O próze Martina Reinera (1964) Lucka, Maceška a já se psalo a hovořilo hojně. Tak tomu má ostatně u titulů nominovaných na Magnesii Literu být. Nebudu opakovat již vyřčené chvály. 

Vezmu své dojmy po pořádku. Brno má v literárních řadách své věrné a není sporu o tom, že jedním z nejvěrnějších je Martin Reiner. Mé rodné město se mi v jeho podání otevřelo hned na prvních stránkách, nechalo mne opět vstoupit do své útulné architektury, pohladilo toponymy, reáliemi, situacemi. Vždyť jak si nevybavit třeba polykače mečů proti kostelu svaté Máři Magdalény? A byla to opravdu náhoda, když mi současně z knihovny vypadly Melancholické procházky Ivana Blatného, které rodilého Brňáka potěší stejně... Šťastná, dobrá náhoda. Vždyť tento básník je pro autora Reinera, řekněme, životně důležitý. Tolik skutečnost.

V knize však máme co do činění s Maceškou a Tomášem. Všichni čekáme na impuls, který uvede náš život do pohybu, dá mu hlubší smysl. Pro Tomáše se takovým hybným momentem stalo nejprve literární a poté i osobní setkání s exilovým básníkem Maceškou. I zdánlivé bezvýznamnosti se najednou zařadily na své místo, našemu hrdinovi se však především ukázal ve správných barvách jeho nefalšovaný životní příběh. V pracovní rovině to znamenalo láskyplné opatrování a zpracovávání Maceškova literárního odkazu, v osobní pak spolužití s Martou a především její malou dcerou Luckou. Tomáš v sobě objevuje netušené: v nové otcovské roli si počíná výborně a přináší mu to navíc velkou radost. I spisovatel tady skvěle obstojí – vždyť Lucka z jeho řádků vystupuje téměř hmatatelně, její křehké tělíčko jistě nejedna čtenářka (stejně jako já) touží mateřsky obejmout; i naprosté samozřejmosti v „péči o dítě“ se v Reinerově pojetí stávají malými upřímnými slavnostmi. Potvrzuje se, že dětská problematika je v literatuře pro dospělé stále aktuální a vděčné téma. (Musí se to však umět. A pokud jsme zmínili Magnesiu Literu, Martin Reiner jako nominovaný a Petra Soukupová jako vítězná to opravdu umějí.)

Vděčné téma představuje i coming out. Proč však pátrat po tom, zda či do jaké míry je próza autobiografická? Spisovatelské povolání patří mezi uměleckými obory k těm nejosamělejším. Autor pracuje jen s papírem a tužkou, s monitorem a klávesnicí. Odměnou mu budiž jeho fiktivní svět. Díky svým postavám může prožívat tolik různých životů! Takových, které by si prožít přál, ale i takových, které by prožít vůbec nechtěl... Prozrazuje na sebe jediné - dané téma ho zajímá. Že nemáme prózu vnímat jako dokument či autorův životopis, to nám dává Reiner jasně najevo: hlavní hrdina Tomáš se představuje kapitolkou Nejsem z Brna. A co se týče exilového básníka - s ním má spisovatel jiné plány, než ho pouze zaznamenat, proto je to Maceška, zatímco naproti tomu Nezval zůstává Nezvalem, stejně jako jsou svými pravými jmény zmíněni třeba brněnští bardi Mikulášek a Skácel.

Coming out probíhá spíše v rovině filozofické - je procesem zrání a dosažením skutečné dospělosti, sebenalezením a přijetím vlastního, jedinečného lidského údělu. Tomášova cesta do Anglie za Maceškou mi připomíná putování Joela Knoxe za otcem v próze Trumena Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje. Ani tady není prioritní odlišná sexuální orientace. Slouží jen ke gradaci příběhu o lidské osamělosti a hledání lásky.

Děj prózy se odehrává v časovém horizontu pro naši zemi zásadních let 1988-1991. Politické události té doby jsou zmíněny jakoby bezděky, tvoří však důležitou dekoraci samotného příběhu. Ten je důmyslně strukturován do čtrnácti očíslovaných kapitol, přehledně rozčleněných do kratších úseků, pojmenovaných obsažnými podtituly. Závěrečná kapitola a současně podtitul Spojovací trakt přinášejí shrnující dopovědění směrem k budoucnosti.

Vypravěčský styl Martina Reinera připomíná jemné předivo, něžnou, tiše se větvící pavučinku. Nepostrádá však prvek napětí, díky němuž je provokována čtenářova zvědavost.

(Zda mi v knize něco chybělo? Uvítala bych možná hlubší sondu do osudu Marty. I když jí autor věnuje určitý prostor, zůstává tajemně nerozluštěná. Tomáš je však k sobě v souvislosti s ní nelítostně upřímný. Otevřeně si přiznává, že Marta je tu pro něho najednou jaksi navíc. Je tedy zřejmé, že Lucka, Maceška, Marta a já - to by byl úplně jiný příběh...)

Reinerova próza je pro mě zkrátka neokázalou, hluboce prožitou oslavou Brna a literatury, jakož i pojmenováním smysluplného, opravdového života...