Novela Nostalgie, kterou známá ukrajinská autorka Jevhenija Kononenko napsala v r. 2002, vyšla poprvé r. 2005 a opět loni (2013). Jde o příběh z Kyjeva, kde se vše prolíná, kde nelze před minulostí utéci, i když je hluboko zasuta a po dlouhá léta nikoho nezajímala.

Rozvedená čtyřicátnice Larysa Lavrynenko, pracující pro mezinárodní nadaci, která podporuje hudebně nadané děti, žije v centru města ve starém bytě spolu se svou matkou a pubertálním synem. Byt má několik průchozích místností a Larysa se rozhodne jej předělat tak, aby všichni měli svůj vlastní pokoj. Při přestavbě je ve stole Larysina zesnulého otce, bývalého plukovníka, nalezen těžký balík. A jako na zavolanou se ozývá Alex Gayer, syn plukovníkova známého z fronty Šuliky, že je v Kyjevě a balík by si vzal. Dojde k předání a Larysa si uvědomí, že Alexe kdysi znala, a dokonce do něj byla zamilovaná. Byl to nadaný hudebník, kterému se podařilo utéci ze SSSR do Západního Německa. Alex ovšem netuší, co má obsah balíku znamenat. Jde o obraz, na který nedostal povolení k vývozu, hrací karty, ženskou sukni… Obrací se na Larysu s prosbou o pomoc. Alexovi rodiče zemřeli před patnácti lety, a to násilnou smrtí. Dle všeho otec svou ženu zavraždil a pak spáchal sebevraždu. Alexe zajímá, zda to tak opravdu bylo a hlavně proč. Larysa se z dávné nostalgie pouští do pátrání, které nakonec ústí v nečekaný, ale celkem pochopitelný závěr. Při tom se setkává s Alexovými příbuznými, svojí nevlastní sestrou, bývalou elitní sovětskou gynekoložkou, zavítá do míst, která již dávno v Kyjevě nenajdeme… Mezitím Alex několikrát do Kyjeva přijíždí, jednou je Larysa poslána na služební cestu do Německa. Mezi oběma lidmi se odvíjí jakýsi nostalgický „vztah“, který spíše jen doplňuje hlavní linii příběhu, tedy pátrání po motivu vraždy a sebevraždy Alexových rodičů. Nelze mluvit o v pravém slova smyslu detektivce, spíše o novele s detektivní zápletkou.

Autorka používá stručný, jasný, výstižný jazyk, nepouští se do hlubokého psychologizování. Podrobnější popisy se vyskytují většinou jen při setkáních Larysy a Alexe, a to pouze tehdy, kdy je to spojeno s pátráním. Nejvýraznější postavou, jejíž konání je nám zcela srozumitelné a „vidíme do něj“, je Larysa, prototyp postavy, jež se vyskytuje v několika autorčiných knihách. Schopná, samostatná (většinou rozvedená) čtyřicátnice, která si musí umět vždy poradit. Ztratila veškeré iluze, což ale neznamená, že v ní nedřímají jakési zasuté city, které dovede v pravou chvíli „zapnout“. Čtenáři může její konání někdy připadat až vypočítavé, ale při pochopení reálií, které Kononenko stroze a bez příkras předkládá, je zřejmé, že takto by na jejím místě a v příslušné době jednala většina žen.

Larysina matka a syn jsou spíše doplněním Larysina pátrání, jinak v příběhu nehrají žádnou zásadní roli. Jejich informační kapitál by pro Larysu stejně dobře mohly sehrát zcela cizí postavy, které příběhem proplují, jak je Larysa objevuje s jediným cílem – získat co nejvíce informací o rodině Šuliků. Alex Gayer má být prototypem celkem úspěšného ukrajinského emigranta. Bohužel, trochu chybí vhled do „hlavy“ této postavy. Není jasné, co si myslí, co vede jeho konání (kromě zvědavosti po obdržení balíku), i když Larysu přesvědčuje o svých snech z minulosti, tu a tam si na něco zásadního vzpomene, ale zůstává dosti plochý. Mnohem barvitěji jsou představeny ostatní osoby, které se příběhem byť jen mihnou. Je znát, že autorka umí s minimálními jazykovými prostředky představit nejrůznější typy Ukrajinců, ale věrnější popis emigranta (pokud tento neurčitý typ neměl být záměrem) trochu chybí.

Kniha přináší vhled do reálií Kyjeva (ne celé Ukrajiny) po přelomu tisíciletí, kdy ještě zdaleka nebylo pro průměrného Ukrajince běžné zajít si na jídlo do normální restaurace, kdy se počítala každá „kopijka“, kdy pracovat v nadaci bylo pro běžného člověka „terno“, kdy byly ještě velmi silně cítit bezvýchodnost a existenciální stres 90. let. I když se mnohé v reáliích Kyjeva i Ukrajiny změnilo, příběh, který se v Nostalgii odehrává, může nastat na Ukrajině (a nejen tam) kdykoliv. Snaha o zjištění pravdy o uplynulé, jakkoli pochopitelné či nepochopitelné události, může zájemce i jeho okolí přivést k takové pravdě, o kterou by mnozí byli raději ochuzeni. Ale zvědavost je velká, zvláště u těch, kteří již „na místě“ nežijí a dovedou se s minulostí nejbližší rodiny srovnat a snad ji i pochopit. Častým motivem knih Jevhenije Kononenko je právě osoba přijíždějící z ciziny a po něčem pátrající. Je to navíc jednodušší – na Ukrajině stále v podvědomí lidí funguje rovnice, že kdokoli přijede z ciziny (jedno jaké), za služby či pomoc bohatě platí, navíc posléze odjede a hotovo. Jakmile by se pustil do „svého“ pátrání místní člověk, situace by byla dosti odlišná. A snad ani ne kvůli penězům, které otevírají jakékoli brány, ale proto, že se zjištěnými fakty (pokud se nějaká zjistí – archivy i pamětníci nejsou a nechtějí být nápomocní – všichni se bojí, všichni mají svým způsobem máslo na hlavě) by na místě museli nadále žít.

Tato novela rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co na Ukrajině na počátku 21. století vyšlo a co věrně zprostředkovává ukrajinské reálie kolem roku 2000. Je možné si díky ní udělat představu o životě v Kyjevě (včetně nástinu jeho „geografie“) a o tom, co může pálit každého z nás ve vztahu k vlastní rodinné historii a ve vztazích mezi nejbližšími.