Za ústřední téma prozaického cyklu Ladislava Balleka Južná pošta lze označit dětství, strávené na jihu Slovenska, na slovensko-maďarském pohraničí.

Próza je tvořena sedmi částmi, každá z nich má svůj vlastní název (Hranice, Kraj za vinicami, Južná pošta, Berlínský valčík, Vodné hodiny, Dlhé leto, Vonné hodiny), přičemž každá z části by obstála jako samostatná povídka a spojitost mezi jednotlivými částmi není příliš silná. Vzhledem ke společným motivům na různých úrovních textu a námětu, zajišťujícímu koherenci, lze o jednotlivých částech mluvit jako o kapitolách, třebaže na sebe navazují jenom velice volně.

První povídka (kapitola) vrhá čtenáře do místa a doby děje – jižního Slovenska v období po 2. světové válce. Dozvídáme se z ní o dlouhodobém sporu mezi celníkem Jánem Domanickým s pašerákem Kováčem. Antagonizmus je dán způsobem obživy obou protagonistů. Spor mezi oběma muži vyvrcholí vraždou celníka Domanického, který po sobě zanechává manželku a syna Jána. Z určitých indicií se lze domnívat, že autor se nadále bude držet osudu postav uvedených v první kapitole, zejména osudů celníkovy manželky a syna. Není tomu tak. Zmínky o těchto dvou postavách se ještě mihnou v celkem bezvýznamných epizodách (manželka se provdá za Domanického kamaráda, výpravčího Martona, sirotek Ján je dán na výchovu k babičce apod.), zatímco čtenářova pozornost je obracená na rodinu Jurkovičů, která se nastěhovala do domku po Domanických. Otec Pavel Jurkovič je zásadový muž, také pohraničník, který se cítí být vázán pocitem nesplaceného dluhu svému předchůdci (a starému známému) Domanickému. Se stejným citem pro čest, povinnost, poctivost a jiné morální hodnoty snaží se vychovávat své dva syny: Jána a Pavla. První vyprávěcí plán prózy je tvořen citovými prožitky Jána, mladšího z bratrů, celý text pak velice volně a fragmentárně zachycuje chlapcův život v průběhu zhruba pěti let.

V poslední povídce Vonné hodiny je ve zkratce načrtnuta dospělost (pocit dospělosti) Jána Jurkoviče. Matka obou chlapců je spíše postavou schématickou, nekonfliktní a tudíž málo prokreslenou. Matčina schematičnost vyplývá z chlapcova vztahu k ní: cítí, že její láska, na rozdíl od té otcovy, není ničím podmíněna, její postavu proto není třeba problematizovat ani tematizovat. Postavě otce je v próze naopak věnován značný prostor, jeho úvahám o životě a smrti, o kontinuitě rodu, o dobru a zlu, o tom, co dělá muže mužem a jak má vychovat své dva syny. Ostatní postavy ze slovenského pohraničí vystupují v próze epizodicky. Jsou jim často věnované dílčí kapitoly, jejich příběhy jsou vložené do hlavního příběhu, s nímž je spojuje postava malého Jána. Jsou to vesměs postavy exotické, výlučné. Žigmund Bodnár z kapitoly Južná pošta je vysloužilým námořníkem, který působí jako kočí poštovního dostavníku, příležitostný pašerák a lovec lidi. Svým temným, brutálním chlapáctvím k sobě poutá chlapcovu pozornost. Dalším výstředním až jurodivým hrdinou je gróf Michal Karol Mandarín z kapitoly Vodné hodiny, šílenec potulující se pohraničím a obývající starou, napůl zničenou poštu. Pro své potěšení pěstuje v jedné z místností pošty modré andulky, které, jak se později chlapec dozví, zabijí tyči. Malý Ján způsobí vypuštění andulek a tzv. grófa na konci povídky odvážejí do blázince.

Autor naznačuje, že šílenství Karola Mandarína je způsobeno blíže nespecifikovaným válečným traumatem. A ač próza zachycuje léta poválečná, trauma z války je silně přítomno v různých motivech a syžetech: popis konce války v povídce Kraj za vinicami, včetně střelby, smrti mladého vojáka, ukrývání se v úkrytu, otcova zmizení a návratu ze zajetí, kde byl podroben výslechu. Neustále jsou zdůrazňovány ruiny jako válečné dědictví, nebezpečí, číhající v krajině v podobě válečných zajatců, to vše je doplněno výraznou tematizací smrti, která je přítomná skoro v každé povídce. Ať už se jedná o smrt člověka nebo zvířete, nešťastnou náhodu, přirozený proces nebo vraždu – pokaždé je to událost, která nutí chlapce se s ní nějakým způsobem vyrovnat

Bezesporu nejsilnějším motivem, táhnoucím se přes celý text a zajišťujícím jeho soudržnost, je motiv jižního toposu, krajiny zalité slunečním světlem a horkem. Sluneční léto několikrát vystupuje jako metafora dětství, kterému, podle slov autora, je třeba děkovat za to, že vůbec bylo. K jižnímu toposu patří bující vegetace, na několika místech se objevující vinná réva apod. Zdá se, jakoby pojem „jihu“ výrazně přesahoval slovensko-maďarskou „hranici“ a v textu knihy zasahoval dál na jih, do exotických končin. Několikrát je zmíněno moře nebo poušť, prostřednictvím epizodických postav se do textu dostává Orient nebo Balkán.

Přítomnost exotického, jižního toposu lze rovněž spojit s dětstvím, s chlapeckou touhou po dobrodružství, po cestování do cizích krajů. Tento prostor se často objevuje přímo v dětských hrách a představách, ale také v úvahách otce (v jeho představách o dalším poválečném životě se objevuje písečná poušť), nebo ve snech už dospělého Jána Jurkoviče v kapitole Vonné hodiny. Zde autor naznačuje, že hlavní postava už dospěla, ale prostřednictvím snu jí dává možnost vrátit se do dětství a znovu částečně zažit dávno zapomenuté pocity.

Sny z poslední povídky/kapitoly mají mytickou povahu a odkazují na poznatky z oboru psychologie, které právě období raného dětství přisuzují největší podíl na formování lidské osobnosti. Poslední část textu popisuje probuzení již dospělého Jána do letního slunečného dne. Tento popis se podivuhodně shoduje s probuzením malého Jána v okamžiku, kdy se s ním čtenář setkává poprvé. Jakoby sen byl svorníkem různých období lidské existence. Má moc překonat čas, jeho plynutí, které je v próze rovněž přítomno jako jeden z hlavních motivů a několikrát explicitně vyjádřeno, m. j. v názvech dvou kapitol.

Ballekova kniha nabízí rozjímavé a zároveň hojně kořeněné čtení. Vyvolává představu, která není úplně samozřejmá. Ukazuje totiž, jak exotickým místem může být poválečné jižní Slovensko. Obzvlášť když se na něj díváte očima malého chlapce.