Skupina Vysoká hra (Le Grand jeu), která publikovala také stejnojmennou revue, působila ve Francii v letech 1927–1932. Mezi její hlavní představitele patřili Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal a další mladí francouzští autoři, např. Roger Vailland či Robert Meyrat. Jedním ze zakládajících členů skupiny byl také český malíř Josef Šíma: do časopisu přispíval vlastními díly i překlady českých textů (např. části Nezvalova Akrobata). Šímovu cestu k Vysoké hře a jeho ranou tvorbu z Francie představí letos také výstava v Moravské galerii v Brně, která bude přístupná od 26. října.

V roce 1993 vyšla v Čechách poprvé antologie Vysoká hra (dílo editorů M. Topinky a L. Šerého vydalo nakl. Torst s graficky obdobně řešenou obálkou jako nyní publikovaná kniha) v překladech Věry Linhartové a Ladislava Šerého. Jejich překlady byly také použity do aktuální publikace nakladatelství Malvern, které představuje kompletní soubor revue z přelomu dvacátých a třicátých let – tj. tři publikovaná čísla a jedno připravované. Vydání bylo doplněno o překlady J. Hlaváčka, J. Hořejšího, J. Josepha, J. Pelána a M. Topinky.

Vysoká hra měla blízko k surrealismu, jehož cíle i umělecký program se shodovaly s myšlenkou tzv. simplistů (název odkazuje ke stavu dětství –k jednoduchému, intuitivnímu a spontánnímu hledání pravdy), jak se někdy členové Vysoké hry nazývali. Surrealistům nicméně vyčítali nedostatečnou soudržnost jejich skupiny i přílišnou stylizaci: „automatický zápis, výklad snů atd. [se] surrealistům příliš brzo stávají způsobem myšlení, myslícím mechanismem, jinak řečeno uspávacím prostředkem, který zbavuje nutnosti myslet.“ (s. 389)

Autoři Vysoké hry často čerpali inspiraci z východní filozofie (Bhagavadgíta, Upanišády) a v básnictví prosazovali zejména dílo Arthura Rimbauda, hlavně pak jeho Dopisy vidoucího, z nichž byl jeden v revue také přímo publikován. Snaha „stát se vidoucím“ tvoří vůbec jeden ze zásadních pilířů skupiny. Umělci se snažili oprostit od smyslového vnímání a zrušit hranici mezi vnějším a vnitřním světem, mezi subjektivním já a objektivním okolím. Tzv. „zevšeobecnění těla“ (jak tento proces nazývá A. Delons) mělo vést k dosažení nového způsobu vědomí – k jasnozření neboli stavu naprosté vnímavosti. Za účelem dosažení tohoto cíle se autoři Vysoké hry často uchylovali k extrémům, které jim umožňovaly překračovat hranice běžného vědomí: „Vzpoura jedince proti sobě samému prostřednictvím zvlášť vypracované hygieny extáze (návyk na jedy, autohypnóza, paralýza nervových center, poruchy krevního oběhu, příjice, otupení smyslů a všechny ostatní praktiky, které by povrchní soudci přičítali pouhé zálibě v sebezničení) mu dala první lekci. Postřehl, že zdánlivá soudržnost vnějšího světa, – táž, která by jej měla, jak se zdá, odlišit od světa snů, – se hroutí při sebemenším nárazu.“ (s. 283)

Fakt, že tento stav myšlení je možné zažívat, ale ne ho vyvolat samostatně, vlastním podvědomím, se pak stával pro autory formou určitého utrpení.

„Abychom se jednou provždy zbyli starostí […], říkáme naposledy jasně:

že nedoufáme v nic;

že nemáme žádné nároky, spíše jen nářky;

že jsme techniky zoufalství a provozujeme soustavně zklamání, a že k tomu známe dostatek postupů, aby mohly být i nepředvídatelné;

[…]

že naši zuřivost není třeba pokládat za nadšení (ne milostpaní, mládí není krásné);“ (s. 109–110)

Okamžik před výbuchem
Členové Vysoké hry ostatně aplikovali svůj extrémní přístup také na další oblasti života. V souvislosti se zmíněným stavem neustálého utrpení se nabízí otázka sebevraždy – tu nicméně zavrhovali jako přílišný projev vlastní vůle a osobnosti, který se naopak snažili potlačit.

Zvláštním způsobem přistupovali také ke slovu – snaha o překračování tělesných hranic a vlastního já se přenesla i na posun ve vnímání slov. Extrémně prožívané slovo se v jejich očích mělo stát myšlenkou, nikoliv jen jejím vyjádřením. V očích autorů Vysoké hry tak nabývá slovo určité metafyzické podoby a splývá s myšlením jako takovým.

Postihnout obsah knihy, která přes svou antologicky ucelenou formu i jasné semknutí textů kolem jedné skupiny zahrnuje nepřebernou šíři výtvarných děl i textů prozaických, básnických a odborných, není sice nemožné, ale rozhodně je to problematické. Svým způsobem nejlépe shrnuje ráz textů – a zároveň vlastně nabízí návod, jak k Vysoké hře nejlépe přistupovat – jeden z jejích čelných představitelů: „[člověk] musí být stále okamžik před výbuchem, v každém okamžiku od něj upouštět a ustavičně se bránit stanutí v jakékoli dané formě.“ (R. Gilbert-Lecomte, s. 46)