Blízké vztahy mezi českou a slovenskou literaturou pro děti a mládež běžné v šedesátých letech a dvou dalších desetiletích minulého století, projevující se vzájemným vydáváním titulů českých a slovenských autorů v nakladatelstvích Albatros a Mladé letá i kriticko-teoretickou reflexí literární produkce a jejích vnitřních proměn, oslabilo v průběhu devadesátých let rozdělení Československé republiky na dva samostatné státy, odlišné tvůrčí směřování české a slovenské literatury i čtenářský pokles zájmu o díla „opačné strany“. Kontinuita vzájemných vztahů naopak byla udržována pokračujícími osobními vztahy mezi odbornými, především univerzitními pracovníky, od druhé poloviny devadesátých let pak postupně a pomalu začala růst oboustranná informovanost o úspěšných uměleckých počinech obou literatur, na rozdíl od předchozího období ovšem s potřebou tato díla do češtiny nebo slovenštiny překládat.

Zatímco do roku 1989 bylo poučení o dějinách a přítomnosti opačných literatur samozřejmou součástí školních osnov, stala se dnes slovenská literatura v České republice součástí zahraniční literatury (a naopak) a průběh jejího vývoje je většinou předmětem zájmu specialistů. Přesto je dosud obecně pociťována vzájemná spřízněnost obou literatur plynoucí z jazykové i kulturní příbuznosti Čechů a Slováků, a existuje tak reálná základna pro komunikaci v této umělecké oblasti. Oboustranné objektivní poznávání jejího "vývojového pulsování" se na vztahových postupech může podílet.

I proto čeští badatelé, studenti i zájemci o slovenskou literaturu pro děti vítají publikaci, představující podoby jejího vývoje od šedesátých let druhé poloviny minulého století (částečně již od let padesátých) do současnosti, monografii Zuzany Stanislavové a kolektivu Dejiny slovenskej literatúry pre deti a mládež po roku 1960.

Zásadní otázku metodologického uchopení výchozího materiálu vyřešila autorka příklonem ke sledování literárního dění na pozadí proměn žánrů s přihlédnutím k chronologii vývoje v jejich rámci. V úvodu pak ozřejmila také vlastní, ne zcela tradiční periodizaci dějin literatury: "Zásadný prelom v kánone knižnej tvorby pre deti a mládež… totiž nastal až po nástupe mladej generácie… na samom prahu 60. rokov." Návaznost na dosavadní literárněhistorické koncepce (autorka zdůrazňuje koncepční provázanost s monografickou publikací Ondreja Sliackého Dejiny slovenskej literatúry pre deti a mládež do roku 1960) a zároveň úsilí o maximální komplexnost završuje Zuzana Stanislavová včleněním přehledu dramatických textů divadelních i určených pro rozhlasovou či televizní realizaci (Adela Mitrová), kapitoly o knižních ilustracích děl pro děti a mládež (Michal Tokár), kapitol o slovenské literatuře za hranicemi země (Zuzana Stanislavová, Jarmila Hodoličová) doplněných soustředěním na její vztahové podoby a proměny vzhledem k literatuře české (Svatava Urbanová) a stanovením zásadních momentů její kriticko-teoretické reflexe (Zuzana Stanislavová).

Vzniku monografie předcházela mnohaletá koncepční práce, v jejímž rámci Zuzana Stanislavová sledovala systémově a systematicky, nejprve v konturové a kontextové podobě, vývojové peripetie slovenské tvorby pro děti a mládež, iniciovala vědecká zasedání s cílem ohraničit dílčí problémy, etapy, směřování, podílela se zásadně na vydávání sborníkových a lexikografických publikací vážících se k předmětu, prováděla projektové výzkumné sondy.

V první ze dvou centrálních kapitol Dějin slovenskej literatúry pre deti a mládež po roku 1960 Zuzana Stanislavová sleduje jednotlivé etapy proměn literatury s určením iniciačních okolností společenských, ale nově i osobnostních ("kontroverzné vystúpenie mladého Ľubomíra Feldeka proti dobovým autoritám a poetikám"; "kriticky analyzovali stav slovenskej literatúry Jan Zajac a Eva Jenčíková" apod.). Dilema, zda uvádět či neuvádět celistvé autorské medailony, pak ve druhé kapitole řešila analýzou vždy té části aktivit spisovatele, jež s danou vývojovou fází či žánrovou oblastí souvisejí. Mechanické shromáždění dat a titulů tak nahradila vytyčením tvůrčích podnětů v rámci literatury posuvných a hodnotové tříbení v průběhu několika desetiletí ověřujících.

Ani v dalším členění literárního vývoje se autorka neopírá cele o konvenci: zatímco kvantitativní, kvalitativní a kategorizační podoba žánru autorská a folklorní pohádka je nejen pro sledované období nezpochybnitelná a literární druh poezie je přinejmenším tvarově definovaný, využívá Stanislavová v některých podkapitolách jako členícího prvku ještě hledisko tematické a vytváří i nové pojmy pro teprve se konstituující literárně formální celky. K termínu historická próza tak přibyl pojem návraty do dětství a „podpojmy“ opírající se o diference poetologické a tematické (citová paměť, sebepoznávání prostřednictvím vzpomínky, problematika způsobu ozvláštnění prožitků, žánrové kolísání, zaměřenost na určitá časová údobí, především na tematizaci druhé světové války). Oblast dobrodružné prózy doplňuje nastíněním existence na Slovensku dosud nezřetelné oblasti fantasy, jíž samostatnou žánrovou příslušnost zatím nepřiznává, neopomíjí ani postmoderní jevy, jež tematicky i tvarově rozrůzňují především, ale nejenom, literaturu faktu. Pojmy funkční estetika, zážitkovost, interaktivní kniha, kreativní čtení a psaní nebo digitalizace v literární oblasti se v literárních dějinách dosud neobjevovaly, jsou fenoménem současnosti a provázejí její postmoderní projevy. Jejich reflexe v dějinné knize potvrzují šíři autorčina zkoumání "moderného variantu slovenskej detskej literatúry", její úsilí nepominout ani takové varianty, jejichž budoucí existence a směřování se teprve ustalují a jejichž hravá zábavnost prozrazuje jednu z odnoží současného způsobu komunikace. Naopak předmětem zájmu Zuzany Stanislavové se nestala literatura triviální, na jejíž úskalí a podoby pouze upozorňuje.

Skoro třistadvacetistránkové monografické dílo Zuzany Stanislavové a jejího kolektivu se důsledně opírá o materiálové zdroje, které podrobuje analytickému žánrově orientovanému rozboru a u děl formativního charakteru i interpretačnímu zhodnocení. Jeho přínos literárněhistorickému bádání je nepominutelný a vzhledem k české odborné komunitě inspirativní metodologicky a koncepčně. Je zúročením mnohaletého studia, výzkumu, velkoryse pojaté i navenek drobné práce, jež soustředěná do knižního celku hodnocené monografie vypovídá o padesátiletí vývoje, peripetií, slepých uliček i úspěchů relativně samostatné "literatury v literatuře" (Július Noge), jež ovšem vzniká a vyvíjí se uvnitř celku společnosti a jejího kulturního zázemí, které se na konečném "pulsování" této literatury podílí.