Všechno, co mám, nosím u sebe.

Aneb: všechno své nosím si s sebou.

Nosil jsem všechno, co jsem měl. Moje to nebylo. Buď se to odcizilo původnímu účelu, nebo to bylo někoho jiného. Kufr z vepřovice, to byla bednička od gramofonu. Svrchník byl tátův. Městský kabát se sametovým lemem kolem krku byl dědečkův. Pumpky strýčka Edwina. Kožené ovinovací kamaše souseda, pana Carpa. Zelené vlněné rukavice teťulky Fini. Jen vínová hedvábná šála a necesér byly moje, dárky posledních Vánoc.

V lednu 1945 ještě byla válka. Ve zděšení, že uprostřed zimy poputuju k Rusům, kdo ví kam, mi každý něco dával, co bude jen trochu k užitku, když už nic nepomůže. Protože nic na světě nikdy ničemu nepomohlo. Protože jsem nezvratně stál na ruském seznamu, každý mi něco dával a myslel přitom na svůj díl ohrožení. A já to bral a ve svých sedmnácti si myslel, že odjezd přichází v pravý čas. Nemusel to být zrovna ruský seznam, ale pokud se mi nepovede úplně zle, je to pro mne dokonce dobré. Chtěl jsem vyklouznout z náprstku maloměsta, kde všechny kameny měly oči. Místo strachu jsem měl utajovanou netrpělivost. A špatné svědomí. Protože seznam, nad kterým si členové rodiny tolik zoufali, byl pro mne mnohem přijatelnějším stavem. Oni se strachovali, že mě v cizině něco přiskřípne. Já chtěl na místo, které mě nezná.

Mě už cosi skříplo. Cosi zakázaného. Bylo to podivínské, odporné, nestoudné a krásné. Stalo se to v Olšinovém parku úplně vzadu na druhé straně kopce zvaného Kurzgrashügel. Cestou domů jsem došel až doprostřed parku, ke kulatému altánku, kde o svátcích vyhrávaly orchestry. Chvíli jsem tam poseděl. Světlo se provrtávalo umně vyřezávaným dřevem. Viděl jsem bázeň prázdných kruhů, čtverců a lichoběžníků, propojených bílými šlahouny popínavých rostlin s pařátky. Byl to obraz mého zmatku a obraz zděšení mámina obličeje. V altánku jsem si přísahal: Už nikdy se do parku nevrátím.

Čím víc jsem se mu vyhýbal, tím rychleji jsem do něho zase vkročil – po dvou dnech. Na dostaveníčko, jak se tomu v parku říkávalo.

Šel jsem na druhé dostaveníčko s prvním mužem. Říkal si VLAŠTOVKA. Druhý byl nový, říkal si JEDLE. Třetí si říkal UCHO. Následoval NITKA. Pak ŽLUVA a ČEPICE. Později ZAJÍC, KOČKA, RACEK. Pak PERLA. Jen my věděli, komu které jméno patří. V parku probíhala divoká výměna, oddával jsem se tomu náruživě. Bylo léto a na břízách tenká bílá kůžička, z jasmínů a černého bezu vyrostla zelená stěna neproniknutelného listí.

Láska mívá svá roční období. Podzim park utnul. Dřevo se obnažilo. Dostaveníčka se přesunula do Neptunových lázní. Vedle železné brány visel oválný emblém s labutí. Každý týden jsem se scházel s jedním mužem, byl dvakrát tak starý. Byl to Rumun. Byl ženatý. Neprozradím, jak si říkal, a neprozradím, jak jsem si říkal já. Vcházeli jsme s časovým odstupem, pokladní skrytá za vitráží své lóže, zrcadlově lesklá kamenná podlaha, kulaté sloupy uprostřed, kachlíky na stěnách s leknínovým vzorem ani vyřezávané dřevěné schodiště se nesměly dovtípit, že my dva jsme smluveni. Přišli jsme si zaplavat do bazénu, jako všichni. Teprve u kójí určených k vypocení jsme se setkali.

Tehdy, krátce před odjezdem do pracovního tábora a také po mém návratu až do roku 1968, kdy jsem zemi opouštěl, bylo za každé dostaveníčko vězení. Nejméně pět let, kdyby mě chytili. A chytili jich hodně. Z parku nebo městských lázní je po brutálním výslechu posílali rovnou do vězení. A odtamtud do trestného tábora blízko kanálu. Dneska vím, že z prostředí kanálu se nevracelo. Kdo se vrátil, byl chodící mrtvolou. Zestárlou, zdevastovanou, k nepoužití pro žádnou lásku světa.

A v pracovním táboře – kdyby mě v lágru přistihli, byl bych mrtvý.

Toulal jsem se po pěti lágrových letech den co den hlukem ulic a v mysli si nacvičoval nejlepší věty pro případ zatčení: PŘISTIŽEN PŘÍMO PŘI ČINU – proti tomuto obvinění jsem si nachystal tisíce výmluv a všemožná alibi. Vláčím tiché břímě. Zabalil jsem sám sebe do hlubokého, táhlého mlčení, slovy se nikdy nevybalím. Jen se zabalím jinak, když promluvím.

Toho léta, kdy jsem naposledy docházel na dostaveníčka, jsem si to namířil přes Velké náměstí, abych si prodloužil cestu domů z Olšinového parku, a náhodou jsem vešel do kostela Nejsvětější trojice. Na náhodu si se mnou zahrál osud. Spatřil jsem nastávající čas. Vedle postranního oltáře na jednom ze sloupů stál svatý v šedém plášti a nesl na ramenou ovečku jako límec. Ten beránek v zátylku je mlčení. Jsou věci, o kterých se nemluví. A já vím, o čem mluvím, když říkám, že mlčení v zátylku je něco jiného než mlčení v ústech. Před časem stráveném v lágru, během něho a po něm jsem se pětadvacet let strachoval, před státem i před rodinou. Před dvojitým pádem, že mě jako zločince uvězní stát a rodina mě vyloučí jako černou ovci. V tlačenici na ulicích jsem se díval do odlesků výkladních skříní, oken tramvají a domů, vodotrysků a kaluží, ujišťoval jsem se, jestli přece jen nejsem průhledný.

Táta byl učitelem kreslení. A já, plnou hlavu Neptunových lázní, jsem sebou trhl, jako bych dostal kopanec, pokaždé, když použil slovo AKVAREL. To slovo vědělo, jak daleko jsem zašel. Máma řekla u stolu: Nenapichuj bramboru vidličkou, rozpadne se ti, vezmi si lžíci, vidlička se používá na maso. V spáncích se mi rozbušilo. Jak to, že zmiňuje maso, když je řeč o bramborách a vidličce. O jakém mase to vlastně mluví. Dostaveníčka mi zpřeházela masa. Byl jsem vykradačem sebe sama, slova padala nečekaně a přistihla mě.

Máma a především táta věřili, jako všichni Němci na maloměstě, v krásu blonďatých copů, bílých podkolenek. V černý čtyřúhelník Hitlerova knírku a v nás, sedmihradské Sasy, jako představitele árijské rasy. Moje tajemství, viděno ryze tělesně, bylo tou největší ohavností. A s Rumunem zneuctěním čisté rasy.

Chtěl jsem od rodiny pryč, i kdyby to bylo do lágru. Jen mi bylo líto mámy, netušila, jak málo mě zná. Máma, která, až budu pryč, na mě bude myslet častěji než já na ni. Vedle svatého s beránčím mlčením v zátylku jsem v kostele zahlédl bílý výklenek ve zdi, s nápisem: NEBESA UVEDOU ČAS DO CHODU. Když jsem balil kufr, pomyslel jsem si: bílý výklenek zapůsobil. Uvedl do chodu rozpohybovaný čas. Byl jsem dokonce rád, že nemusím do války, do sněhu a na frontu. Šel jsem s přihlouplou odvahou a povolností balit kufr. Ničemu jsem nevzdoroval. Kožené kamaše se šňůrkami, pumpky, kabát se sametovým lemem – nic z toho se ke mně nehodilo. Šlo o čas uvedený do chodu, ne o šaty. Jestli s těmito věcmi nebo s jinými, člověk dospěje tak jako tak. Svět není maškarní bál, pomyslel jsem si, ale nikdo není směšný, když jede uprostřed tuhé zimy k Rusům.

Hlídka dvou strážníků chodila se seznamem od domu k domu, Rumun a Rus. Už nevím, jestli u nás doma patrola přímo vyslovila LÁGR. Pokud ne, tak které další slovo kromě slova RUSKO. Pokud ano, pak mě slovo lágr vůbec nepolekalo. Přestože byla válka a v zátylku mi sedělo mlčení dostaveníček, mých sedmnáct let ještě trčelo v blaženě přihlouplém dětství. Slyšel jsem na slova akvarel a maso. Ke slovu LÁGR byl můj rozum hluchý.

Tehdy u stolu s bramborami a vidličkou, kdy mě máma načapala slovem maso, jsem si vzpomněl, jak jsem si jako dítě hrával dole na dvoře a matka z okna verandy volávala: Jestli okamžitě nepřijdeš ke stolu, jestli budu muset volat ještě jednou, tak si zůstaň, kde jsi. Protože jsem dole okouněl ještě nějakou chvíli, řekla, když jsem dorazil nahoru:

Teď si spakuj ranec a jdi do světa. Dělej si, co chceš. Přitom mě vlekla do pokoje, popadla baťůžek a nacpala do něj vlněnou čepici a bundu. Zeptal jsem se: Ale kam mám jít, jsem přece tvoje dítě.

Hodně lidí si myslí, že balení kufru je věcí cviku, že se dá jednoduše naučit jako zpívání nebo modlení. Neměli jsme cvik ani kufr. Když musel táta na frontu s rumunskými vojáky, nebylo co balit. Voják všechno vyfasuje, to patří k uniformě. Balili jsme kvůli odjezdu, balili jsme věci proti chladu, ale netušili jsme, na co se balíme. To správné člověk nemá, improvizuje. Špatné se tak stane nezbytným. Nezbytné je pak to jediné správné jen proto, že to člověk má.

Matka přinesla z obývacího pokoje gramofon a postavila ho na kuchyňský stůl. Šroubovákem jsem vykouzlil z gramofonové bedýnky kufr. Otočnou část gramofonu a nosič desek jsem oddělil nejdřív. Pak jsem zašpuntoval díru, kde bývala klika. Vnitřní výplň zůstala, samet v barvě liščí červeně. Neodmontoval jsem ani trojúhelníkovou plaketu se psem stojícím před trychtýřem HIS MASTERS VOICE. Na dno kufru jsem položil čtyři knihy: Fausta v plátně, Zarathustru, útlý svazek Weinhebera a výbor lyriky osmi století. Žádné romány, ty se přečtou jednou a konec. Na knihy přišel necesér. V něm byly: 1 lahvička toaletní vody, 1 lahvička vody po holení značky TARR, 1 mýdlo na holení, 1 břitva, 1 štětec na holení, 1 kamenec po holení, 1 mýdlo na ruce, 1 nůžky na nehty. Vedle neceséru jsem uložil 1 pár vlněných ponožek (hnědých, zalátaných), 1 pár podkolenek, 1 červenobíle kostkovanou flanelovou košili, 2 krátké rypsové spodky. Navrch přišla nová hedvábná šála, aby se nepomačkala. Byla vínová, se vzorem propletených kostek, střídavě lesklých a matných. Teď byl kufr plný.

Potom uzlíček: 1 přehoz z pohovky (vlněná deka, světlounce modrá a pískově kostkovaná, obrovitá věc – a přitom neudrží teplo). Dovnitř smotat: 1 pracovní svrchník (pepř a sůl, značně obnošený) a 1 pár kožených kamaší (prastarých, z dob první světové války, melounově žlutých s řemínky).

Pak chlebník na cestu: 1 šunková konzerva značky Scandia, 4 namazané krajíce, několik zbylých sušenek z Vánoc, 1 polní láhev vody s kalíškem na pití.

Pak babička postavila gramofonový kufr, uzlíček a chlebník ke dveřím. Dva strážníci se ohlásili na půlnoc, že mě odvedou. Zavazadla stála připravená u dveří.

Potom jsem se oblékl: 1 dlouhé spodky, 1 flanelová košile (béžovozelená, kostkovaná), 1 pumpky (šedé, jak už jsem se zmínil, od strýčka Edwina), 1 látková vesta s napletenými rukávy, 1 pár vlněných ponožek a 1 pár bagančat. Zelené rukavice od teťulky Fini ležely na stole, jen po nich sáhnout. Šněroval jsem si bagančata a při tom jsem si vzpomněl, že máma před lety nosívala o letních prázdninách na vinici ve Wenchu námořnický oblek, který si sama ušila. Na procházce loukou padla do vysoké trávy a předstírala, že je mrtvá. Bylo mi tehdy osm let. To strašlivé zděšení, nebe padlo do trávy. Zavřel jsem oči, abych neviděl, jak mě spolkne. Matka vyskočila, zatřásla se mnou a řekla: Máš mě rád, vždyť já žiju.

Bagančata byla zašněrovaná. Sedl jsem si ke stolu a čekal na půlnoc. A půlnoc přišla, ale patrola se zpozdila. Uběhly tři hodiny, to se nedalo vydržet. Pak byli najednou tady. Máma mi přidržela kabát s černým sametovým lemem. Vklouzl jsem do něho. Plakala. Oblékal jsem si zelené rukavice. V chodbě obložené dřevem, přesně tam, kde je plynoměr, babička řekla: VÍM ŽE SE VRÁTÍŠ.

Tu větu jsem si nezapamatoval záměrně. Vzal jsem si ji s sebou do lágru mimoděk. Neměl jsem ponětí, že mne doprovází. Ale taková věta je nezávislá. Pracovala ve mně, daleko víc než všechny knihy, co jsem měl s sebou. Věta VÍM ŽE SE VRÁTÍŠ byla komplicem lopaty srdcovky a protivníkem anděla hladu. Protože jsem se vrátil, řeknu to: Taková věta člověka udrží při životě.