Shromáždění na Hasičském dvoře v Lutomierské je svoláno na půl čtvrtou odpoledne, ale lidé se na obrovské otevřené prostoře scházejí už od dvou. Slunce tou dobou stojí nejvýš na odpolední obloze a rozlehlý, kamenem vydlážděný prostor mezi oběma budovami se proměnil v kotel vroucího bílého světla. Teprve později začne zpoza dlouhé řady kůlen a budek podél zpráchnivělé vnější omítnuté zdi vylézat útlý stín. Právě do tohoto uzounkého stinného pásu to nově příchozí táhne. A nakonec se kolem zdi tísní tolik lidí, že velitel hasičů v ghettu, pan Kaufmann, se o své vůli vydá ven z příjemně chladné kanceláře a pokouší se masu lidí přimět, aby se trochu víc rozptýlili po celém náměstí, postrkuje je nebo se je snaží přesvědčit a tahá je za neochotné ruce.

Ale nikomu se nechce dobrovolně postavit do palčivého slunce.

Když konečně předseda dorazí, je půl páté a stín už se rozložil po půlce areálu. Jenže shromážděných je takové množství, že ochrany před žárem se dostane jen zlomku. Ostatní stojí u průčelí dál ve dvoře nebo se vyšplhali na střechy bud a kůlen. Ti také nejdřív uviděli předsedu a jeho osobní stráž.

Při pohledu na starého proběhne davem sykot. Nejde s hlavou a holí vzdorovitě pozvednutou, jak mívá ve zvyku, ale se shrbenými rameny a pohledem upřeným do země. Po dvoře se v tu ránu rozhostí ticho. Tak hrobové ticho, že je slyšet i cvrlikání ptáků za zdí.

Za pódium tentokrát musel posloužit jen rozviklaný dřevěný stůl. A na stole židle, aby řečník alespoň o hlavu převyšoval dav shromážděných. První na improvizovaný řečnický pult vylezl Dawid Warszawski. Mikrofony byly namontovány o kus dál mimo dosah řečníka, proto se Warszawski musí natáhnout, aby k nim dosáhl, a tak pořád vypadá, že každou chvilku ztratí rovnováhu a přepadne. Navzdory tomu se k mikrofonům dostane příliš blízko a každé slovo, které vyřkne, se ozvěnou mezi reproduktory převalí dopředu a zase zpátky a vypadá to, jako kdyby se mu ozvěna stále pokoušela skočit do řeči.

Warszawski mluví o ironii v tom, že právě předseda musí učinit tohle těžké rozhodnutí. Tolik let se jako starší ghetta věnoval výchově židovských dětí. (DĚTÍ! Odráží se ozvěnou od zdí.) Nakonec se pokouší apelovat na porozumění ze strany shromážděných.

Žijeme ve válce. Každý den se nám nad hlavami rozezní sirény protivzdušné obrany. Všichni se musíme rozběhnout do úkrytu. V téhle situaci starci a děti samozřejmě překážejí. Proto bude lepší, když je pošleme pryč.

Po těchto slovech, která pochopitelně v davu rozpoutají obavy a neklid, vylézá na stůl předseda a sklání se k mikrofonu. I z hlasu je patrné, že se změnil. Pryč je pronikavý, lehce hystericky rozkazovačný tón. Věty na sebe navazují zvolna, dutě a kovově, jako kdyby bylo utrpením ze sebe vypravit každé následující slovo:

Na ghetto dopadla strašlivá rána. Žádají nás o to nejcennější, co máme – naše děti a naše staré. Nebylo mi dopřáno štěstí pořídit si vlastní děti, ale svá nejlepší léta jsem strávil mezi dětmi. Proto bych si nikdy nedovedl představit, že to budu právě já, kdo bude donucen vést obětního beránka k oltáři. Teď na sklonku života, právě teď musím napřáhnout paže a prosit:
Bratři a sestry, dejte mi je. Dejte mi své děti…!
[…]
Měl jsem předtuchy. Čekal jsem, že „něco“ přijde, a byl jsem ostražitý, chtěl jsem tomu předejít. Ale neměl jsem ani tu nejmenší možnost zasáhnout, protože jsem neznal povahu té hrozby, která nad námi visí.
Když vzali pacienty z nemocnic, přišlo to jako rána z čistého nebe. Věřte mi. Sám jsem měl v nemocnici příbuzné a známé a nedokázal jsem jim pomoci. Myslel jsem, že tím, co se tam stalo, to všechno skončí a že odteď budeme žít v pokoji, za jehož nastolení jsem tak tvrdě pracoval. Ale osud si pro nás připravil něco jiného. To je úděl Židů: když trpíme, jsme dohnáni k ještě většímu utrpení, zejména v dobách války jako teď.
Včera jsem dostal rozkaz deportovat z ghetta více než dvacet tisíc lidí. Jinak, bylo mi řečeno, to udělají sami. Otázka je, zda na sebe vezmeme tenhle strašlivý úkol, nebo to přenecháme jiným. Ale protože jsme vedeni myšlenkou, ne kolik z nás zahyne, ale myšlenkou, kolik z nás se podaří zachránit, rozhodli jsme se – my, to znamená já a moji nejbližší spolupracovníci –, že ať už to je jakkoliv těžké, musíme tohle rozhodnutí učinit sami. Já sám musím vykonat tuhle krutou, krvavou operaci. Musím amputovat ruce, abych zachránil tělo. Musím nechat děti odvézt. Pokud to neudělám, budou zřejmě muset odejít i jiní…
Nemám dnes slova útěchy. Ani jsem nepřišel, abych vás uklidnil. Přišel jsem jako zloděj a vezmu vám to nejdražší, co máte. Udělal jsem všechno, co je v mé moci, abych přiměl úřady stáhnout tohle rozhodnutí. Když se to nepodařilo, pokusil jsem se rozhodnutí zmírnit. Zachránit alespoň jeden ročník, děti mezi devátým a desátým rokem. Odepřeli mi to. Dosáhl jsem jen jediného. Zachránil jsem děti nad deset let. Nechť je to alespoň chabou útěchou ve vašem strašlivém utrpení.
Máme v ghettu hodně pacientů s tuberkulózou. Jejich dny, v lepším případě týdny, jsou sečteny. Nevím – snad je to jen zlá, zlovolná myšlenka, nevím – ale musím vám ji přednést. Dejte mi tyhle pacienty a možná se podaří místo nich zachránit zdravé lidi. Vím, jak moc to pro vás znamená, když se o své nemocné můžete sami postarat doma. Ale když člověk drží v ruce dekret a musí vybrat, koho lze zachránit a koho ne, je nutné poslouchat rozum a zachránit ty, kdo mají největší naději na přežití, a ne ty, kdo stejně za žádných okolností nepřežijí…
Žijeme v ghettu. Žijeme v takové nouzi a bídě, že nezbývá dost ani na péči o zdravé, tím méně o nemocné. Každý z nás pečuje o své nemocné na úkor vlastního zdraví. Dáváte jim chléb a cukr, bez něhož se můžete obejít, a pak z toho onemocníte sami. Kdybych musel volit mezi tím, zda obětuji nemocné, kteří se stejně už nikdy neuzdraví, nebo zachráním zdravé, bez váhání se rozhodnu pro záchranu zdravých. Proto jsem svým lékařům nařídil, ať vydají nevyléčitelně nemocné pro záchranu zdravých, kteří jsou schopni dále žít…
Rozumím vám, matkám. Vidím vaše slzy. Slyším také bít vaše srdce, otcové, vy, kteří budete muset ráno poté, co vám vzali děti, jít do práce, ty děti, s nimiž jste si předchozího dne hráli. Chápu to a všechno tohle znám. Od čtyř hodin včerejšího odpoledne, kdy jsem byl s tímto rozhodnutím seznámen, jsem zlomený, trpící muž. Sdílím váš pocit bezmoci a cítím vaši bolest. Nevím, jak po tomhle všem budu ještě schopen žít. Musím se s vámi podělit o tajemství. Od počátku ode mne požadovali oběť dvaceti čtyř tisíc lidí, tři tisíce lidí denně po osm dnů, ale jednal jsem s nimi a podařilo se mi snížit počet na dvacet tisíc a možná i méně za předpokladu, že půjde o děti do deseti let. Děti nad deset let jsou mimo nebezpečí. Vzhledem k tomu, že počet dětí a starců dohromady činí třináct tisíc, musíme zbytek kvóty naplnit nemocnými.
Je mi těžko mluvit. Nemám dost sil. Ale o jednu poslední věc vás musím požádat. Pomozte mi tuhle akci provést. Pomyšlení na to – nedej Bože –, že vezmou věci do vlastních rukou oni, mě naplňuje hrůzou…
Stojí před vámi zlomený muž. Není mi co závidět. Tohle je to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy musel učinit. Vztahuji své rozechvělé paže a zapřísahám vás: darujte mi tuto oběť, abych před obětováním mohl zachránit jiné, abych mohl zachránit sto tisíc Židů.
Tohle mně bylo přislíbeno: pokud tuto oběť vykonáte sami, budete moci žít v klidu a pokoji –

(Výkřik z davu:
„Můžeme jít všichni!“ a
„Pane předsedo, neberte všechny děti! Vezměte jedno dítě z rodin, které jich mají víc!“)

Prosím vás, tohle jsou jen prázdná klišé. Nemám sílu o tom s vámi diskutovat. Až z úřadů přijdou, nikdo z vás neřekne ani slovo.
Chápu, co znamená odervat končetiny od těla. Prosil jsem je na kolenou, ale marně. Z měst, kde dřív žilo sedm osm tisíc Židů, jich k nám do ghetta dorazila sotva tisícovka živých. Takže co je nejlepší? Co chcete? Nechat žít osmdesát devadesát tisíc lidí, nebo němě přihlížet, jak všichni hynou… Rozhodněte sami. Je mou povinností se snažit, aby přežilo co nejvíc lidí. Neobracím se na štváče mezi vámi. Obracím se na ty, kdo uvažují rozumně. Udělal jsem a udělám všechno, co je v mé moci, abych nepustil zbraně do ulic a zabránil krveprolití… Tohle rozhodnutí nejde zvrátit, jen zmírnit.
Je potřeba srdce zloděje, aby člověk mohl žádat to, co já teď žádám po vás. Ale vžijte se do mé situace. Uvažujte logicky a udělejte si vlastní závěry. Nemůžu jednat jinak, než jak jednám, protože lidi, které zachráním, počtem zdaleka převyšují ty, které budu muset nechat odejít…