McCannův velký cikánský román, aneb Elegie nad ztrátou nevinnosti
Když se Zoli v závěrečné scéně nadechuje ke zpěvu, je to okamžik katarze. Odpustila svému milenci a zrádci v jedné osobě, tudíž smí odpustit i sama sobě a propustit nejbolestnější rukojmí, svůj vlastní hlas. Burcující příběh s řadou peripetií se tím trylkem sklenul v elegantním oblouku ke svému závěru, podrobnosti zůstaly za oponou.
To Zolin předobraz Bronisława Wajs (1908–1987), lépe známá jako Papusza, tolik štěstí neměla. Její osudy nevybásnil laskavý romanopisec a podobný okamžik spočinutí jí nikdy nebyl dopřán. Poté co byla de facto exkomunikována, skončila na psychiatrii, kam se po zbytek života vracela. Hluboké deprese a prohry v osobním životě paradoxně střídala další a další ocenění majoritní společností; každé z nich ji dále vydělovalo z romského středu. S jedinou výjimkou v 60. letech už nikdy nezpívala ani nepsala, a zemřela takřka zapomenutá.
text vyšel jako doslov v knize Zoli, Euromedia-Odeon, Praha 2011
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
