Silvia Ballestrová se narodila v roce 1969 v městečku Porto San Giorgio v italských Markách (kraj ve střední Itálii ležící při Jaderském moři). Vystudovala světovou literaturu a žije nyní v Miláně. Patří mezi nejznámější a nejoblíbenější představitele generační literatury, jejímiž hrdiny jsou mladí lidé dospívající v 80. a 90. letech 20. století.

Originálním přínosem Ballestrové, kromě líčení studentského života v Boloni a boje přespolních studentů se všemi, kdo se je snaží využít, je umístění příběhů do rodných Marek a používání místního dialektu. Její hrdinové, víceméně orientovaní na punkovou kulturu, prožívají svoje životy v provinčních městečkách a snaží se odolat konvencím a hodnotám většinové společnosti. Často zmiňovanými místy jsou kromě Porta San Giorgio také Pescara, Montesilvano nebo San Benedetto del Tronto na Palmové riviéře, oblíbeném letovisku českých cestovních kanceláří.

Zřejmě proto, že její příběhy jsou do značné míry autobiografické, má Ballestrová tendenci opakovat určité motivy a vyprávěcí struktury a vytvářet z nich narativní linie vinoucí se více knihami, jakési ságy.

Ballestrová debutovala ještě jako studentka v dnes již proslulé antologii Papergang – under 25 (1991), sestavané Pierem Vittoriem Tondellim, a ve stejném roce vydala také první svou knihu, sbírku povídek Il compleanno dell’iguana (Leguánovy narozeniny). Jsou to autobiograficky laděné příběhy provinčních kvazipunkerů, kteří usilují o to, aby nebyli provinční. Na scénu vstupuje Antò Lu Purk (Toncek Čuňas), jenž bude přítomen v několika dalších prózách. Jeho dobrodružství jsou pro autorku příležitostí, jak popsat marný sen o úniku z maloměstské nudy a ubohosti. Tyto příběhy pokračují o rok později v románu La guerra degli Antò (Tonckové ve válce, 1992). Obě prózy byly v roce 1997 vydány ve společném svazku Il disastro degli Antò (Zkáza Toncků).

Velký úspěch autorce přinesla povídková sbírka Gli Orsi (Medvídci, 1994), parafráze generační trash kultury, na kterou navázala o mnoho let později sbírkou Senza gli Orsi (Bez medvídků, 2003).

Do stále téhož provinčního prostředí je zasazena trilogie o slečně Nině: La giovinezza della signorina N. N. (Mládí slečny N. N., 1998), Nina (2001), Il compagno di mezzanotte (Půlnoční společník, 2001). V první části trilogie, inspirované stejnojmennou postavou z Čechovovy povídky, se slečna Nina vrací po dvanácti letech do rodného městečka vyřídit dědictví po strýci. S nostalgií, ale i deziluzí z toho, co následovalo po jejím odchodu, vzpomíná na své dospívání a na časy legendární, v době jejího návratu již léta zavřené diskotéky Oceanic. Právě tam se zamilovala do „Pána temnot“, francouzského rockera, s nímž absolvovala bláznivou noční jízdu po městě posazená ve vozíku ukradeném ze supermarketu. O jeden rok a jednu knihu později vyprávění o Nině překračuje obvyklou tematickou půdu – hrdinka čeká se svým přítelem dítě a hlavní náplň knihy tvoří prožívání mateřství a úvahy o jejím současném životě, o životě budoucího dítěte, o jejím dětství, o životě dětí a rodičů. Po narození dítěte se Nina smiřuje se svým rodištěm a vrací se domů. Poslední část trilogie je chronologicky zasazena před první dva díly. Jednoho letního večera v kavárně Moldavia v Portu San Giorgio se Nina, nastupující od nového školního roku na univerzitu, setkává se svou kamarádkou a s kamarádem Tonckem Čuňasem a v dlouhém hovoru, končícím až za úsvitu, si vyprávějí historky ze života a rekapitulují svá gymnaziální léta.

Ve své další próze Tutto su mia nonna (Vše o mé babičce, 2005) se Ballestrová začíná vzdalovat od obvyklé generační roviny a hledá (dle ohlasů spíš neúspěšně) širší publikum. Hrdinkou románu je vnučka vracející se domů zúčastnit se jednání o dědictví po babičce, o které se perou především její dcery. O babičce se ovšem vypráví poskrovnu – ve skutečnosti je kniha portrétem několika generací rodiny, v níž spory o dědictví vynášejí na povrch skrývanou závist, žárlivost, nevyřízené účty a nespravedlivá obvinění.

Román La seconda Dora (Druhá Dora, 2006) je inspirován životem partyzánky a spisovatelky Joyce Lussuové, s níž Ballestrová připravila i knihu rozhovorů (Joyce L. Una vita contro, 1996). Hlavní protagonistka, učitelka židovského původu, vzpomíná při setkání spolužáků na své dětství prožité za fašismu, na strach z perzekuce, i na zážitky a očekávání spojená s učitelskou profesí.

Ve své zatím poslední beletristické próze se Ballestrová svým způsobem opět vrací ke generačnímu portrétování, ne však již ke své vlastní generaci. V románu I giorni della Rotonda (Dny na kruhu, 2009) vypráví o dění v Benedettu del Tronto v 70. letech, plném politického napětí, extremismu a terorismu Rudých brigád. Jedním z „hrdinů“, vlastně tím, kterému se jako jedinému podařilo pokořit celou tuto vzpurnou generaci, setkávající se na „Rotondě“, kruhovém náměstí v Benedettu, je heroin.

Ballestrová se nevěnuje jen beletrii, ale také překládá (mimo jiné Kerouaka), přispívá pravidelně do novin (Unità, Corriere della sera) a píše i knihy věnované ženské tematice – Contro le donne nei secoli dei secoli (Proti ženám na věky věků, 2006) a Piove sul nostro amore (Prší na naši lásku, 2008).

Literatura
A. Flemrová, "Dospělá rebelka Sivlia Ballestra", in A. Flemrová – K. Bohadlová (ed.), Hořký život: Antologie současné italské prózy a dramatu, Havran, Praha 2007, s. 82–94 (krátký profil autorky a překlad povídky Yes ja oui ja jo!)