Robert Menasse (nar. 1954) je hlasitým kritikem Evropské unie – přesněji jejího současného uspořádání, ve kterém se populistům v jednotlivých zemích až příliš vyplácí hrát na nacionalistickou strunu. Svým i česky vydaným oceňovaným románem Hlavní město (Kniha Zlín, 2019) se pokusil čtenářům ukázat, jak celá evropská byrokracie funguje a proč vzájemná spolupráce tak často drhne. V aktuálním pokračování Die Erweiterung (Rozšíření, Suhrkamp 2022) se věnuje přístupovým jednáním s Albánií a dalšími západobalkánskými zeměmi. Vyprávění buduje na osudech několika konkrétních postav a místy mu dodává rysy grotesky, tím bychom se však neměli nechat zmást: u kořenů Menasseho snah „vyprávět Evropu“ není nic menšího než touha po rovnoprávnosti, spravedlnosti a míru.

Jak už víme z prvního dílu, autor dokáže podat odtažité téma stravitelně díky svému nepopiratelnému vypravěčskému talentu. S chutí čtenáře seznamuje s postavami různých národností a s rozmanitým zázemím, s idealisty i pragmatiky, nudnými úředníky, vyhořelými tiskovými mluvčími i cílevědomými novinářkami. Nechybí milostná vzplanutí ani bizarní detektivní pátrání, naplno se pak radost z vyprávění projevuje zejména tam, kde Menasse líčí politiku a mediální svět jako divadlo – ať už tragédii, nebo absurdní frašku. 

Díky skvělému psaní, řemeslně výborně zvládnutému a nepostrádajícímu zápal, mu pak procházejí i věci, které by možná u jiného autora vadily. Například teze a poučky, trčící občas z příběhu více, než by bylo zdrávo. Autor toho má na srdci opravdu hodně, zejména ohledně prostředí, historie a kultury Albánie, kterou si očividně při vší její rozporuplnosti zamiloval. Ale vyjadřuje se třeba i k tématu Polska, projevujícího se uvnitř EU daleko méně evropsky než Albánie. K západní aroganci a východní „vyčůranosti“. K přetrvávajícímu rasismu a antisemitismu. Mnohdy se důležité postřehy a myšlenky daří do příběhu zakomponovat nenásilně, občas ale také ne. Výsledkem je místy trochu zmatek, do událostí zasahují podivné náhody, jednotlivé dějové linie se zacuchávají… ale protože jsou, jak řečeno, pěkně odvyprávěné, barevným, hravým a živým jazykem, čtenář se s tím smíří. A společně s postavami se pozvolna, trpělivě připravuje na velkolepé finále.

V něm autor konečně svede všechny své hrdiny dohromady a spolu s nejvyššími evropskými politiky je vyšle na luxusní loď, kde mají neformálně probíhat vrcholná jednání. Albánie se zde pokouší prezentovat v co nejlepším světle a zároveň důstojně reagovat na nedůstojné chování evropských představitelů. V samém závěru však na lodi propuká tajemná epidemie a loď (bláznů?), plná nemocných politiků a úředníků, zoufale bloudí Středozemním mořem… Kdo zná Menasseho zálibu v mnohoznačných symbolech (vzpomeňme na prase z předchozího dílu), toho apokalyptická plavba, během níž se šíří smrtelné průjmové onemocnění, jistě vyprovokuje k úvahám, co tím asi autor chtěl o Evropě říct. 

Menasse ve své fikci bez skrupulí využívá některé snadno identifikovatelné reálné postavy, například současného albánského premiéra Ediho Ramu, nelichotivě se vyjadřuje třeba o německé kancléřce a staví na nedávných událostech, jako bylo zablokování přístupových rozhovorů EU s Albánií francouzským prezidentem nebo sebeupálení Piotra Szczęsného na protest proti nevybíravým praktikám polské vlády. Vychází také z rozsáhlých rešerší – při práci na knize procestoval Albánii i okolí. Na základě svých poznatků se pak pouští do odvážných fabulací. 

Výsledek drží pohromadě o něco hůř než předchozí kniha, nicméně opět přináší řadu chytrých postřehů, které stojí za zamyšlení. Autor opakovaně otevírá téma evropské budoucnosti a křehkosti evropského míru, připomíná citlivá místa historie a vyvolává sympatie svou angažovaností. Je jen otázka, jestli se nenechává občas až příliš unést idealismem a přání se mu nestává otcem myšlenky, jako tomu bylo už dřív v případě, kdy mystifikoval ohledně proslovu Waltera Hallsteina v Osvětimi, ke kterému ve skutečnosti vůbec nedošlo. Je například zajímavé porovnat jeho závěry ohledně toho, že Albánie na rozdíl od jiných postkomunistických zemí udělala za svou minulostí tlustou čáru a vypořádala se s aktéry předrevolučního teroru, s výpověďmi z nedávno česky vydané reportážní knihy Bláto sladší než med Małgorzaty Rejmer. Uvidíme, co na Rozšíření řeknou sami místní – práva na překlad do albánštiny, na rozdíl od těch českých, už byla prodána.

V každém případě ale černý humor a satira v kombinaci s nanejvýš aktuálními úvahami o současné evropské společnosti poskytují dostatek důvodů, proč s napětím očekávat i závěrečný díl plánované volné trilogie. Robert Menasse nemusí mít ve všem pravdu, ale mechanismy evropské politiky přibližuje čtenáři zdařile a připomíná mu, o co tady vlastně jde. Odvahou pátrat po tom podstatném a jít s kůží na trh se mu vyrovná jen málokterý jiný spisovatel. Už proto doufejme, že se Die Erweiterung dočká i českého překladu.