Jméno Oleksandra Irvance (nar. 1961) je v současné ukrajinské literatuře dobře známé. Přinejmenším od roku 1985, kdy stál u zrodu dnes patrně nejznámější literární skupiny Bu-Ba-Bu (kromě Irvance ji tvoří Jurij Andruchovyč a Viktor Neborak, volně k nim bývá řazen i básník Petro Miďanka).

Irvanec patří k „osmdesátníkům“, autorům nové vlny, pro které platí, že z pevně zakorkované totalitní láhve vypouštějí smích, ironii a sarkasmus, našedlý sovětský svět nahrazují karnevalem a literaturu svádějí do koryta postmodernismu, v němž sjednocují pozdní ukrajinskou modernu s avantgardou. Karnevalový neobarokní projev je pro tvorbu Bubabistů příznačný. Rodí se hra s textem a čtenářem, improvizace, koláž. Přitahuje erotika a magičnost. Přestože je osmdesátníkům upřena taková pozornost, jaké se těšila generace let šedesátých, jedno jim upřít nelze: vracejí ukrajinskou literaturu tam, kam ve světlejších okamžicích dějin vždy směřovala. Duchovní náboj jejich děl je nyní bližší Západu, možná i proto, že v duších těchto autorů je až příliš přítomna bolest při vzpomínce na osudy otců a dědů.

Oleksandr Irvanec je výjimečným představitelem postmodernistického diskursu v současné ukrajinské literatuře. Je autorem knih Vohnyšče na došči (1987), Tiň velykoho klasyka ta inši (1991), Virši ostaňňoho desjatylittja (2001), Pjať pjes (2002) Rivne/Rovno (nibyto roman) (2002), Očamymrja (2003), Recording i inne utwory (2001) a Ljubiť!.. (2003) (ukázky z této knihy publikoval v časopisech Četver, Pereval, Sučasnisť).

V raném období jeho tvorby je přítomno morálně-estetické hledisko „šedesátnictva“, oné ukrajinské varianty sametového socrealismu, které Irvanec mistrně paroduje v textech z bubabistického období. Tvůrčí metodu Oleksandra Irvance označuje kritika jako „žonglérství“ - básník libovolně nakládá se slovy, fakty a uměleckým zobrazením skutečnosti, politické, kulturní i sociální reálie získavají v tvorbě Oleksandra Irvance groteskní podobu (Kyjev tak může být zároveň matkou panamských, salvadorských i surinamských měst).

Irvanec často jakoby plánovaně balancoval na hraně kýče, hrál si se stereotypy kýčové kultury, svými básněmi tak vytváří virtuálně-groteskní alternativu schizofrenické každodennosti.