Robert Menasse zavítal v polovině října 2010 již poněkolikáté na návštěvu České republiky. V Českých Budějovicích, Ústí nad Labem a Praze četl ze své loňské povídkové knihy Ich kann jeder sagen (Já může říci každý). V rozhovoru pro čtrnáctideník A2 (č. 20/2010) podotkl, že jeho babička pocházela z Prahy a on že Prahu miluje, protože je mu blízká její mentalita. V témže čísle vyšla také následující Menasseho povídka Trojhistorka se Smrtkou v překladu Věry Koubové.

1.

V interview poskytnutém koncem sedmdesátých let rakouskému deníku Presse i vypráví Thomas Bernhard, že na jedné návštěvě Štýrska („Spolková země, deprimující ještě víc než Korutany! Na druhou stranu: jste tam ušetřeni Hornorakouska!“) se ho zeptal hostinský ze „zájezdního hostince s hostinskými pokoji“, kde se „jako host samozřejmě v jednom pokoji“ ubytoval, jestli si nepřeje vidět „pres". Bernhard „přirozeně“ odmítl. Hostinský však trval na svém: tento pres hosta bezpochyby zaujme, je z roku 1848 a funguje až dodnes tradičním způsobem díky zavčas provedené „opatrné revitalizaci“, řekl hostinský, řekl Bernhard. („Hostinský“, řekl Bernhard, „řekl skutečně revitalizaci, navíc opatrné – takovou spoušť už Presse v hlavách lidí nadělal“), Právě to je důvod, řekl Bernhard hostinskému, proč ho Presse nezajímá. Hostinský to nepochopil a trval dál na svém – až pochopil Thomas Bernhard, „pochopit musel, že ‚presem‘ míní starý lis na dýňová jádra“, na němž hostinský vyrábí svůj „vskutku nesrovnatelný“ dýňový olej.

V podstatě, uvedl Bernhard v tomto interview dále, je vše, čemu říkáme život anebo dokonce oživení, neboť jinak se revitalizaci rozumět nedá, jedno jediné groteskní nedorozumění.

Proto se prý nejraději prochází po hřbitovech. Ve Vídni například po Hřbitově sv. Marxe. Hřbitov sv. Marxe je mu nejmilejším místem. Vídeň je mrtvé město, řekl Bernhard („Pomyslete jen na první obvod!“), ale ti mrtví jsou všude příliš hluční („Vídeň – přirozeně jeden jediný tanec zombíků!“). Avšak na Hřbitově sv. Marxe nachází klid, soustředění a především radostnou nezávislost všeho živého.

„Jakto radostnou?“ odvážil se zeptat tazatel z novin.

Protože se nepoznán prochází mezi zapomenutými, na jejichž náhrobních kamenech stojí „nezapomeneme“. A, co je ještě důležitější: „Nápisy na náhrobních kamenech Hřbitova sv. Marxe vynahradí celou rakouskou literaturu od Grillparzera,“ řekl Bernhard.

Byl jsem mladý a leccos na mě ještě udělalo dojem. Rozjel jsem se na Hřbitov sv. Marxe. Potulovaly se tam po štěrkových cestičkách stovky lidí, zvědavě si prohlíželi ostatní, s přichystanými fotoaparáty, v tlačenici do sebe strkali, zdravili se, klábosili, četli nápisy na hrobech, citovali Thomase Bernharda, rozpustile na sebe pokřikovali.

Bernhard Hřbitov sv. Marxe revitalizoval. Hlavní třída prý toho dne zela prázdnotou.

V podstatě, řekl Bernhard, jedno jediné groteskní nedorozumění.

Málem by se na ně bylo zapomnělo.

2.

Velmi dlouho jsem nechápal, co je to smrt, totiž, že neznamená jen „už nebýt“, že znamená trvale ztratit, ba víc: zkázu a zmar v životě. Souviselo to se strýcem Alfrédem, tehdejším druhem mé babičky, u které jsem po časném rozvodu rodičů strávil dětství. Strýc Alfréd byl kameníkem, pracoval u „Schremských žulových podniků“, až na severu Dolního Rakouska, těsně u českých hranic, které byly tehdy „Železnou oponou“, pročež se jako název toho regionu ujalo „mrtvý kout“.

Strýc Alfréd těžko snášel, že si jako kamenický mistr musí na živobytí vydělávat primitivním lámáním žulových bloků, a navíc být podřízen střelmistru, který, jak říkal strýc Alfréd, nemá potuchy o důstojenství a kráse kamene. „Pal!“ Už nikdy v životě jsem nespatřil tak smrtelně zhnusený výraz jako na tváři strýce Alfréda, když říkal „Pal!“. Kámen si zasluhuje veškerou něhu, on sám ještě jako učeň pochytil, jak se dá kámen lámat vrbovými proutky, jen vrbovými proutky! Dnes je tahle jemná technika nadobro zapomenuta! Kámen je zhutnělý milion let života, říkával strýc Alfréd, v podstatě Život věčný, žádný jiný není.

Jeho nenaplněným snem bylo spatřit jednou pyramidy, ale na cestu do Egypta jeho plat nevystačil nikdy. (Babička mohla být ráda, že s ní jel jednou do Mariazellu.) Dnes můžeme vzpomínat na egyptské krále, máme je doslova před očima, říkával strýc Alfréd, ne kvůli mastičkám, kterými je pomazali, ne kvůli obinadlům, kterými je obvázali, kvůli kameni. Protože z přírodního zázraku kámen nechali zřídit světový zázrak pyramidu. Co prosím ráčí být mumifikace oproti petrifikaci?

Strýc Alfréd investoval každý šilink, který jen dokázal vyšetřit, a každou volnou hodinu do své „vlastní práce“, kterou se zabýval po námezdní dřině v lomu, do svého životního projektu, svého pomníku věčného života: díla, které mělo daleko za jeho smrt nezničitelně ukázat, jak kamenem vládl – a jak pokorně se zároveň vládě kamene podřizoval. Koupil na langeggském hřbitově u Schremsu hrob a zřídil tam svůj dům. Původně plánoval jen hrobku („Protože na mě nemá jednou přijít zem!“), pro kterou tak dlouho opracovával kámen za kamenem, dokud na sebe nedoléhaly doslova beze spár a bez malty („toho lepidla“, jak říkával) a nesrostly opět v celek bludného kamene. Každých pár týdnů bral s sebou z lomu blok, který převážel ve své dodávce Renault-4 na hřbitov a tam jej kladivem a dlátem tak dlouho „hladil“, až se „přivinul“ k ostatním. Na hřbitově pracoval, kdy jen mohl, po práci v lomu až do západu slunce a o víkendech celé dny. To bylo živo na langeggském hřbitově, trvalé rytmické bušení – kdyby na hřbitovech srdce našich mrtvých bila v panice před nekonečnem, znělo by to jako údery strýce Alfréda do kamene.

Tehdy jsem na hřbitově strávil mnoho času, dělal strýci Alfrédovi společnost, přihlížel mu, podával hned to, hned ono, a dokonce jsem se sám směl osvědčit na jednom bloku, který pro mne přivezl z lomu a já jsem ho malým dlátkem „vyhlazoval“. Dětství, počátek svého vědomého života, života vůbec, jsem prožíval na hřbitově. A hrobka byla pro mne docela samozřejmě něčím, před čím stojíme a neohlížíme se nazpět na bývalý život, nýbrž hledíme vpřed, na pozdější, doufejme pozdní smrt. Tehdy mi bylo osm.

Hrobka rostla. Strýc Alfréd nedokázal přestat. Z malého domu, ve kterém měla jednou stát jeho a babiččina rakev, se stala věž. Pak se tato věž začala směrem vzhůru zužovat, až vyústila do špičky. Nato začal strýc Alfréd prodlužovat šikmice seshora dolů. Bylo mi jedenáct, když jsem to pochopil: staví pyramidu. Můj Bože, pomyslel jsem, vždyť on staví pyramidu!

To se ovšem neobešlo bez potíží. Pyramida vyžadovala větší prostor. Musela se kvůli tomu rozšířit původně zastavěná plocha. Překročil hranice sousedních hrobů. Uličky mezi hrobem strýce Alfréda a hroby sousedními mizely pod kamennými kvádry. Prvosenky na hrobech langeggského hřbitova docela zpopelavěly od žulového prášku. Strýc Alfréd bušil, tesal, sekal a vršil kámen na kámen, do výšky i do šířky. Pak ho udali.

Narušení klidu zesnulých a narušení majetku, narušení domácího klidu a narušení hranic. Každé samo o sobě těžký přečin. V té kombinaci a na tomto místě, hřbitově, ojedinělé. Langeggští sedláci, kteří pravidelně po nocích posouvali mezní kameny o metr až dva, aby od souseda ukradli pár čtverečních metrů louky, vytáhli na mého strýce válečnou sekeru kvůli pár centimetrům hřbitovního pozemku. Avšak strýc Alfréd se zviklat nedal. Bušil a tesal čím dál urputněji, chtěl vytvořit fakta, a nejpřesvědčivějším faktem je kamenná váha nesmrtelnosti. Chtěl se na tomto hřbitově stát nesmrtelným.

„Tak už dej přeci pokoj!“ říkala babička. A strýc Alfréd: „Na pokoj budu mít čas potom!“

Po mnoha letech bylo v poslední instanci soudně rozhodnuto, že se pyramida musí odstranit. Následovalo úřední vyrozumění o zbourání.

Bylo mi šestnáct, měl jsem první přítelkyni, všechno jsem měl před sebou, život širé pole, a když přijel buldozer, stáli jsme na langeggském hřbitově s přítelkyní, drželi se za ruku.

Máš tak hrubé ruce, řekla Brigitte, mozoly – ve tvém věku!

Zkáza životního díla, zpustošení posledního místa odpočinku, které musel tento neúnavný muž sledovat vidoucíma očima, do písmene zlomilo strýci Alfrédovi srdce.

Když do Langeggu přijedu dnes, položím na Alfrédův hrob, kopeček země, kámen, a vzpomenu jeho mozolnatých pěstí, kterými celý život hladil kameny, a řeknu: Alfréde, život je ještě větší omyl než smrt.

3.

Pokaždé, když musím do Londýna, a já už několik let musím do Londýna často, mám v plánu navštívit hřbitov v Highgate.

Otec byl roku 1938 dopraven s dětským transportem do bezpečí v Anglii a našel útočiště u pěstounů v Highgate. Dům se nacházel bezprostředně u hřbitovní zdi Highgate Cemetery a příšerné bylo, jak otec vyprávěl, že během celého údobí nacismu, kdykoli vyhlédl z okna svého pokoje, viděl jen mrtvé, tedy ne mrtvé, ale náhrobní kameny.

Dostal se do puberty, myslel prý jen na děvčata, ale jakmile, jak to tak hoch v pubertě dělává, s rukou v rozkroku přitiskl horečnaté čelo s pocitem hluboké existenční nejistoty na chladnou okenní tabuli, to pak viděl mrtvé, totiž náhrobní kameny. Jednoho dne se rozhodl, že zatáhne závěsy a nikdy víc do svého pokoje nevpustí denní světlo, které bylo v podstatě věčným světlem mrtvých. Byl to bledý hoch, který žil v exilu ve tmě, protože světlo mu bylo příliš morbidní.

Roku 1947 se otec vrátil zpět do Vídně. Učinil stejnou chybu, jakou učinili všichni, kdo se po roce 1945 vrátili do Rakous: podlehl představě, že na hromadě mrtvol lze vybudovat nový, svobodný život. Když v květnu 1967 jeho host mother a pár měsíců po ní i jeho host father zemřeli, byl tak pohlcen požadavky toho, co chápal jako svou kariéru, že „při vší lásce“, jak stále znovu opakoval, „nezvládl“ přiletět jim do Londýna na pohřeb. Čím byl starší, tím častěji zdůrazňoval svou lásku k anglickým rodičům, a když o nich vyprávěl, jeho slzné váčky se pokaždé zvětšily.

Kdykoli jsem musel do Londýna, zatelefonoval mi otec několik hodin před odletem a řekl: Highgate! Však víš, leží tam moji – a po krátké pauze: rodiče.

Jeho rodiče, mí prarodiče, které jsem znal, leželi na Vídeňském ústředním hřbitově, ale pokaždé, když jsem letěl do Londýna: Highgate. A po krátké pauze: rodiče.

Ano, řekl jsem já. Ano. Pokaždé, před každou cestou do Londýna.

Ale na hřbitov jsem nezajel nikdy. Mé schůzky byly vždy dojednané těsně po sobě, a jestliže jsem někdy mezi nimi přece jen našel čas, chtělo se mi do New Tate, tam viseli mrtví, kteří mě zajímali víc, nejvýznamnější umělci 20. století, nebo jsem jel prostě k Waterloo Bridge a zprostřed mostu jsem hleděl na tohle město, které není odnikud tak krásné, jak se jeví odtud.

Posledně, když jsem zase musel do Londýna, volal otec a – Ano!, řekl jsem, ano!

Vyfoť hrob – rodičů, řekl otec, mobilem a pošli mi ho.

Ano, provedu, řekl jsem. Když najdu čas.

Vždyť je to skandál, řekl otec, žes ještě nikdy nebyl v Highgate, kde přece –

Ano, řekl jsem.

Chci fotku!

Ano.

Jsem bohužel takový dětina, že poslechnu až tehdy, když můžu mít pocit, že jsem kacíř a rebel. Jakmile jsem se v jednom prospektu, který ležel v mém londýnském hotelu, dočetl v rubrice „sights“ – chroupal jsem z nespavosti oříšky –, že na hřbitově v Highgate leží Karel Marx, rozhodl jsem se konečně využít příštího dne přestávky v jednání k návštěvě hřbitova. Vzal jsem si z minibaru pivo a šklebil se při představě, co na to otec řekne, až mu z Highgate pošlu fotku Karla Marxe.

Nebylo ovšem snadné hrob Karla Marxe najít. Zeptal jsem se jakéhosi muže, který očividně měl na hřbitově rozhodující slovo. Karel Marx, řekl, ano, tam, ve východní části.

Bloudil jsem. Četl nápisy na hrobech. Když tu náhle vidím náhrobek, na kterém stojí – moje jméno. Nemohl jsem tomu uvěřit. Mám neobvyklé jméno. Ale nebylo pochyb: stálo tu vtesáno do kamene.

I se jménem křestním.

I můj rok narození. Pomlčka – a za ní letopočet předchozího roku. Pohlédl jsem na hlínu před náhrobkem. Vypadala čerstvá. Jako by ji právě přes mrtvého nahrnuli.

Kdo to tu byl pohřbený? Já. U informačního pultu: já.

Dokud je život na konci zredukován na jméno, dva letopočty a pomlčku mezi nimi, nežijeme v informované společnosti.

Stál jsem na hřbitově v Highgate, kdesi mezi Karlem Marxem a otcovými host parents a zíral jsem na náhrobek, na kterém stálo napsáno: tady ležím já, tady tlím, tady mě žerou červi.

Přepadl mě velký smutek, ale nebyla to sebelítost. Náhrobek, na kterém bylo vytesáno mé jméno, nedovoloval žádnou koketérii. Vzpomenul jsem – života, který byl tak velkolepý. . . a tak průměrný, že jsem nevěděl, proč slzím. Možná právě proto. Života, který – musel jsem se náhle rozesmát – byl tak groteskní s tou svou věčně namáhavě skrývanou banalitou, že – a pak jsem se rozbrečel. Stál jsem před hrobem, náhrobkem, na kterém stálo mé jméno, a truchlil, věda, že to nejsem já, nad sebou.

Nějaká žena ošetřovala hrob vedle. Vzhlédla a něco řekla. Nerozuměl jsem. Přeptal jsem se, ona větu zopakovala, já jsem opět nerozuměl. Unaveně jsem řekl: Yes, indeed!

Přikývla. Víc se zřejmě nedá říct, v Highgate, před vlastním hrobem: Yes!

Mobilem jsem hrob vyfotil pro otce, poslal mu ho. Žena přihlížela a něco řekla. Nerozuměl jsem jí.

Kývl jsem.

Když jsem odcházel, měl jsem v hlavě větu a této věty jsem se už nikdy nezbavil. Obvykle vykládám, že větu řekla ta žena, která ošetřovala hrob Karla Marxe, protože to tak pěkně celé vyprávění ukončuje – ale pravda je, že jsem jí vůbec nerozuměl.

Ta věta byla „prostě jen tak“ v mé hlavě, když jsem opouštěl highgateský hřbitov, možná ale, na to teď nemůžu přísahat, stála na náhrobku s mým jménem: „Být mrtvi znamená, že jsme byli, žít falešně neznamená ani to.“