Ukrajina, davaj, Ukrajina! je odvážný a velmi záslužný vydavatelský projekt obdivuhodného rozsahu. Vydané texty byly napsány v rozmezí let 1962 až 2009, ale spojuje je to, že všechny vyšly, a tím pádem byly i čteny širším publikem až po černobylské katastrofě (1986). Sbírka přibližuje českému čtenáři množství známých i neznámých autorů, z nich část se již etablovala v kánonu ukrajinské literatury. Ambice knihy však míří mnohem výš. V úvodní studii Marko Robert Stech uvádí, že: „Snahou je vytvořit pestrý kaleidoskop povídek, které reprezentují co možná nejširší spektrum témat, názorů, životních postojů, formálních prostředků a uměleckých stylů. Zároveň se výběrem textů snažíme zrcadlit pluralitu všeobecných procesů probíhajících na přelomu tisíciletí ve světové literatuře. V neposlední řadě by měl daný výběr mapovat proměny žánru krátké prózy v tomto období.“ Tyto nerealistické požadavky snad ani nelze na jednu – jakkoliv rozsáhlou – knihu uplatnit. Na to, abychom si udělali jasný závěr ohledně vývoje povídky v konkrétní literatuře, bychom potřebovali mnohem víc materiálu, který by umožňoval alespoň důkladněji nahlédnout do dílny jednotlivých autorů. Přesto se o to autor úvodu snaží. Jeho závěry ohledně vývoje krátké prózy nepůsobí vždy věrohodně, ale text je zajímavý tím, že odhaluje některé kompoziční techniky a zasazuje povídky do kontextu celkové tvorby autorů.

V této recenzi se zaměříme na to, co jednotlivé povídky spojuje. Je to samozřejmě Ukrajina se svým nekonečným bojem o vlastní existenci a kulturu, která ve dvacátém století přišla o několik generací tvůrců. To se dočteme ve druhé úvodní studii, ve které se Lucie Řehoříková pokusila vyložit dějiny Ukrajiny v kostce. Dál se věnuje česko-ukrajinským vztahům a ukrajinskému kulturnímu provozu.

Rozmanitost sbírky je její výhodou i slabinou. Najdeme zde povídky vynikající i průměrné. Povídky, od kterých se nemůžete odtrhnout ani po několikerém čtení, a texty téměř hermetické, které se vzpírají porozumění. Ačkoliv kniha obsahuje dvě studie a medailonky autorů, neposkytuje čtenáři možnost povídky nějakým způsobem utřídit. Jsou seřazeny abecedně a čtenář je nucen neustále se přeorientovávat na jiný styl, jiné téma a jiného překladatele. To je dost náročné. Osobně považuji za vrcholy sbírky povídky Emmy Andijevské, Volodymyra Dibrovy, Timofije Havryliva, Jevheniji Kononenko, Tani Maljarčuk, Halyny Pahutjak, Ljubov Ponomarenko, Tarase Prochaska, Valerije Ševčuka, Vasyla Trubaje, Serhije Žadana, Bohdana Žoldaka a Oleksandra Žovny. V knize jsou bohužel i ukázky vyloženě slabé. Hermetické texty M. R. Stecha a K. Moskalce jsou (alespoň pro autora recenze) za hranicí čitelnosti a čtenář může podezřívat autory, že se pod neprostupnou intelektuální mlhou nic hodnotného neskrývá. Silné rysy grafomanie vykazuje i povídka Koupali dítě Volodymyra Kašky. Intelektuál, který hledá ztracený smysl života v pozorování očisty dítěte, neodhaluje nic než svoje posmutnělé ego. Volodymyr Ješkiljev se zase snaží vyrovnat absenci hlubšího obsahu nepříliš vkusnými popisy brutálního mučení s pornografickým nádechem. Silný dojem zřejmě nezanechají ani esejistické statě Krátké konce (fotografie) Jurije Tarnavského, Lov ve ztraceném prostoru a Ztráta podstaty Vasyla Gabora, kterým lze vytknout plané filozofování.

Jedním z vrcholů sbírky je povídka Jáma Vasyla Trubaje. Je to biblické podobenství o ďáblovi, který vystoupí na zem, aby našel dobré lidi, kteří by mu dali 200 hřiven na vyléčení umírající dcerky. Je konfrontován s ustrašenou, nedůvěřivou, a v důsledku toho sobeckou společností, kde se nenajde nikdo, kdo by byl ochoten mu pomoci. Skvěle napsaná bulgakovovská mysteriózní povídka upozorňuje na chorobnou nedůvěřivost, kterou trpí společnost nejen na Ukrajině. Povídka Ďábel od Valerije Ševčuka je příběh inkvizitora, který si sám konstruuje svět vědem ovládaných ďáblem a pod vlivem strachu o svoji pozici (co kdyby se mýlil?) brutálně likviduje nevinné lidi. Sugestivně napsaný příběh líčí pád člověka do temnoty, z níž není úniku, protože cokoliv řekne, bude svědčit proti němu. Inspirace stalinskými monstrprocesy a masovou likvidací ukrajinských intelektuálů je zjevná. Podobné téma najdeme v povídce Na vlnách Genezaretského jezera Jevy Biss-Kapišovské. Stárnoucí venkovský kněz žije ve strachu ze sílící moci rudého teroru a s hrůzou sleduje, jak jeho kolegové mizí. Smyčka se utahuje a kněz se bojí a čeká, až ho přijde zatknout nezdárný mladík, kterého kdysi sám pokřtil. Ukrajinská společnost je vydána na pospas bývalým zlodějíčkům, kteří si zajistili postup ve vertikále moci stranickou legitimací.

Dalším silným svorníkem je příklon k folkloru a jemu blízké mystice. Povídky jsou zasazeny do současnosti, ale obsahují archetypální témata lásky, zrady, smrti, pomíjivosti, zločinu a trestu. Jedná se o díla Ljubov Ponomarenko Umři se mnou, Halyny Pahutjak Svedli naši Haničku a Dívej se zpátky a Viry Vovk Anděl, Koledníci a Rodina.

Současnou Ukrajinou se zabývá většina povídek, ze kterých vyzdvihněme Oleksandra Žovnu s jeho Historií jednoho pohřbu. Na zapadlé vesnici zemře starší žena a o její pohřeb se namísto nemožného příbuzného stará její nerudná sousedka, se kterou nikdy moc nevycházela. Českému čtenáři je nabídnut pohled do duše chudé manželky alkoholika, matky pěti dětí, která pod krunýřem zlosti skrývá zlaté srdce. Fenomén drobných vyděračů, tzv. reketirů, popisuje naturalisticky Oles Ujlanenko v povídce Dohoda. Vasyl Dibrova se v povídce Hobby vypisuje z frustrace z mizerného postavení ukrajinského spisovatele, jehož práce je považována za kratochvíli. Proto za příspěvek do sbírky nedostane honorář, ale výtisk. Dokonce dva. Povídka je uzavřena tím, že končí obědová pauza a spisovatel se vrací k „normální“ práci, která ho živí. Zvláštností jsou krásné aforistické příběhy o bůžkovi Džalapitovi z pera emigrantky Emmy Andijevské. Svou poetikou připomenou prózy Oldřicha Janoty. Všemocný, ale křehký a zranitelný bůžek je v neustálém údivu z řádu našeho světa: „Džalapitu požádali, aby pronesl řeč na setkání státníků, a velice se divili, když Džalapita otevřel ústa a místo projevu vypustil k nebi hejno vrabců. Všichni začali naříkat, že Džalapita nedodržel své slovo. A teď byla řada na Džalapitovi, aby se divil, protože to byl ten nejkrásnější proslov, jaký kdy pronesl, a nevěděl, co od něj chtějí.“ Za klenoty sbírky lze rovněž považovat povídky My (kolektivní archetyp) Tani Maljarčuk a Vetešník Timofije Havryliva. V prvním případě se jedná o historku z kafkovského městečka, do kterého přijíždí profesorka s dcerou. Ihned upadnou do obecného podezření, protože jsou... normální. Atmosféra chorobné podezíravosti, přetvářky, falešného pohostinství, udavačství a slídilství vedeného snahou zjistit, „proč nejsou jako my“, je bohužel něco, s čím se na (nejen) ukrajinském zapadlém maloměstě můžeme skutečně setkat. Při psaní absurdního vyústění příběhu autorka asi nemusela příliš fabulovat. Podobnou absurdní, ale realistickou atmosféru má Městečko v povídce Vetešník. Lidé v Městečku žijí v systému axiomatických pověr a nevědí, co je to smích. Jejich pověrčivost je symbolizována kamennou horou, která se kdysi vedle městečka záhadně objevila a výstup na ni je přísně zakázán. Situace se změní, když skupina dětí prolomí hlavní tabu a vystoupá na horu. Krátce na to přijede do města cizinec, který začne vykupovat od lidí jejich pověry. Poté, co odjede, hora zmizí a městem zazní smích.

Nepěkné jevy současné ukrajinské společnosti, které jsou patrné v povídkách Jáma, Vetešník a My (kolektivní archetyp), jsou důsledkem kulturního vykořenění způsobeného dlouholetou sovětizací regionu. Lidem bylo vnuceno se za svoji kulturu stydět, ba dokonce ji nenávidět, protože jedině tak se prý mohou dostat ze sociálního dna, na něž se kvůli dlouholetému zbídačování země dostali. Tento sovětský syndrom (snaha být za každou cenu na straně silnějšího) představuje pro Ukrajinu hlavní brzdu jejího návratu do Evropy, kam do 17. století (a některé západní části až do 20. století) patřila. Nezbývá než doufat, že rostoucí sebevědomí ukrajinské kultury a vzdor vyvolaný agresivní okupací části země ruskou armádou ji ze sovětského syndromu už konečně vyléčí. O suverenitě ukrajinské kultury svědčí kromě próz zmiňované Tani Maljarčuk i povídky Jevheniji Kononenko, Tarase Prochaska, Serhije Žadana, Oksany Zabužko, Jurije Vynnyčuka a Jurije Andruchovyče, které českému čtenáři není nutné představovat, protože už dokázali, že do světové literatury patří.

Nabízí se srovnání s antologií Express Ukrajina (2008). Její editorka a překladatelka Rita Kindlerová vybírala autory o poznání přísněji. Díky tomu je kniha nabitá silnými povídkami, které berou dech a povzbuzují čtenáře k dalšímu čtení. Ve sbírce Ukrajina, davaj, Ukrajina! najdeme také dostatek výborných prací, jsou však obklopeny průměrnější produkcí a čtenář se k nim musí tak trochu prokousat. Ani v této recenzi jsme nemohli uvést všechny autory. Jestliže zmiňovaná sbírka Rity Kindlerové byla ukrajinský expres, je Ukrajina, davaj, Ukrajina! podle ukrajinské železniční analogie plackart. Plackart je lehátkový vůz, na kterém projedete bez přestupu celou Ukrajinu, musíte však počítat s tím, že pojedete dlouho, někdy krokem, a na některých zastávkách budete třeba i dlouhou dobu stát. Pokud máte trpělivost, můžete si tuhle cestu docela užít.