Útlá novela Herty Müllerové (1953) Cestovní pas nás zavádí do německé vesnice v rumunském Banátu za Ceauşescovy diktatury v osmdesátých letech minulého století. V hlavním záběru stojí rodina mlynáře Windische, která čeká na vystěhování do západního Německa. Vylidňující se obec tak vytváří ponurý rámec komornímu příběhu tří smutně poznamenaných postav spojených pokrevně i osudově. Jejich tragičnost je na jedné straně daná nekonečnem procesu vedoucího k získání cestovního pasu, na druhé bolestí samoty.

V beznaději čekání nejsou Windischovi jediní. Čeká celá vesnice. Postavičky poznáváme v náznacích, odlescích, gestech. Vyjevují se nám zamženě, jakoby v oparu. Ve zřetelných konturách se pak vynořují větrný muž Windisch, jeho žena a jejich dcera Amálie.

Nebylo by možná od věci, kdyby se čtenář, dříve než se do četby pustí, seznámil s doslovem překladatelky Radky Denemarkové, prošel si pár informací o autorce, především si však zjistil něco málo o rumunských Němcích. I oni, stejně jako ti naši v Sudetech, přišli na svá nová území v historické minulosti, na rozdíl od nich však nebyli po válce vyhnáni, nýbrž odcházeli sami a postupně – z politických a ekonomických důvodů i za lepším. K odchodu ale bylo nutno získat cestovní pas a k němu vedla trnitá cesta, plná totalitních ostnů. Manželé Windischovi zápasí navíc nejen se současností, ale i se svými vzpomínkami. Pro Němce v Rumunsku nebylo snadné si v souvislosti s druhou světovou válkou nezadat, a tak zatímco Windische poznamenala vojenská služba u SS, jeho žena si v sobě celoživotně nese psychické následky nuceného pobytu v pracovním táboře na území Sovětského svazu. Oběma zemřeli tehdejší milí a jejich poválečné vzájemné sblížení bylo více méně náhodné – oni prostě přežili, oni se vrátili. Jejich vztah prostupuje smutné osamění; jako by se nedokázali potkat ani v aktu lásky, a tak třeba Windischova žena své erotické představy prožívá raději sama. Dcera Amálie přišla do neradostné rodiny, takže i ona lásku dává jakoby bezděky, mimochodem. Má-li se pokořit a za pas poskytnout svou dívčí čest, činí tak, obětuje se však jaksi rezignovaně, jakoby ze setrvačnosti; víc, zdá se, trpí Windisch v ponížení své otcovské cti, v gestu bezmocně sevřené pěsti.

Cestovní pas je vážná až pochmurná kniha; kde hledat naději, když u Müllerové i Ježíš na kříži spí a stárne? V jejím pojetí totiž zklamala nejen moc světská, ale i duchovní. A co víc – ani vytoužený odchod do zahraničí zřejmě nepřináší radost, štěstí. Hrdinové však žijí, a o to tady jde. Nadějeplnou se stává samotná schopnost přežít. Pro ni je nejlépe vybavena Windischova žena. V sovětském pracovním táboře se o přežití animálně hlásil hlad svými ostrými noži, týrajícími žaludek. Windischova žena si však ví rady i o mnoho let později – před odchodem do nového domova si ostříhá vlasy, vybaví se trvalou a novým umělým chrupem. Dcera Amálie i ve svém ponížení možná přece jen chce něco víc. Přežití je jedna věc, pro ně je třeba dát všanc i sebe samu, ale je tady ještě touha po čistotě – tu jí nikdo nemůže vzít. Zatímco skleněná slza symbolizuje Amáliinu pasivitu, bezvýchodný osud, zosobněním jejích nejčistších tužeb se stává tanečnice v bílých krajkových šatech na velké křišťálové váze.

Cestovní pas je kniha baladická. V baladách nezvoní smích, nejiskří humor. V baladách se pláče. Jde o báseň v próze, ale i prózu v básnivém jazyce. Epický text zdobí poetické obrazy z živočišné a rostlinné říše, neobvyklé metafory. Jazyk plyne truchlivě, mollově, jeho rytmizaci napomáhá členění textu do krátkých kapitol, kratších vět s jasným východiskem a jádrem výpovědi i časté opakování slov.

Původní německý titul novely Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt cituje rumunské přísloví – i na člověka lze vztáhnout omezení letu bažanta. Někomu, někam a někdy se narodíme. Je-li toto poznamenání hodně bolestné, člověk vykoření a ani v širém světě nenalézá domov, dostává se do izolace vnější i vnitřní a další okleštění svobody si někdy přidává i sám. Má-li při tom všem však dostatek síly a vůle, přežívá. A dokud žije, může existovat i naděje... A dokud má člověk naději, touží...