Jedná se spíše o životopisnou výpověď ženy, u níž pozvání na setkání s bývalými žáky vyvolá řetězec vzpomínek na práci ve škole a posléze i na další aspekty jejího života – na vztah s rodiči, manželem a dcerami a především na její židovský původ a postupnou konverzi ke křesťanství. Tento přerod je klíčovým tématem celého románu a odkazuje na něj i název (Druhá Dora).

Román otevírá krátký prolog, fragment z Dořina mládí, v němž najdeme první zmínku o její budoucí učitelské profesi a o židovském otci, který je donucen se skrývat v jeskyni před pronásledovateli, o strachu z fašistických vojáků, pocitu nejistoty a neustále hrozícího nebezpečí.

Samotný příběh je rozdělen do tří částí. První z nich začíná v současnosti v Miláně. Dora Levi, učitelka v penzi, obdržela pozvání na třídní sraz od své bývalé žákyně a přípravuje si slavnostní řeč. Přitom prochází ve vzpomínkách celým svým životem. Dětství, které prožila v Anconě s židovským otcem a britskou matkou, bylo pro Doru i její rodinu velmi idylickým obdobím, spojeným s židovskými obřady a tradicemi, s bezstarostností vyplývajicí z dobrých finančních i společenských poměrů rodiny. Po čase se Leviovi přestěhují z Ancony do malého města Valmirana, kde má Dořina matka nastoupit do místní školy jako učitelka. Pro Doru nastává období osudových okamžiků, které zásadně ovlivní celý její život.

Po uzavření paktu o spolupráci Hitlera a Mussoliniho vstupují v roce 1938 v platnost tzv. opatření na obranu italské rasy, na jejichž základě je rozhodnuto, že k židovské rase, určené k vyhlazení, patří i potomci smíšených párů, kteří vyznávají židovskou víru nebo jsou členy izraelitské komunity. Dořina matka se ze strachu o život svých dcer rozhodne nechat Doru i její sestru Lorenzu pokřtít, a dívky tak získávají katolické vyznání, aniž by k němu měly jakýkoli vztah. Z Dory se i přes počáteční nejistotu a poněkud odmítavý přístup stává postupem času přesvědčená katolička, která vede k víře i své žáky.

Druhá část románu popisuje Dořinu touhu stát se učitelkou, prvotní impulsy, které vedly k jejímu rozhodnutí, cestu k získání potřebného vzdělání a první pracovní příležitost. Dora je přijata do školy v Ortesanu, ale práce a život v malém městečku ji příliš nenaplňují, a tak se často vrací za rodinou do Valmirany, také proto, aby podpořila otce, kterému fašistický režim zakázal provozovat živnost. Při jedné z takových rodinných návštěv dochází k prvnímu setkání s Emiliem, Dořiným budoucím manželem. Jejich následná korespondence a přátelství přerůstá postupně v upřímný a trvalý cit.

Třetí část vyprávění líčí osudy Dory a její rodiny v době utužování fašistického režimu. Dora se vrací z Ortesana na prázdniny domů a vzhledem k hrozícím útokům fašistů se už do místa svého prvního pracoviště nevrátí. Koncem roku 1943 do Valmirany přicházejí fašistická vojska a mají v úmyslu zatknout kromě jiných i Dořina otce, kterému se díky včasnému varování podaří uprchnout, ale musí se skrývat mimo město. Brzy jsou k útěku donuceni i ostatní členové rodiny a Dora spolu s těhotnou sestrou a Emiliem najdou útočiště v domě na venkově, kde tráví několik týdnů o hladu a plni strachu o život. Situace se uklidní až v létě roku 1944, kdy se Dora provdá za Emilia a otěhotní. Brzy na to následkem zdánlivě banální nehody zemře Dořin otec. Popis této události je zřejmě nejpůsobivější částí celého románu a čtenáři zjišťují, že Dora ve skrytu duše nikdy neopustila svou židovskou víru a při vzpomínkách na otce se k ní neustále vrací. Příběh pokračuje vyprávěním z poválečné doby, kdy se Dora věnovala rodině a kariéře ve škole, a uzavírá se smrtí Emilia. V epilogu se autorka vrací na rovinu současnosti. Dora přemítá o tom, co pro ni znamenala práce ve škole, a o štěstí, které pro ni představovala její rodina, především její tři dcery.

Klíčovým tématem románu je židovská otázka, která se v současné italské literatuře objevuje poměrně často (Brucková, Loewenthalová, Pressburger atd.), nicméně autorčino zpracování je velice originální a neobvyklé. Hlavní hrdinka vzpomíná s nostalgií a dojetím na svou rodinu, mládí a práci. Dramatické momenty z válečného období popisuje s úzkostí a strachem, nikde však nenajdeme ani náznak sebelítosti nebo stížnosti na osud. Časový odstup, který odděluje Doru a zároveň čtenáře od těchto událostí, je částečně zmírňuje, navíc nás uklidňuje fakt, že Dora přežila, vychovala tři dcery, má vysněný domov a je se svým životem spokojena.

Román je velmi poutavý tím, že přináší náhled do života židovských rodin v Itálii v období fašismu nebo do situace v italském školství a vývoje přístupů k pedagogické práci. Slabinou knihy je naopak nepříliš hluboké a přesvědčivé líčení duševní proměny hrdinky vedoucí k její konverzi.