„Samijlo (Samuel) Nemyryč, tento politováníhodný zapomenutý a předčasně pohaslý výhonek na stromě našeho národního banditizmu, na sebe upozorňuje především stylem. Styl jeho zločinů se zakládá na absolutní svobodě. Proto dokonce i o nejhrůznějších z jeho vražd a loupeží můžeme směle prohlásit, že byly provedeny s mimořádným estetickým citem a zanechávají dojem svobodné tvorby plné nadšení.“ Těmito slovy uvozuje svou povídku Samijlo z Nemyrova, švarný bandita a tím i celou sbírku ukrajinské současné povídky, vydanou na konci loňského roku, Jurij Andruchovyč (překl. Tomáš Vašut). Úvodní povídka tak nejspíš bezděčně rezonuje se stereotypy o Ukrajincích, které jsou přítomné v povědomí české společnosti již od dob slavného koločavského loupežníka, zpopularizovaného Ivanem Olbrachtem.

Že Ukrajinci nejsou jen zdatní loupežníci, pasáci, prostitutky a vymahači výpalného, ale mj. také pozoruhodní spisovatelé deklaruje nedávno vydaná antologie současné ukrajinské povídky Expres Ukrajina. Tato antologie je o to zajímavější, že se jedná o první podobný vydavatelský akt v polistopadovém Česku, kdy je českým čtenářům představeno třicet povídek, seřazených abecedně podle jmen autorů, od třiceti spisovatelů a spisovatelek, narozených po roce 1950. Mělo by jít tedy o jakýsi vzorek, který by měl českému čtenáři v dokonale promyšleném a přeloženém výběru podávat to nejvýraznější, nejlepší, co bylo v ukrajinské literatuře posledních desetiletí napsáno.

V popularizujícím, faktograficky bohatém  uvedení do ukrajinské literatury a ukrajinských literárních specifik poznamenává editorka antologie a překladatelka části povídek Rita Kindlerová, že současná literární tvorba na Ukrajině se uskutečňuje ve znamení postmodernizmu, postkolonializmu a genderizmu, pro kteréžto přístupy jsou typickými rysy barvitost, hravost, pestrost témat, ale také relativizace, nejednoznačnost, textová rozvrstvenost a víceúrovňovost. Bylo by asi na místě sdělit čtenáři, že se pohybuje také na zcela jiné umělecké úrovni. O „víceúrovňovosti“ lze totiž bohužel hovořit také v případě umělecké kvality vybraných textů.

Příznačným trendem je větší (byť ne poloviční) zastoupení ženských jmen v antologii. Jak upozorňuje v úvodní stati Rita Kindlerová, matriarchální prvky jsou silně přítomny v ukrajinském folkloru a mytologii, což dává do souvislosti s rozvojem literatury psané ženami a naznačuje, že píšící ženy mají na Ukrajině na co navázat. Při čtení Expresu Ukrajina se nicméně často nelze zbavit dojmu, že se tu ocitlo co nejvíc žen bez ohledu na uměleckou kvalitu svých děl. Totéž ale zčásti platí i o mužských autorech.

Vzhledem k žánrovým omezením, jež jsou recenzi vlastní, nelze se zastavit u všech povídek a autorů. Zmíním tedy aspoň některé. Obligátního Jurije Andruchovyče (1960), jehož postmoderně-burleskní životopis fiktivního lvovského šlechtice uvozuje antologii, doprovází Oksana Zabužko (1960). Je zde zastoupená poetickou povídkou Hledání chrámu. Tato dvě jména patří ke  špičce  současné ukrajinské literatury a díky překladatelským snahám Rity Kindlerové a Tomáše Vašuta lze doufat, že v Česku již existuje určité povědomí o těchto autorech. Z dalších „osmdesátníků“ (tj., autorů, kteří začali publikovat v 80. letech) v antologii najdeme např. Oleksandra Irvance (1961), básníka, spisovatele a esejistu, zakládajícího člena literárního sdružení Bu-Ba-Bu.

Les Poderevjanskyj (1952) je kyjevský malíř, známý hlavně díky svým prózám, v nichž často bezohledně paroduje texty světových klasiků. Jelikož texty Poderevjanského jsou psané směsí ukrajinštiny a ruštiny, tzv. „suržykem“, s hojným zastoupením dalších nízkých sociolektů, nejdou, nebo jen velice obtížně se dají překládat do jazyků, kde není odpovídající jazyková situace. V antologii má jednu „ukázněnější“ krátkou prózu POĎO, STAV SE, NEBO PROPIJU PENÍZE. FEDIR.

Generačně blízký osmdesátníkům je doněcký autor Volodymyr Dibrova (1951), jehož tvorba je zastoupená povídkou Why Don’t We Do It in the Road – prozaickou parafrázi písně skupiny Beatles. Povídka popisuje „iniciační“ cestu mladého hrdiny, studenta, putujícího na jih sovětské Ukrajiny a nástrahy, kterým musí v totalitním státě čelit. Jakýmsi symbolickým zasvěcením je pro hrdinu střetnutí s brutálními a tupými, ale přesto všemohoucími příslušníky policie, kterým sebemenší záminka stačí k tomu, aby v mladém poutníkovi viděli cizího agenta. Pomocí ironického nadhledu (který se projevuje např. náhradou nadávek v policejním žargonu vtipnými eufemizmy), popisu letní atmosféry a mladické svobodomilné bezstarostnosti autor vyvažuje motiv zatčení, výslechu a hrozby vážných problémů, které se zničehonic zhmotnily nad hlavou vypravěče jako bouřkový mrak na jasné letní obloze. Na konci povídky se hrdinovi dostává poznání: „Kupky sena se pořád tak svůdně usmívaly, ale já už jsem věděl, proč to neděláme na silnici.“ (str. 51).

Mezi autenticky laděné povídky z cesty patří Berlín, o nějž jsme přišli od charkovského autora Serhije Žadana (1974). Hrdinové z různých koutů čerstvě zhrouceného východního bloku se vydávají na cestu do Berlína, aby jej tentokrát dobyli coby umělci: ukrajinský básník, slovinský malíř a česká milovnice atonální hudby uhánějí ve starém autě po německé dálnici, poslouchají Lou Reeda, se zájmem sledují multikulturní společnost, hýbou se svými stereotypy a užívají si svobody.

O prvky magična ozvláštňuje realistické prózy pohled z dětské (iracionální, mytizující) perspektivy (jak je tomu v případě povídky Já a moje posvátná kráva od mladé Tani Maljarčuk), aluze na mytologii a folklor (Oleksandr Žovna (1960): Kulhavá rusalka) nebo svět vnímaný prizmatem autistického gagauzského kluka, rozmlouvajícího s železničními závorami (Otar Dovženko: Píseň závor). Zdá se, že úniky do světa fantazie a představivosti jeví pro čtenáře a autory vítaný prostředek, jak se vyrovnat s často deptající realitou ukrajinského venkova, trpícího alkoholismem, rozvrácenými mezilidskými vztahy a vykořeněností hodnot. Tematizace cesty nebo železničního toposu, intenzivní pocit prostoru na rozhraní civilizací, průniků kultur, opuštěnost periferie, to jsou motivy typické pro atmosféru střední Evropy, tak jak jí známe z textů Jachyma Topola, Andrzeje Stasiuka, Jaroslava Rudiše nebo třeba z filmů Emira Kusturicy. Tyto prózy lze vnímat v kontextu širšího kánonu uměleckých děl, podílejících se na vytváření mýtu „střední Evropy“.

Taňa Maljarčuk (1983), Otar Dovženko (1981) nebo Sofija Andruchovyč (1982) patří k nejmladší generaci ukrajinských autorů, kteří přes poměrně nízký věk mají na svém kontě několik vydaných knih, v nichž prozrazují nadprůměrné nadání. Proto lze doufat, že pro českého čtenáře to není poslední setkání s jejich tvorbou.

Ne vždy ale zobecnění a abstrahovaní od autentického popisu vede ke kvalitní próze. Jestliže autenticky laděnému vyprávění hlavní hrdinky (oběti sexuální vraždy) z povídky Maryny Sokoljan (1979) Těžký život zla se po stránce obsahové a formální nedá nic vytknout, tak její pseudofilosofické úvahy „o podstatě zla“, kterými je prostřihaná hlavní dějová linie, postrádají hloubku, jsou pateticky nabubřelé a nepůsobí důvěryhodně.

Nelze pochválit ani povídku Maryny Pavlenko (1973) Za měsíčné noci, která je tvořená dialogem, jenž se odehrává na hřbitově haličské vísky. Dva duchové si zde povídají o osudu Ukrajiny, o jejích nedávných dějinách. Klišovitý syžet, zatížený národnickou estetikou, nezachrání ani schematičnost vedeného dialogu, ani celkové patetické vyznění textu, a už vůbec ne kýčovité atributy, jakým je hřbitov v měsíčním světle.

U schematické „alegorie“ Výlet smrtelně nemocných od Natalky Sňadanko (1973), která údajně vychází poprvé a do češtiny byla přeložená z rukopisu, se nabízí otázka: proč ji radši autorka nenechala v šuplíku? Možná popis výletu smrtelně nemocných dětí z Ukrajiny do Polska měl působit dojemně, text ale vyznívá spíše trapně. Jako středoškolská slohová práce na téma „Kterak nadnárodní korporace korumpují úředníky rozvojových zemí“ by se snad text mohl dočkat lepšího ohodnocení, ale ne jako povídka v prestižní, reprezentativní sbírce, jíž recenzovaná antologie pretenduje být.

Jestliže ve výběru povídek lze shledat některé nedostatky, pak překladatelské práci, nelze až na pár nepříliš podstatných jednotlivostí nic vytknout. Je to bezesporu výsledek odborného dohledu Rity Kindlerové, nejagilnější současné české překladatelky z ukrajinštiny, a korektorské práce ukrajinistky Věry Nečasové. Editorce sbírky se povedlo získat pro spolupráci na antologii řadu osobností působících na poli české ukrajinistiky. Pod překlady jsou tak podepsaní např. Bohdan Zilynskyj, ukrajinista v druhé generaci a nejspíš největší odborník na ukrajinské dějiny v ČR, znalec ukrajinské barokní a klasické hudby, brněnský ukrajinista a muzikolog Petr Kalina, nebo již zmiňovaní Tomáš Vašut a Věra Nečasová. Mezi mladšími překladateli je třeba zmínit alespoň Viktorii Jichovou, začínající česko-ukrajinskou básnířku, nebo Jana Jeništu, známého především díky překladům z polštiny (Michał Witkowski – Chlípnice). Jeho překlad Žadanovy povídky, jenž byl zařazen do antologie, se může pyšnit čestným uznáním z překladatelské soutěže Jiřího Levého.

Ukrajinská literatura zaznamenává v současnosti po desetiletích sterilizující totality a letech nezájmu v období kučmizmu bouřlivý rozvoj. Pro její utváření a sebe-uvědomování je proto velmi důležitý pohled zvenčí; to, jak je viděná jinde. I kdyby se jednalo o pohled z okna kvapem uhánějícího rychlíku.