Jáchym Topol

Bílá velryba, vydání z roku 1956 s rozrušujícími ilustracemi Rockwella Kenta, čněla v rodičovské knihovně. Působila lákavě, avšak nedobytně. Podobně jako Vojna a mír hraběte Tolstého či Eisnerův Chrám a tvrz. A Bible.

Novela Joãa Guimarãese Rosy Dál – dál a dál vychází v revidovaném překladu Vlasty Dufkové. Příběh volně navazuje na Rosův světoznámý román Velká divočina: Cesty. Soropita, který svou ženu miluje tak, že mu „přetéká srdce“, je v prvních větách pádícího příběhu, plného opojných vůní a barev, vylíčen jako tvrdý chlapík posetý jizvami. O Doraldě, jíž veze dárky, milostná píseň praví, že „mezi stehna bílá skryla zarděnice květ“.

Cestovní pas nobelistky Herty Müllerové se vrací k rumunské diktatuře, ze které prchala i řada Němců.

Malá holka z venkova, neobyčejně drzá a ukecaná, navštíví v Paříži svého strýčka Gabriela, tanečníka v podniku pro gaye. Touhou malé Zazi je vidět pařížské metro. Ale sklapne jí, neb se stávkuje. Ta knížka je vlastně docela drsná, není to drama ani krimi, jde především o komické a absurdní situace, do kterých se hrdinové, tak trochu pařížská galerka, neustále zamotávají. Dalším hrdinou je i jazyk knihy plný slangu.

Poselství z megafonu není složité. Máme vyjít ven s rukama nad hlavou. Někdo už otevřel dveře. Nebo je ti venku vyrazili? Zvenku je cítit chlad, ale opravdová zima to není. Je brzo ráno. Vychází slunce.

Proč tuhle knížku číst? Proč si Jerglovy povídky dávat do hlavy? Není přece každý život někdy obtíž a břímě?

Asi nebude náhoda, že čeští prozaičtí debutanti se na historii dívají jako na rakev a své rukopisy do Čech posílají často z ciziny.