Silvia Ballestrová patří mezi nejznámější italské prozaiky, kteří bývají řazeni do škatulky „generační“ literatury – tj. píšou cíleně pro mladší publikum rekrutující se z jejich vlastní generace. Tomu odpovídá tematika, světonázor, styl, kulturní odkazy. Podtitul tohoto románu zní „Una picaresca epopea postpunk“ – Pikareskní postpunková epopej, což je titul sice autoironický, nicméně dává tušit, že chce být nezanedbatelnou „epopejí“ tohoto typu literatury – však je také pokračováním ságy, jejíž základy byly položeny v předcházejících prózách Ballestrové.

Hrdiny románu jsou dva mladíci, kamarádi a nositelé stejného křestního jména Antonio, v dialektu italských Marek, odkud Ballestrová pochází, zkráceně Antò – odtud tedy název románu: Antonové ve válce. Jsou to Antò Lu Purk (můžeme přeložit jako Toncek Čuňas) a Antò Lu Zorru (Toncek Zorro).

I hlavní titul je ironický: o válku Toncků zde skutečně jde. Stále přítomnou kulisou pikareskních dobrodružství čtveřice Toncků je totiž válka v Perském zálivu, útok USA a jejich spojenců na Irák jako odveta za irácké napadení Kuvajtu. Tuto válku sledují hrdinové na obrazovce vrtošivého televizoru v boloňském podnájmu a jednomu z nich, Tonckovi Zorrovi, dokonce zasáhne do života: dostává povolávací rozkaz. Má se dostavit na palubu křižníku Eleonora Duse a účastnit se války po boku Američanů. Vyděšený Toncek raději utíká z domova a uchyluje se ke svým „spojencům“ do Boloně, kde mu „kámo“ Fabio z Vasta vyrobí falešný pas, s jehož pomocí bude moci odjet do Amsterdamu za Tonckem Čuňasem. Ten se po ztrátě jedné nohy snaží vyrovnat sám se sebou ve skutečném postpunkovém ráji mezi svými souputníky ve vykřičené čtvrti s levnými hostely a coffee-shopy. Postav je však v románu více – zejména osazenstvo boloňského privátu, kde na čas Toncek Zorro žije, samotná Ballestrová (skrytá za jméno Silvia Ballestrera) a nakonec i rodiče a příbuzní obou Toncků, kteří vystupují ve slabomyslném pořadu italské televize, estrádní obdobě našeho „Na stopě“, jehož účelem je vypátrat oba zmizelé Toncky. To se sice nepodaří, ale televizní investigátoři přinášejí překvapivou informaci ohledně povolávacího rozkazu a křižníku Eleonora Duse: žádná loď toho jména neexistuje a povolání do zbraně bylo jen zlomyslným žertem, což v závěru zesměšní Antonovo hrdinství, ilegalitu i útěk do zahraničí a podle prastarých narativních pravidel nastoluje původní rovnováhu.

Ballestrová se velmi často odvolává k (post)punkové kultuře, ale nepohybuje se v nějakém přísně punkovém okruhu. Prostředí románu má blízko k anarchistickým kruhům nebo obecně k italské studentské levici. Je to svět sám pro sebe, propojený známostmi a nehynoucím přátelstvím mezi zasvěcenými. Kdo chce znát ideologický půdorys této komunity, nechť si přečte láskyplný popis Fabiovy knihovničky (s. 82–85).

Příběhy, které se v románu odehrávají, nejsou zase tak pikareskní či tak epické, jak by se mohlo z titulu a podtitulu zdát. Jsou to spíše drobné historky, ale to, co je nafukuje a činí epickými, je vypravěččin osobitý styl, spočívající především ve specifickém úhlu pohledu a charakteristickém jazyce. Ballestrová se snaží, aby žádná její věta nebyla napsaná jen tak obyčejně. Do arzenálu, kterým se vybavila na boj s jazykovou normou, patří výrazy v dialektu (nebo rovnou celé pasáže), pozměňování standardního pravopisu slov, jejich komolení (často vlastních jmen), používání cizích slov, zejm. anglických, ale i francouzských, španělských, latinských a německých.

Tímto soustavným úsilím je vlastně vypravěčka stále ve hře: její příběhy neplynou spontánně, každé větě se dostává mimořádné pozornosti. A nejedná se jen o jazyk. Ballestrová, snad aby zachovala a vyhrotila atributy „epopeje“, neustále vstupuje do děje, komentuje činy svých postav, obrací se k nim přímo, klade jim otázky a radí jim, a se stejnou zálibou komunikuje i se čtenářem, vodí ho z Boloně do Amsterdamu a zase zpět. Používá dokonce natolik klasické epické prostředky, jako je epiteton (při popisu rozložité postavy Fabia z Vasta). Navíc celé své vyprávění zabalila do jakési dobrácké ironie (možná à la Ariosto nebo Manzoni?): postavy si dobírá, mluví jim do svědomí, popisuje jejich boj za spravedlivější svět, opozici proti „zasraným Američanům“ i konformním spoluobčanům, ale také to, jak sledují slevy v supermarketu a sbírají body z obalů sušenek. Ironický podtext má vlastně i celá zápletka.

Závěr románu s televizním vysvětlením povolávacího rozkazu tomuto způsobu Ballestrové režie nasazuje korunu. Kapitola s televizí je velmi vynalézavá a významově bohatá. Ukazuje, že vlastně jedině toto médium propojuje izolovaný svět rebelující mládeže se světem okolním, jehož zkaženost triumfuje právě ve válce v Perském zálivu. Během televizního přenosu se totiž příběhy všech postav protnou – buď se přenosu účastní (jsou zabíráni kamerou), nebo jsou jeho námětem (zmizelí Tonckové), nebo se na něj dívají na obrazovce. Toto propojení i s ohledem na to, že „strašlivou pravdu“ sděluje televize, není jen oslavou (rezignující či ironickou) nyní již všemocné televize, ale i obratným vypravěčským tahem, který propojuje různé postavy a reality před a za kamerou a nepostrádá určité intertextové vazby (možná starý film Tootsie s Dustinem Hoffmanem v ženské roli?).

Zajímavou kombinací epického topu nevyslovitelného a kultu filmového zobrazení jsou autorčina přiznání, že rozsah určitých scén nedokáže vyjádřit literárními prostředky a že by k tomu potřebovala filmovou kameru. Na vrub filmového vidění i na snahu o mimesi generačního prostředí je možné přičíst i velmi popisné pasáže zobrazující postavy, jejich garderobu, doplňky a vybavení jejich doupat.

To, co se od pravidel tradičního vyprávění liší, je autorčina přítomnost v příběhu. V poslední části knihy je již zcela evidentní, že se neobrací na postavy jako na „své“ figury, ale poskytuje jim (samozřejmě stále v rámci literární fikce) existenci i mimo vyprávěný příběh. Do příběhu začíná vplétat i historky ze svého vlastního studentského života v Boloni a vše končí dlouhým setkáním a rozhovorem mezi ní a Fabiem.

Ballestrové nelze upřít vypravěčský talent, jazykovou invenci ani slušné vzdělání jdoucí od klasické kultury až po tu generační. Úspěch jejích prvních knih dává tušit, že vystihla to, co její generace chce slyšet, a že ji její čtenáři přijali za svou. Otázkou je, jestli jí karta, na kterou vsadila veškerý svůj um, zajistí výhru. Obávám se, že nikoli. Ačkoli je Ballestrové rukopis veskrze sympatický (zvláště na první pohled), její usilovná snaha vyprávět „generačně“ začne čtenáře, který knihu nečte výhradně kvůli generační výpovědi, po pár desítkách stran nudit či dokonce iritovat – ať už je to neustále překrucovaným jazykem, po jisté době nutně se opakujícími a často infantilními vtípky, nebo onou neustálou snahou o duchaplnost, vtipnost a invenčnost za každou cenu, jejím mícháním se do děje s příliš dobráckou, někdy až trapnou ironií. V delším formátu, jako je tento román, tedy bohužel autorčina snaha přichází vniveč a obrací se spíše proti ní.