě věnoval mnoho stránek. Stojí za to, aby Poláci nechodili jen po stopách Hrabala. Když se mě někdo zeptá, jestli existuje nějaká znamenitá česká knížka o smyslu života, odpovím: Ano, Dopisy Olze. Jak říká moje dobrá kamarádka, polská „havloložka“: „Člověk, který je na samém dně, odtamtud píše tak, jako by sahal ke hvězdám.“ Mám také zajímavé vzpomínky na Havlův pohřeb…

iLiteratura: Ještě zajímavější než na jeho literaturu?
Mariusz Szczygieł: Byl jsem na jeho pohřbu v katedrále sv. Víta. Stál jsem na balkoně nad vchodem spolu s třiceti novináři z celého světa, byla zima, kolem čtyř stupňů nad nulou, nic jsme neslyšeli ani neviděli. Všichni jsme poskakovali, abychom se trochu zahřáli. Byli jsme tam nahoře celý obřad zavření a z té dálky jsme ani nebyli schopni zjistit, kdo a o čem promlouvá, nemohli jsme dělat svou práci. Naštval jsem se a po dvou hodinách pošeptal jednomu českému kolegovi: „Zaplatil jsem 400 eur za let z Varšavy, abych se nechal zavřít v katedrále.“ Strašně ho to zarmoutilo a začal mi domlouvat: „Moc vás prosím, abyste to tak nevnímal, Václav Havel byl dramatik a představitel absurdního dramatu, prosím vás, představte si, že to on sám nám připravil tuhle situaci. A nejlíp,“ v tu chvíli se kolega Čech zatvářil ještě prosebněji, „představte si, že to Havel nás tady řídí, musíte se cítit jako jeho postava a hned se vám uleví.“ Ulevilo se mi.