Brněnský básník Miroslav Holman je označován za mistra zkratky. Dokáže na malé ploše za pomoci nápadité práce a hry s jazykem sdělit podstatné, aniž by se uchyloval k aforističnosti a zjednodušování. Závažnost sdělení se pojí s lehkostí a zároveň rafinovaností ztvárnění. V prvních dvou oficiálně vydaných Holmanových sbírkách (Kolem osy, 1999; Krokem, 2003) byly tyto dva póly, mezi nimiž se jeho poezie rozpíná, zcela v rovnováze. Třetí a zatím poslední Holmanova sbírka s názvem Glosy veršem však představuje v tomto ohledu mírný odklon od sdělovaného ke způsobu sdělení. V této sbírce se jazýček vah přesunul na stranu jazyka, hry a radosti z básnění.

Středobodem prvních dvou sbírek je rozjitřený, obnažený subjekt, rozechvělé lyrické já, které ve virtuózní zkratce podává zpověď o své existenci ve světě. Nejčastější je právě reflexe sama sebe, vztahu ke světu, k poezii, k bližnímu, která (ať už přímo, či skrze podobenství) nezřídka míří k obecnému. Básně jsou senzitivní a často (zejména tam, kde se básník obrací k Bohu) plné barokní kontrastovosti. Základní naladění spočívá v jakési melancholii a vědomí nezvratnosti lidského osudu.

I v poslední sbírce toto vědomí v jedné z jejích vrstev dřímá. Je ale doplňováno a překrýváno příklonem k jazyku a poezii jakožto světům, v nichž tato nevyhnutelnost neplatí a kde je možné cokoli. „Na všechno můžeme si hrát / na všechno můžeme hrát // O všechno můžeme hrát / jen jedenkrát.“ Jazykové hříčky, kalambúry, rytmizace, melodie – to vše se z nástroje proměnilo v sám objekt zájmu. Příznačný je v tomto ohledu především první oddíl sbírky, kde je tato moc, kterou poezie a slova mají, tematizována: „Jen řekni / a budu jedna báseň“.

Hravost, radost z básnění a místy i básnění pro básnění – to jsou pilíře poslední Holmanovy sbírky. Lyrický subjekt je stále přítomen, ale už se tolik nechvěje. Básně již nesměřují od osobního k obecnému přesností vyjádření, která umožňuje skutečnost sdílet, ale na obecnější rovině hned začínají a na nějakou závažnost často rezignují. Z veršů – glos se staly glosy veršem. Mnohé z nich jsou jenom hříčky, za nimiž stojí radost z bohatosti a libozvučnosti jazyka: „ V sylabech libých si Labe libuje / ač střeženo je skřetem Střekova / a městu nad ním k písni stačí mluva znaková“. Někdy jsou geniálně prosté: „Jeho parta / Její part / Jeho parte“, jindy poněkud šroubované: „To co tak těžce vstává zrána / přes den se hýbe v noci hajá / je: moje tělo má duše a já”.

Holman ve své poslední sbírce podlehl úžasu a radosti ze slov a pro slova místy zapomněl na sebe. Básně už tolik nezasáhnou, není z nich cítit rozechvění předchozích sbírek, ale získaly jiné kvality. Jejich tón je různorodější, barevnější. Zatímco předchozí sbírky byly až monotónně melancholické, v Glosách veršem se polohy rozpínají od zmíněné melancholie přes ironii a skepsi („Proč na dně básně je vždy slza? / Co komu do našich stesků / Nebo tam leží kvůli lesku? / Ne / Vlezlá je a drzá“) až k jisté bujarosti a floutkovství („My veteráni bělovlasí / zvolíme ústup asi / když meče rafik tasí věže / Ústup času? Kdeže synku! / Ze Zelného rynku v síťovkách skalpy máme / Poledne zvoň si kdy chceš / chráme“). Možná, že příčinou toho všeho je pouhá stydlivost. Možná, že se básník za svůj smích a za svou hravost jen schovává.