Při četbě česky právě vydaného románu Cestovní pas nobelistky Herty Müllerové (1953) se ocitáme v rumunském Banátu, v zapadlé vesnici obývané kromě české menšiny převážně Němci.

Kniha poprvé vyšla téměř před pětadvaceti lety, do díla autorky, která neustále krouží kolem tématu člověk a diktatura, je to ale výborný vstup.

Prožitek vesnice je při četbě snad až fyzický. Všechna ta kachlová kamna, vedle kterých „visí čas“, křivé podlahy, kouty zarostlé kopřivami, jabloň požírající svá jablka... Předměty denní potřeby a oživlá příroda tu zasluhují stejnou pozornost jako lidští hrdinové. Za soumraku vsí létají sovy smrti, svůj part hrají „dešťové perly“, promluvy vesničanů zní často jako litanie, řeč je tu archaizována, tolik poezie může snad místy až iritovat. Suverénní autorka ale nikdy nepadne do banality či kýče, vtahuje čtenáře do děje úspornými, na kost ohlodanými větami.

Vesnice se pomalu vylidňuje, obyvatelé touží po cestovním pasu a vystěhování na Západ. Pro toho, kdo má moc, je ale tak lehké je všelijak trápit, napínat, vydírat!

Jizvy až na kost
Německá menšina čili Švábi, na kterých pořád ulpívá válečné stigma, žijí stále jakoby v obojku a jsou snadnou kořistí místních funkcionářů. Navíc tu nikdo není ušetřen palčivých vnitřních jizev. Prožitek války, trauma z nemilosrdné poválečné odvety, neboť Rumunsko patřilo k Hitlerovi, a současná tíha života pod dohledem Securitate, to vše lidem ubírá na síle.

„Berou nám slepice, vejce. Dům ti taky vezmou.“ Emigrace z Ceauseskovy diktatury do neznámého světa, kde bude člověk „jen mezi Němci“, vypadá jako jediná naděje. Ale na ten pas se čeká. Měsíce, roky.

Obyvatelé vsi – kožešník, cikánečka, noční hlídač a další –tu jsou jen letmo nahození, středobodem děje je osud rodiny Windischových. Otec Windisch, sám posetý jizvami z války, ve které sloužil jako voják wehrmachtu, trpí k zešílení: z jeho dcery Amálie se kvůli vysněným razítkům má stát „matrace“ pro úředníky. Prokletím matky Windischové je také minulost. Aby přežila v gulagu, kde se po válce bez zjevného důvodu, ovšem stejně jako další statisíce Němců, octla, „kurvila se za kus chleba“. Nic z toho ovšem v knize nevyznívá příliš dramaticky, patos tu neexistuje, je zřejmé, že jde o celkem běžné osudy, nijak nevybočující ze středoevropských poválečných chmur.

Tíživou atmosférou života v totalitním režimu i pomalým, lenivým tokem děje, ve kterém se ovšem kdykoli může udát zázrak, jak by Cestovní pas předjímal slavný román Pravěk Polky Olgy Tokarczukové a celou řadu dalších autorů východoevropského magického realismu. Brutalita, která sálá zpod obrázků venkovského života, kam si občas pro desátek přijedou agenti Securitate a kde si milicionář i farář vybírají u žen svou daň sexem, upomene snad na jinou úžasnou autorku: Agotu Kristofovou a její Velký sešit (Mladá fronta, 1995).

S Kristofovou má také Herta Müllerová podobný osud, obě jsou uprchlice. Kristofová odešla do Švýcarska po rozdrcení maďarského povstání. Müllerová se do Západního Německa z Rumunska vystěhovala v roce 1987. Jejich dílo, nasycené utrpením i vzdorem, patří do stejného kadlubu jako například ohromující próza čerpající z prožitku vyhlazovacího tábora, Člověk bez osudu (Academia, 2003) maďarského autora Imreho Kertésze, který Nobelovu cenu získal před osmi lety.

Ve vlasti byli tito autoři cenzurováni a mrzačeni. Proslulost získali až vydáváním na Západě, kde jejich hlasy dosud fascinují svou naléhavostí a mimo nepochybnou uměleckou hodnotu, přinášejí i svědectví o té stále nepříliš známé či totalitní „jiné Evropě“.

Zatím poslední román Herty Müllerové, Atemschaukel čili Houpavý dech, vyjde česky na podzim.