Patřil doně Leonoře de Coruña. Byl to dárek od jednoho námořníka, který si ji předcházel. Doňa Leonora však měla příliš pevný charakter na to, aby žila s mužem, i kdyby to byl muž, který by ji obdarovával papoušky. Proto žila se svým strýcem knězem. Tím ale o jejím strýci nechci nic tvrdit. Tento strýc kněz byl totiž natolik mužem, že vlastnil i revolver. Jednou ho přepadli, on vytáhl zpod sutany revolver a vykřikl: „Jako že je nade mnou Bůh, vyženu vám duši z těla!“ A nechali ho jít.

Papoušek dony Leonory byl pořádný koketník. Měl rudě červenou hlavu s bílou maskou a okolo černočerných očí lemování s nádechem do oranžova. I jeho tělo bylo rudě červené, křídla zelenomodrá a ocas zbarven do nachova. Papoušek byl také velmi zbožný. Doňa Leonora ho naučila růženec v latině. Neúnavně opakoval litanii Ora pro nobis.
Člověk mu řekl: „Ahoj, papoušku!“

A papoušek odpovídal: „Ora pro nobis.“

Mluvili jsme na něho kastilsky, protože papoušek pocházel z města. Naléhali jsme: „Papoušku, drahoušku, papoušku, drahoušku!“

A on stále jen to své: „Ora pro nobis.“

„Jak že se ten papoušek jmenuje, doňo Leonoro?“

A ona se smála, to se z ní stala úplně jiná žena, a řekla: „Jmenuje se Pius Devátý, ať mi Bůh odpustí.“

Papoušek žil na dlouhém balkoně fary obklopen hustými záclonami sušených fazolových lusků, svazků cibule, česneku a červených papriček, kukuřičných klasů a hroznů určených k výrobě vína Tostado. K naší velké závisti se Pius Devátý krmil sušenými fíky, vajíčky natvrdo a malinami a ozobával list hlávkového salátu, který mu onoho horkého léta sloužil jako zelený slunečník neustále obměňovaný služkami.

Byly to právě služky, které nechtěně změnily papouškův výsadní pokřik. V té době totiž zrovna pod balkonem svolávaly slepice, aby jim nasypaly kukuřice. Křičely: „Krásky, krásky, krasavice.“ A slepice kývavě přiběhly jako nějací falešní mrzáci přivábení sprškou zlaťáků.

Jednoho dne brzy zrána začal papoušek provolávat: „Krásky, krásky, krasavice.“

Slepice se shlukly pod balkonem, nadarmo však čekaly na déšť kukuřičného zlata.

A od té doby papoušek zapomněl na latinu a bez přestání opakoval ten povedený kousek. Když měl celé hejno shromážděné, dal se do hlasitého smíchu, jenž zněl poněkud zlověstně na to, že pocházel od ptáka.

„Krrrásky, krrrásky, krrrasavice. Cha, cha, chaaa!“

Tenkrát pod okny fary procházeli sběrači šišek z Altamiry, o kterých se říkalo, že jsou zvláštní kasta. Procházeli zlehka, táhli osly a zasněně upírali zraky k vrcholkům hor. A všimli si papouška. Přihlíželi jeho velkému číslu se slepicemi a poslouchali papouškovy výbuchy smíchu, což je tak pobavilo, že v tom malém cirkuse strávili dobrou půlku dopoledne. Doňa Leonora vyšla na zápraží, aby jim vyhubovala. Jako zamlklé ležení si vyslechli její kárání o tom, jestli šišky padají z nebe, a další výtky. Potom odešli tak, jak odcházejí indiáni ve filmech z divokého západu, mlčky a roztrpčeně. Následujícího rána se sběrači šišek znovu utábořili pod balkonem fary. Papoušek Pius Devátý otevřel i tento den svým výstupem krásky, krásky, krasavice. Sběrači šišek se bouřlivě smáli a tleskali. Najednou se však mezi těmi lidmi s tvářemi ze dřeva pomazaného smůlou borovic ozval výkřik, jenž se rozezněl se silou podobnou zahřmění.

„Ať žije anarchie!“

A Pius Devátý z výšky balkonu přehlédl přísně všechny přítomné, majestátně zvedl zobák a zopakoval: „Ať žije, anarrrchie!“

A mezi provoláváním bravo a potleskem se do vzduchu vznesl mrak čepic.

V dlouhé noční košili a s bledou tváří ubývajícího měsíce vystoupila na balkon doňa Leonora.

A od té doby nebylo po papouškovi s dlouhým nachovým ocasem ani vidu, ani slechu.