Každý překladatel má nějaký tajný sen; v mém případě jím v oblasti poezie dlouho bylo dílo Jeana Follaina, které jsem se naivně chystal „objevit“. Nyní mohu jen kvitovat, že se jím už dávno zabýval skutečný mistr, nedávno zesnulý Jan Vladislav. Jasným důkazem toho je útlý výbor z Follainových básní, které vydalo ve své typické stylové vazbě nakladatelství Opus, jež tak už poněkolikáté přichází s nevšedním básnickým počinem.

Po studiích práv v rodné Normandii se Jean Follain (1903–1971) ve 30. letech seznámil s literaturou ve společnosti Pierra Reverdyho, Pierra Mac Orlana, Maxe Jacoba, přátelil se také s Eugènem Guillevicem.

Jako básník dozrává za vlády surrealismu. Spíše než že by se proti němu nějak vymezoval, však prostě šel – tak jako jeho soukmenovec André Frénaud, jenž rovněž čeká na ucelené představení českému publiku – vlastní „reakční“, čili přímou cestou k existenciálnějším hlubinám, k větší upřímnosti.

S využitím bachtinovského principu mísení vážného a bezvýznamného, vysokého a nízkého (což je nejlepší způsob, jak si uvědomit nebo připomenout, že tyto kategorie zas tolik nesedí), jsou jeho básně momentkami „bytí na světě“, zprávami o náhle (znovu)objevených vztazích člověka s okolním světem, ať už ho reprezentuje kamínek, zvíře, nebo gesto, až fenomenologickými strnutími při plné práci v dílně, na poli nebo při procházce. Velké světové události, které vždy tušíme v pozadí, jako válku v básni Zmrzačení, líčí Follain bez patosu, se zdánlivou lhostejností. Jejich cílem je zbavit se té „ohromné sbírky barvotisků, jež těžce leží na všem“. Jak aktuální...

Jeana Follaina, odpůrce automobilismu, v Paříži r. 1971 zabilo auto. Básník přitom v celé své tvorbě oslavuje venkov, jehož prostota je vždy odrazem věčnosti; hledá perly v kompostu. Vyrovnaností a apollinairovskou melancholií jeho básně, často s nedořečeným důrazem na vyznění posledního doušku, připomínají japonská haiku. Jeho poezie je vysoce předmětná – jejími hrdiny jsou květy jabloně, hadr, knoflík, louka, jejíž krása přemůže umírajícího. Jak naznačuje báseň „Znamení pro cestovatele“, až mezi předměty a zvířaty poznáte, že jste u lidí. Ti tak zůstávají stále přítomní, protože „ta hrozná komedie“ světa je nakonec v podstatě jen jejich tragédií.

Výbor, který Opus nazval příznačně Podívaná světa, představuje zdařilý, byť možná příliš stručný průřez Follainovým dílem od raného Usage du temps (Použití času, 1943) až do šedesátých let, kdy je začal Jan Vladislav překládat pro Světovou literaturu. Osobně bych možná více nechal promluvit kromě uvedené rané sbírky také Chef-lieu a přidal některé zásadní básně z Exister. Ale hlavní je, že Opus Jeana Follaina vůbec připomněl, navíc ve dvoujazyčném vydání, které je u básní o to příhodnější.

Dodejme, že křest publikace, který připravil Bertrand Schmitt jako poctu osobnosti básníka a překladatele Jana Vladislava a doplnil ho promítáním dokumentu natočeného těsně před Vladislavovou smrtí, byl pro návštěvníky Francouzského institutu zajímavým svědectvím o francouzsko-českých literárních vztazích v období komunismu, které závisely především na mravenčí práci jednotlivců a na pomoci svobodnější strany.