Ještě poslední zmínku si zaslouží úly:
sbírání rojů, které při rojení vylétly.
Tu je zapotřebí dbát, abychom o ně nepřišli,
jelikož roje patří tomu, kdo je objeví
jako první.
„Etnografie“, Xaquín Lorenzo
Historia de Galiza

To jaro přišlo předčasně a okázale.

V odpoledním čase při kávě pozoroval Chemín oknem vedoucím do sadu ptačí slavnosti v koruně staré rozkvetlé jabloně. Během nehostinného zimního ticha tam přilétala jedině červenka, která jako malý permoník ozobávala její skráně postříbřené mechem a poskakovala po holých větvích oblečena do veselého kabátku zářivých barev. Občas taky dorazil kos. Nechal spočinout své tíživé zádumčivosti, pokradmu opětoval muži pohled, aby pak znenadání vzlétl s křídly rozprostřenými do temného pentagramu.

I v jídelně se konala oslava. Každý rok v tento den, třetí březnovou neděli, slavili svátek Josefa v rodinném domě Chemínů. Ve skutečnosti to byly právě písně dětí a vnuků, které z místa v čele stolu nasměrovaly jeho pohled ke staré jabloni.

Vánek pokročilého odpoledne lenivě pohupoval artritickými pažemi ovocného stromu, které v rytmu valčíku snášely netrpělivé ptačí dvoření. Na konečcích větví se však chocholky bílých květů rozechvívaly jako organtýn svatebního závoje. Tady poletovaly včely.

„Tatínku, teď je řada na tobě,“ řekl Pepe, nejstarší syn. Byl velmi dobrým kytaristou. Když se dostali do módy Beatles, on byl jedním z prvních v celém okrese, kdo si nechal narůst dlouhé vlasy a začal nosit úděsné upnuté kalhoty butanově pomerančové barvy s nohavicemi do zvonu. V sousedství to vyvolalo mnoho klepů, a dokonce mu vymysleli přezdívku Ou'Jé'Jé. I k Chemínovi dolehly klevety, když jako emigrant pobýval ve Švýcarsku. „Viděl jsem tvého syna na pouti v Baio,“ povídal mu jeden čerstvý přistěhovalec z oblasti Tines. A pod vousy zamručel s notnou dávkou ironie: „Zezadu jsem si myslel, že je to Maruška Díazová.“ V noci Chemín plný vzteku zamýšlel napsat dopis, v němž by synovi nakázal jít k holiči. Přemílal si fráze, které měly syna postavit do latě a jeho matce vyčíst přílišnou shovívavost, na jazyku mu však zanechávaly hořkou pachuť cikorky. Představil si Pilar, svou ženu, jak otevírá obálku růžovými prsty - když ji překvapila pošta, vždy si totiž nejdříve pečlivě umyla ruce. Četl lesknoucíma se očima Pilar káravý dopis, který se mu rýsoval v mysli, a právě tehdy mu došlo, že by to byla hloupost, pošetilá facka vprostřed noci.

„No tak, tati, zazpívej Meus amores.“

„Ano, ano, ať dědeček zazpívá.“

Ptal se sám sebe, jestli včely sající nektar z bílých jabloňových květů přiletěly z jeho úlů, nebo ze sadu Gandóna. Měl rád teplou a hodně slazenou kávu, šálek mu však v rukou pomalu vychladl, zatímco se soustředil na výjev promítající se v obrazovce okna.

Meus amores! Tu baladu ho naučil ve Švýcarsku jeden spolubydlící z rozbité barabizny. Neměl zrovna dobrou paměť na písničky, tahle se mu ale doslova zaryla pod kůži. Vycházela z něj jako modlitba, jako vlastenecká hymna útrob zplozená z večeře začouzených brambor v jedné barabizně plné emigrantů. Každý rok poté, co se vrátil ze Švýcarska, zpíval při oslavách svatého Josefa Meus amores. Už byl kmetem, nejstarším z rodu Chemínů. Ta balada se splétala jako mlžný závoj, který všechny spojoval, i ty, kteří už tu nebyli, v jeden věčný celek.

Při životě drží mě dvě lásky jen:

vlast a milovaný domov

rodina a má zem.

Bez těchto lásek ze života zbyl by rov.

Po doznění popěvku pocítil v hrudi nedostatek vzduchu, jako by měl místo plic dva vyfouknuté měchy dud. „Není mi moc dobře,“ řekl konečně. Věděl, že tato reakce vrhne na oslavy stín, stejně jako kdyby někdo zatahal za ubrus a shodil na zem porcelán ze Sargadelos, který Pilar opatrovala jako rodinný poklad.

„Myslím, že se půjdu na chvíli natáhnout.“

To bylo víc, než byl schopen říct. V ústech měl sucho, z čehož vinil studenou a hořkou kávu. Cosi, jakási neznámá sklíčenost mu svírala hruď a zarývala kleště žeber do plic. Kromě toho se mu se sžíravým a nesnesitelným bzučením hemžil v hlavě roj včel.

Pepe to pochopil. Jeho dobrý syn, Ou'Jé'Jé, s prošedivělou kudrnatou kšticí zabrnkal na kytaru a dal se do zpěvu jedné z těch svých, Don't let me down!, v úsměvné směsici galicijštiny a angličtiny k sobě přitáhl pozornost především těch nejmladších. Jen Pilar, stojící na prahu s tácem zákusků v ruce, na něj zpříma pohlédla, ona, neúnavný hlídač.

Než stáhl žaluzie ve svém pokoji, znovu se zadíval na jabloň, ten rozkvetlý magnet. Potom sklouzl pohledem do sousední zahrady, Gandónova sadu. Jako vždy byla vidět jen nepatrná část toho tajuplného a věčně zastíněného světa skrytého za bujným živým plotem z myrty a vavřínu. Pouze v jediném místě měla ta zelená stěna průzor - na jednom z jejích konců se vyzáblý černý bez ještě neprobudil ze zimního spánku, jistojistě zahloubaný ve své měkké, bělostné duši. Touto škvírou Chemín zahlédl opuštěné korkové úly včelínu.

On a Gandón byli zamlada velkými přáteli. Vzpomínal si například, jak spolu na prut lovili ještěrky perlové, které ohrožovaly úly. Bylo to opravdové umění. Museli jste na háček jako návnadu připíchnou kobylku a pak se dobře schovat. On držel udici a Gandón mu z opačné strany dával znamení, když měla ještěrka zabrat. Včely byly připraveny na boj s vetřelcem, zabili ho a nabalzamovali, aby uvnitř úlu nehnil, toho léta to však vypadalo, jako by se ještěrky rozrostly do jedné velké žravé armády. Nakonec jich chytly dva tucty. Očima jim provlékli drát a takto zavěšené je pyšně nosili po okolí jako ten, kdo se chlubí cennou trofejí. Kůže ještěrek se podobá pestrobarevné stužce sloupnuté ze samotné duhy.

Rodiny Chemínů a Gandónů spolu nemluvily, ale jich, ještě dětí, se to netýkalo. Jen když se navštěvovali doma, vládla jistá ostražitost. Jednou, když byli dospělí v práci, si s Gandónem hráli v tom temném sadu. V rohu na hromadě se povalovaly staré korkové desky, pozůstatky bývalých úlů. „Můj tatínek říká, že na včely nemáme štěstí,“ vysvětloval Gandón, „všechny umřely na něco špatného ve vzduchu.“

Jednoho dne spolu přestali mluvit. Nikdo jim to výslovně nenařídil, bylo to ale, jako by oba naráz uposlechli neodvratný příkaz vycházející až z těch nejzazších koutů jejich domovů. Stalo se to po biřmování, když pomocný biskup dorazil do jejich farnosti a na čelo jim popelem nakreslil kříž. Při cestě z kostela už spolu nemluvili a schválně šli od sebe co nejdál.

Chemín, který teď ležel v posteli, zvedl ruku k čelu a udělal znamení kříže. Kříž neměl s hašteřením mezi Chemínovými a Gandónovými co do činění. Byla to pouze forma, do níž se přetvořila vzpomínka. Mlčení mezi ním a Gandónem, vědomí, že převzali zděděný svár, nabylo na obrysech ve chvíli, kdy se dítě začínalo měnit v muže. V den biřmování jim poprvé oblékli dlouhé kalhoty. A přestali se spolu bavit hned, jakmile jim začal přeskakovat hlas a z hrdla vycházely zvuky, nad nimiž neměli kontrolu. O něco později s nemalým překvapením zjistili, že je jim povoleno klení na veřejnosti.

Ty dvě děti, které kdysi byly kamarády, se ztratily v nejhlubších závitech paměti, které slouží stejně tak dobře k zapamatovávání věcí, jako k jejich zapomínání. Pro starého Chemína ležícího na lůžku zbýval z těch dob pouze strnulý obraz vlhkého odlesku duhy na ještěrčí kůži.

Samozřejmě, že se s Gandónem i nadále často vídávali. Muž, který vyrostl v jeho nitru měl pohled, jenž mu připadal tvrdý a temný jako sad za neprodyšným plotem.

Později začal Gandón pracovat jako dělník na stavbě jedné vzdálené cesty. Viděl ho jenom o nedělích a připadal mu cizí, podivín, kterého by ani neoslovil. Když se míjeli, odvraceli se od sebe, jako by chtěli zabránit i tomu, aby se střetly jejich stíny.

Vleže na posteli Chemín znovu spatřil ty dvě děti. Stály před nebeskou branou, před svatým Petrem. Ten jim, jako přísný strážce hranic, počítal ještěrky, jednu po druhé. Vypadalo to však, že počty nesedí. Nakonec se podíval na děti a se zpupným úřednickým pohledem jim oznámil:

„Máte málo ještěrek! Jděte zpátky a doneste jich víc!“

A děti se vydaly se skloněnými hlavami po klesající stezce nazpátek, zakopávaly dřeváky o oblázky a snášely spalující žár slunečního kotouče v zádech.

„Nepůjdeme chytat pstruhy rukama?“ napadlo malého Chemína. „Možná že v nebi počítají jednoho pstruha za tři ještěrky.

Malý Gandón mu ale neodpověděl. Najednou vyrostl. Stal se z něj tvrdý a zamlklý muž, pohroužený sám do sebe. Jeho paže a obličej se opálily do tmavě hnědého odstínu smůly. Když došli na křižovatku, odplivl si na zem a bez rozloučení se vydal opačným směrem.

Sbohem, Gandóne, řekl si v duchu trpce Chemín.

Po emigraci do Švýcarska získal své první místo na stavbě tunelu u Ticina. Přinejmenším tři sta dělníků provrtávalo břicho hory. Chemínovým šéfem byl velmi shovívavý italský stavbyvedoucí. Když se blížil nějaký inženýr, energicky zakřičel: „Laborare, laborare!“ Když se pak inženýr vzdálil, mrkl na ně a se šibalským úsměvem prohodil: „Piano, piano!“ Jednoho rána přišla nová skupina dělníků a Chemín podle řeči poznal, že většina z nich pochází z Galície. Jako šťastné zjevení se mezi nimi nacházel i Gandón. Šel k němu a vesele ho pozdravil. Soused se zdál být na rozpacích, potom ovšem odvrátil zrak v gestu vyjadřujícím opovržení nad zrádcem a následoval svou skupinu. V průběhu několika měsíců na sebe naráželi a instinktivně se se jeden druhému vyhýbal. Až si jednou Chemín všiml, jako by naráz přestal cítit podzimní vůni řeřavých uhlíků, že Gandón na stavbě chybí. Mrzlo, až praštělo, teploty padaly hluboko pod nulu. Při ústí do tunelu povlával jako nějaký rubáš závoj sněhu. Ptal se po něm a jeden známý z Camariñas mu oznámil, že ho odvezli do nemocnice. Praskly mu prý stoličky potom, co se napil ledové vody z bystřiny. „Pij mléko, Gandóne. Ale ne. On pil jenom vodu. Na mléko mám alergii, tvrdil vždycky. Nezkusil ani sýr nebo máslo. A to byl základ stravy v podnikové jídelně. Trpěl hladem,“ vyprávěl dělník z Camariñas, „kadil bíle jako racci. Nemyslím, že se vrátí.“

V Chemínově sadu stál mimo jiné i ořešák. Jeho otec mu vyprávěl, že každý rok vyrostl o výšku dospělého muže, ale že nikdy nezaplodil. Začal plodit, až když se narodil on.

Jednoho dne se nepřímo, ze sousedského rozhovoru, dozvěděl, že je to právě ořešák, který stojí za rozepřemi mezi Chemínovými a Gandónovými. Ve skutečnosti i on zastával v celém příběhu důležitou roli.

Chemínův otec se na stará kolena oženil s jednou velmi krásnou dívkou, s Marií da Graciaovou. Její matka, byla totiž dcerou svobodné matky, už odmala pracovala jako služka, ale to neznamenalo, že by měla nedostatek nápadníků. Ona sama byla tím nejlepším věnem, jaké si jen služebná může přát. Při slavnostech kukuřice zpívala tanga a bolera a lidé do rytmu otrhávali hrubé a vrásčité listy z kukuřičných klasů, jako by se jednalo o okvětní plátky při oslavách Božího Těla. Když si starý Chemín vzal Maríu da Graciaovou, ti nejzhrzenější mladíci po celou noc ani na chvíli nepřestali zpívat a tropit povyk se zvony a plechovkami před domem novomanželů.

Už uběhly tři roky a María da Graciaová stále neměla potomky. Stali se vděčným tématem pomluv těch největších klevetníků, dvojice však na veřejnosti vždy vypadala šťastně, jako párek tokajících hrdliček na jaře. A právě tehdy se odehrála ona příhoda s ořešákem. Strom rostl s energií vrb na břehu potoka, nenašel by se na něm však ani jeden ořech. Někdo Chemínovi poradil, že musí stromu natlouct holí. Šlehat větve tyčí dříve než vyraší listy. Zbít ho, ale nezlámat. Strom už se, dá-li se to tak nazvat, dovtípí. A přesně tohle udělal toho dne ozářeného nesmělým jarním sluncem, kdy vše jako by bylo ve střehu. V bílé košili a černé vestě po návratu z kostela stromu pořádně natloukl. Cítil kapky potu na čele, když se k němu ze sousedního sadu přes plot naklonil starý Gandón a nahlas řekl: „Takhle to musíš udělat i se svou ženou, Chemíne. Pořádně jí nandat. A uvidíš, jestli pak dá ořechy!“ Gandón měl pět synů.

Starý Chemín neodpověděl. Opřel hůl o kmen ořešáku, vkročil do domu a vypil celý rendlík vody, kterou nabral z okovaného dubového džberu. Potom řekl Marií da Graciaové: „Neptej se mě proč, nemůžu ti to říct, ale prosím tě, už nikdy nepromluv s Gandónovými ani slovo.“ María da Graciaová pochopila. Její muž byl šlechetný člověk. Přitahovala ji jeho přirozená důstojnost.

Po roce se narodil malý Chemín. Tohle všechno znovu ožívalo v jeho paměti, když se stala ta věc s rojem včel. Tentokrát se ale vzpomínka vrátila spolu s nenávistí, kterou nikdy předtím nepocítil. Jako břečťan mu tiskla hruď a stahovala ohryzek v krku tak, že měnila řeč v sípavý chrapot, v tvrdé slabiky, v kameny padající do vždy tak klidného rybníku obklopujícího Pilar. Ona si hned všimla té změny v povaze, přičítala ji však onomu poblázněnému jaru s měsíčními nocemi jasnými jako bílý den, které přiměly kohouty kokrhat o půlnoci a které vyčerpávaly pěstované plodiny horečnatou nespavostí.

Chemín nepověděl nikomu, dokonce ani jí, co se událo se včelami.

Minulý víkend zpozoroval neklid v jednom z úlů. Byl to velmi dobrý roj. Dával tmavý med s chutí po rozmarýnu. Chemín dokázal rozeznat tajuplné odstíny sladké chuti, množství lesních i lučních květů obsažených v jedné lžičce medu. Úly měly na rodinném statku vždy výsostní postavení. Představovaly jakési tajné sérum, jemuž přisuzovali dlouhověkost svého rodu. Otce pohřbil v jeho devadesáti letech, a to ho neskolila nemoc, nýbrž žal ze ztráty Maríi da Garciaové. „Kdyby žila,“ bručel, „nikdy bych neumřel.“ Jednoho svátečního dne ji však zabilo to zatracené auto řízené opilcem.

Celou neděli zůstal ve střehu, jelikož se včely začaly rojit a vířit kolem česna úlu. Musela se vylíhnout nová královna, pomyslel si, a ta stará nebude na nic čekat a vyletí v doprovodu dělnic.

Jeho otec mu říkával, že dlouho nikdo nevěděl, jak se včely rodí. „Víš proč? Protože si mysleli, že královna musí být král. Nešlo jim to do hlavy, dokonce ani těm největším mudrcům. Psali hlouposti, jako že se roje rodí z břichů mrtvých volů. Až na to nakonec ti nejchytřejší přišli. A je tady ještě jedna zajímavá věc, co bys měl vědět,“ pokračoval jeho otec už tišeji v důvěrném tónu. „Královna se nerodí královnou. Dělnice vyberou jednu larvu, kterou pak krmí mateří kašičkou o několik dní déle než zbytek larev. Takže vlastně každá včela by mohla být královnou.“ „A co trubci? Proč zabíjejí trubce?“ zeptalo se dítě. „Protože jsou to lenoši, stejně jako kancelářské krysy z města,“ dodal se smíchem starý Chemín.

V neděli skoro oka nezamhouřil. Ve snech viděl kouli roje vznášející se jako balónek ve výši prsou a sebe, jak ve stylu komedie s Charlie Chaplinem horlivě máchá a máchá rukama, aby jej odehnal. Probudil se časně ráno plný neklidu, a když si opláchl obličej studenou vodou, vydal se k úlu. Seskupené včely vytvářely velké pulzující klubko, které se mělo každou chvíli od úlu odlepit. Rozeběhl se pro rojáček, a když ho měl užuž na dosah ruky, spatřil, jak roj vzlétá v kompaktní, ale zároveň nedbalé formaci. Přistál na první větvi, na niž na své cestě narazil, na nejnižší větvi ořešáku. Chemín se velmi opatrně přibližoval, ale srdce mu tlouklo jako mlýnské kameny třící se o sebe. Nebyl to strach. Věděl, že když se včely rojí, mají naloženo tolik medu, že nemůžou dát žihadlo. Pomalu zvedal rojáček, ale už na půli cesty spatřil, jak se klubko od větve odděluje a znovu nabírá výšku. Těch několik sekund, kdy zůstal zaražený a nedokázal nijak reagovat, rozhodlo. Roj překonal živý plot a usadil se na jeden ze stromů potemnělého Gandónova sadu. A tehdy se objevil on, lovec na číhané. Potichu si sundal kabátek z teletinky, zabalil do něj roj, jako by chytal okřídlený poletující sen, a odešel k prázdným úlům.

Chemín prožil bezesnou noc. Z přízemí k němu doléhal zvuk písní. I moře má plno dívek,/ i moře má své lásky;/ jeho manželkou je písek,/ líbá ho vášnivými ústy.

K poledni se vydal do vesnice. Chtěl zahnat myšlenku, která mu vytrvalým bolestivým bzučením vibrovala v hlavě. Vždy byl rozumný, uvažoval po cestě. Gandón jednal v souladu s nepsaným zákonem. Mohl to být kdokoli jiný. Roj, který opustí úl, patří tomu, kdo jej chytí. Nebyla to krádež. Bzučení ale ne a ne přestat, proráželo mu mozek od jednoho spánku k druhému. Nemohl si pomoct, aby to nepovažoval za projev nepřátelství. Vyhlášení války. Co věděl Gandón o včelách? Jeho rodina nebyla schopna udržet ani ty předešlé úly. Mor, něco špatného ve vzduchu, ale k čertu, oni to měli v duši! Když Chemín pomyslel na med ze zajatého roje, ucítil na rtech dosud nepoznanou chuť. Chuť hořkého medu.

Chtěl se sejít se starými přáteli, se kterými by mohl dát řeč a zahnat tak trýznivé bzučení. Když však dorazil do hospody Lausanne, vyhledal stůl v rohu a odvrátil se od všeobecného povyku. Na mramorové desce stolu hrál solitér s neviditelnými kartami. Co se asi v tom okamžiku honilo staré královně hlavou? Proč roj odletěl z větve ořešáku, toho ořešáku, který se tak obsypal ořechy, když se on narodil? Ještě minutu předtím všechno dávalo smysl. Podíval se na hodinky. Připozdívalo se. Nejspíš už budou přicházet hosté. Kdyby to jen bylo možné, zmizel by v horách a zůstal tam až do noci. Na svou oslavu myslel, jako by se ho vůbec netýkala. Když se zvedl, zjistil, že vypil přes míru. Bzučení zajiskřilo jako pohasínající žárovka. Jako chronická bolest se mu rozšířilo po celém těle. Přistoupil k pultu, aby zaplatil útratu, hospodský, také emigrant ze stejných let, mu však oznámil, že mu nic nedluží. „To tvoje je srovnané.“ „Takže jsem pil na účet podniku?“ „Gandóna. Tvůj účet zaplatil Gandón. Říkal jsem mu, že to jsou čtyři skleničky, on ale, že to nevadí, že všechno bere na sebe. Že prý takhle jednou za čas...“

Místo po silnici Chemín vyrazil zkratkou vedoucí do vesnice přes les a louky. Svěžest aleje zmírnila bzučení, pastviny se sluncem nehodícím se k téhle roční době, ostrým jako břitva, však roj uvnitř hlavy rozvířily. Dlaní si přistínil tvář a zadíval se směrem k osadě. Vzdálenost mezi osadou a návsí se v průběhu jeho života tolik změnila! V klukovských očích se rovnala celému světu. Později se postupně zkracovala, až se scvrkla na kratičký úsek, co by kamenem dohodil. Teď cesta nabývala původních, dětských rozměrů, ale jiným způsobem - oblázky se mu jevily jako kousky kostí.

Na půli cesty, spíše svalený než odpočívající, ležel Gandón. Střetli se pohledy. Ležící muž s hlavou opřenou o násep pohlížel na Chemína s bělmem očí zčervenalým a zaslzeným úzkostí. Na prsou, v oblasti srdce si přidržoval ruku, s níž si hnětl hrudník, jako když hrnčíř zpracovává hroudu hlíny.

„To je tím vínem,“ zamumlal Gandón, „lijou do něho samou chemii.“

V tváři se mu zračila směsice ironie a bolesti.

Chemín mu pomohl vstát, aniž by cokoli dodal. Když si ale jeho protějšek snažil smést prach z vesty, znovu se zhroutil. Chemín ho s nemalým úsilím popadl kolem pasu, paži přehodil přes jeho ramena a společně, krok za krokem, se dali na vleklý pochod. Přilepeni boky, zpocení, zdáli se dýchat jediným teskně hvízdavým měchem.

Dotrmáceli se až k mřížové bráně sadu, kde Gandón gestem naznačil, že si už vystačí sám. Zůstali tam opření a snažili se popadnout dech. Konečně se Chemín beze slova otočil k odchodu.

„Musíš mi ukázat, jak se chovají včely,“ zabručel Gandón.

Chemín neodpověděl.

Když přišel domů, jeho vnuci mu přiběhli dát pusu, on jim ale jen s bezvýraznou krotkostí a pohledem do ztracena nastavil tvář. Vyhledal svou židli v čele stolu a tiše se do ní sesunul.

Teď, v posteli, v zšeřelém přítmí a v neklidném bdění se pokoušel dokončit předešlý sen.

Obě děti sestupují z nebe po stezce a schválně dřeváky odkopávají oblázky. „Uděláme to takhle,“ spustí najednou malý Chemín. „Dám ti svoje ještěrky, takže budeš moct jít do nebe.“ „A ty?“ ptá se malý Gandón. „Já půjdu lovit pstruhy rukama. Až jednoho chytím, tak ho přinesu svatému Petrovi u brány. Teď jdi ale ty napřed.“

„A tvůj přítel? Proč nepřišel i tvůj přítel?“ zeptal se svatý Petr poté, co znovu přepočítal ještěrky.

„Říkal, že raději půjde chytat pstruhy,“ s nevinností vysvětlil malý Gandón.

„Takže šel chytat pstruhy, hm?“ zopakoval tajemně strážce.

Postel. Chemín konečně uslyšel údery zvonu. Velmi pomalu, s tónem slepého pěvce, kostelní zvon odbíjel Gan-dón, Gan-dón.

Jeho syn, jeho milovaný Jéjé, otevřel dveře pokoje a v příšeří se obrátil na otce se slovy: „Víš to, tati? To prý umřel Gandón.“

Otevřel doširoka oči, aby svého syna objal pohledem. Slyšel jeho hlas z čím dál tím větší dálky, i když se k němu přibližoval a křičel na něj.

„Tati! Tati! Co je s tebou, tati? Proboha, tati!“

Letěl, vznášel se zabalen do sametového roje včel. Proč opustily úl? Proč včely nezůstaly na větvi ořešáku? Chtěl se zeptat i na další věci, stará královna ale zůstala hluchá.