Počátkem roku 1974 vypadal projekt Světového obchodního centra jako velikánská chyba: stál mnohem víc, než se plánovalo, po kancelářských prostorách nebyla žádná poptávka a obě věže se obecně vnímaly jako ošklivé nevlastní dítě slovutných newyorských mrakodrapů. Sedmého srpna se však během ranní špičky přihodilo cosi úžasného: mezi ještě ne zcela dokončenými a neobydlenými věžemi se zničehonic objevilo ocelové lano a kdosi na něm čtvrt míle nad ulicemi nejenže chodil, ale také tančil, ležel a odpočíval, přičemž vzdálenost mezi dvojčaty urazil celkem osmkrát. Lidé spěchající do práce a přivolaná policie nejprve s nevírou a pak s obdivem přihlíželi činu, pro který se záhy vžilo označení umělecký zločin století – a zároveň činu, který dal věžím začátek jejich předčasně ukončené historie. Činu francouzského akrobata a pouličního umělce Philippa Petita, který předtím i potom provedl spoustu odvážných kousků na nezvyklých místech, ale symboliky své nevinně šílené malé revoluce, jíž jakoby popřel zemskou přitažlivost, už víckrát nedosáhl.

Po jedenáctém září Spojené státy samozřejmě zachvátila nostalgie po všem, co se jakkoli pojí s dvojčaty, a značný úspěch zaznamenaly jak Petitovy memoáry nazvané Dotknout se oblaků (To Reach the Clouds, 2002), tak Oscarem ověnčený dokumentární film Muž na laně (2008). Ještě dříve se však o Petitovi, který na oblohu mezi věžemi vepsal svoje jméno, zmínil v jednom eseji Paul Auster. Právě na něj pak narazil po roce 2001 i Colum McCann, a prvotní impuls k románu Co svět světem stojí byl tu.

Ovace za hotové dílo sklidil autor samozřejmě až o několik let později, kdy se roku 2009 stal v pořadí šedesátým nositelem Národní knižní ceny – coby první Ir v historii, který jako americký občan vydávaný americkým nakladatelstvím zároveň splňoval dvě základní podmínky nutné k pouhé nominaci. Ono ocenění nicméně obratem věnoval Franku McCourtovi, jinému irskému prozaikovi, který v červenci téhož roku zemřel. Ještě před smrtí – a tudíž i před mediálním povykem, který se kolem vítězného titulu pravidelně strhne – totiž dokázal vyzdvihnout kvality McCannova majstrštyku slovy, že „žádný autor píšící o New Yorku se nedostal výše a nepronikl hlouběji“, k čemuž McCannův kolega a vrstevník Dave Eggers s nepatrnou nadsázkou dodal, že „jeden z největších románů o New Yorku musel napsat Ir“.

Jakými cestami se tedy spisovatel ubíral, než se ocitl na výsluní?

Colum McCann se narodil roku 1965 v Dublinu, kde se nejprve zdálo, že bude kráčet ve šlépějích svého otce-novináře. V pubertě sice nadšeně hltal díla beatniků (zejména Ginsberga, Brautigana a Ferlinghettiho), ale studovat se rozhodl žurnalistiku a posléze začal pracovat v novinách. Tzv. módní témata, kterým se ve svých sloupcích musel věnovat, ho ovšem vůbec neuspokojovala, a tak se vydal do Spojených států – původně ne na dlouho, zato s neobyčejně ambiciózním úmyslem, a sice napsat velký americký román. V jednadvaceti si na východním pobřeží Ameriky jako jeho vzor Jack Kerouac koupil starý psací stroj a roli papíru, nikdy se však nedostal za první stránku. Po čase si tedy sedl na kolo a rok a půl křižoval Státy s tím, že naslouchal příběhům úplně normálních lidí, kteří, jak postupně zjišťoval, dokážou být nesmírně štědří.

V roce 1994 pak McCann přesídlil do USA víceméně natrvalo, i když si s sebou obrazně řečeno vzal Jamese Joyce: oženil se s rodilou Newyorčankou, s níž má tři děti, a citově i intelektuálně si užívá výhod dvojího občanství. Jeho prózy vycházejí v prestižních časopisech jako New Yorker a Paris Review, eseje píše pro deníky New York Times a Irish Times, na obou stranách Atlantiku působí jako profesor současné literatury a tvůrčího psaní. A hlavně se stává autorem dvou povídkových sbírek a pěti románů dosud přeložených do třiceti jazyků, přičemž o některých se zde sluší alespoň zmínit.

Zatímco v povídkách se McCann kromě jiného zabývá irskou politickou tragédií tak, jak se promítá do životů běžných mužů a žen, a přidruženými tématy exilu, vykořenění a ztráty, v rozsáhlejších prózách brilantně dokazuje, že není vázán na jedno místo, čas či kulturu. Ve svém předposledním románu Zoli (2007), který se začíná odvíjet v Československu počátku 30. let, vypráví příběh fiktivní romské básnířky, a aby poznal cikánskou kulturu z první ruky, procestoval kus Rakouska, Maďarska, Slovenska i České republiky. V Tanečníkovi (Dancer, 2004) zase nahlíží očima těch, co ho znali, na osudy Rudolfa Nurejeva, ruského baletního génia narozeného v sovětské chudobě, a nejenže na čas odjel ohmatat si terén do Ruska – dokonce si sám zkusil zatančit na scéně. Až román Tato strana světla (This Side of Brightness, 2003) je – ve zpětné chronologii – zasazen do New Yorku a jeho přízračné městské krajiny: soustředí se na postavu imigranta Nathana Walkera, který na začátku minulého století spolu s dalšími bezejmennými kope pod řekou tunel pro vlaky spojující Manhattan s Brooklynem.

V roce 1974 vyrůstal devítiletý Colum McCann v Irsku, a konečné podobě románu Co svět světem stojí tudíž předcházel podrobný výzkum, který autor prováděl zejména v Newyorské veřejné knihovně: četl o provazochodcích i o teologii, díval se na staré filmy a dokumenty, prohlížel si dobové fotografie, které ho dle vlastních slov inspirují vždy nejvíce, a zajímal se o počítačové programátory a hackery první poloviny 70. let (mimochodem tehdy mezi ně patřil i Bill Gates). Hovořil také s živými lidmi: s policií vyrazil do Bronxu, neboť chtěl nasát jazyk ulice, a promluvil si též se soudcem nebo se staršími tvůrci tegů. To vše mu posloužilo k přesvědčivému zachycení léta, kdy Amerikou zmítal skandál známý jako Watergate a blížila se porážka ve Vietnamu, kdy New York byl hlučným, špinavým, bezútěšným a zpustlým místem uvězněným ve spirále úpadku, které sužovala zločinnost (skvěle zachycená v bezpočtu dnes již klasických filmů) a jehož chudé čtvrti byly plné heroinu – a kdy se hroutila burza a na americké poměry závratně rostly ceny benzínu (přičemž přímé narážky na dva posledně jmenované jevy v textu chybí). Z pouličního chaosu se však zrodil hip hop a punk-rock, hudba překypující dravou energií, která přetrvala dodnes, a paralel se současností se tu najde celá řada: jako třeba domů se vracející vojáci (z konfliktu v Afghánistánu a v Iráku).

McCann nyní žije, jak už bylo řečeno, v New Yorku, a byl tam i jedenáctého září, kdy se mu u dveří zničehonic objevil tchán-právník pokrytý popelem – pracoval v jižní věži a podařilo se mu uniknout. Co svět světem stojí s volně použitým příběhem Philippa Petita lze tedy číst jako svého druhu metaforu či alegorii na jedenácté září a dny poté, nebo přinejmenším jako román společensky angažovaný. A podle autora, který se cítí ovlivněn jak Steinbeckem, tak Dreiserem, na tom není nic nečistého: společenský román přece není nutně ideologicky omezený, může to být i interpretačně otevřený text. Nebo – jak je tomu právě v jeho případě – zároveň dílo s až delillovskou ambicí ukázat americké zázraky a hrůzy.

McCann používá techniku několika vypravěčů pocházejících z různých společenských vrstev tak, jak jsme ji viděli třeba v Ohňostroji marnosti Toma Wolfa, a zároveň spoléhá na moment známý především z tzv. pokleslých žánrů, kdy se osudy postav protnou v jednom místě a čase (viz slavný film Crash, který s románem mimochodem sdílí též motiv autonehody se smrtelnými následky). V našem případě provazochodce spatří několik lidí, eventuelně je jeho čin nějak zasáhne, a onen okamžik je klíčem k celé knize. Hrdiny si přitom autor zvolil vskutku rozdílné: od šlapek z Bronxu přes manželku z Park Avenue až po irského katolíka Corrigana, radikálního mladého mnicha, který se vědomě snaží napodobit život Ježíše Krista, třebaže bojuje se svými vlastními démony (jako pochyby a pokušení). Ani jeden z nich však nevyznívá jako pouhý stereotyp – kupříkladu Tillie rozhodně není prostitutka se srdcem ze zlata, ačkoli je chytřejší, než vypadá, a proto ji ustavičně pronásleduje pocit viny, přičemž zároveň vášnivě obviňuje právě toho Boha, ke kterému se Corrigan byť s rozpaky obrací. Na rozdíl od obou pak svůj vztah k Bohu zřídkakdy probírá Gloria, která na povrchu sice vypadá jako miloučká tlusťoučká kostelní myš, ale po tolika ztrátách v životě se ho prostě vzdala. Spolu s dalšími matkami oplakává syny, kteří padli ve Vietnamu, a její vnitřní vyrovnanost a síla dokážou prolomit i hradby mezi rasami a třídami, které se tehdy pomalu začínaly hroutit. Jistěže si uvědomuje, kolik ji toho, navzdory společnému žalu a hoři, odděluje od Jižanky Glorie a jejího židovského muže, a prodejnými ženami typu Jazzlyn beze slov a bez lítosti opovrhuje, přesto svým závěrečným (a až staromódně náboženským) aktem milosrdenství a spásy překlene veškeré propasti a zachrání dvě děvčátka tím, že je nadobro vyvede ze zla.

Opravdovým protagonistou románu je ale město New York se svým až kouzelným rozpětím: na jedné straně tu mladičký Hispánec Fernando pořizuje fotky tegů v tunelech metra (ostatně čirou náhodou zachytí rovněž provazochodce na snímku, který bude jednou patřit Tilliině vnučce), zatímco na straně druhé se nad Manhattanem tyčí dvojčata, „symbol pokroku, krásy, kapitalismu“, dvě věže, které mimo jiné zabíjejí ptáky: opeřenci oslepení jejich světly úplně ztratí orientaci a uklízecí čety pak na chodnících sbírají chomáčky peří a mrtvolky. Jako by o New Yorku ještě více platilo to, co by podle soudce mělo platit o celé Americe jako o zemi, kde by vás měli nechat chodit vysoko.... I on si však uvědomuje, že vždycky převažují ti lidé, kteří chodí dole – a jak postava Petita ustupuje do pozadí, do centra pozornosti se přesouvají jejich osudy, které by bez spisovatelova zásahu zůstaly skryty v anonymních koutech.

Co svět světem stojí má mistrnou strukturu s bezpočtem více či méně skrytých souvislostí: Petit se prochází nad prostorem, kterým o sedmadvacet let později padala lidská těla, zranitelnost člověka zpochybněná Petitem je drsně zpátky na tvrdé zemi při Jazzlynině a Corriganově autonehodě, Petitova silueta fascinuje dav zrovna tak, jako kdysi Tilliina silueta jistého muže, a některým ženám riskující provazochodec bolestně připomíná syny zabité ve Vietnamu – a přerůstá až v představu zmrtvýchvstání a vzkříšení. McCannův jazyk se přitom v závislosti na té které postavě rozpíná od květnatého a nábožensky zabarveného až po strohý a jímavý, a v několika podobách se tak zpracovávají věčná témata lásky a ztráty, chudoby, víry a umění. Navíc je to román o jedenáctém září, přestože je ono datum zmíněno v jediné větě ke konci – a třebaže nemálo čtenářů i samotného autora daná nálepka již poněkud unavuje. Zároveň je to však podle mnohých kniha proti jedenáctému září, neboť je především o naději. Každý zde může dojít v interpretaci tak daleko, jak sám uzná za vhodné, a pro sebe zodpovědět otázku, kterou nám McCann nepřímo, ale o to naléhavěji klade: Byl New York v roce 1974 lepší, nebo horší místo k životu než dnes? A pořád je to – slovy soudce – město, které „kráčí kupředu, protože je mu putna, co za ním zůstane“?