Venku je zima a Martin Klein si chce uvařit čaj. Pustí hořák, ale dříve než na něj postaví hrneček s vodou, všimne si za oknem, jak jeho milovaný pes skáče na dveře a marně se snaží dostat dovnitř. Dveře ale nejdou odemknout. Buď mu manželka někam klíče uklidila, nebo je on omylem zašantročil. Pes skáče, je mu asi zima, a tak pan Klein rozbije stoličkou okno. Jeden střep ho trochu škrábne, ale pes vleze dovnitř a stulí se u krbu. Přece ho nenechá jeho pán venku zmrznout! Jeho uvažování má logiku, ale protože v poslední době pan Klein rychle, ale opravdu rychle zapomíná, nedovede své manželce, která přichází s nákupem, svoje jednání vysvětlit. Ta se zděsí. Muž ohrožuje sebe i okolí.

Její milovaný manžel zapomíná až příliš rychle, a tak se manželka domnívá – nejspíš právem –, že u něj propukla tzv. Alzheimerova choroba. Musí ho tedy začít léčit, hlídat, nutit dodržovat hygienu, zachovávat rytmus obvyklého života, který je v současné civilizaci normou. Lékař mu klade při vyšetření obvyklé otázky v testu „orientace místem, časem a osobností“. Ptá se ho na hlavní město země, ve které žije, a pan Klein, původem z Nizozemí, to trochu splete. Děti jsou v Evropě, nepamatuje si jejich adresu, neví, kde bydlí. Jako nejsilnější se mu evokují situace ze 2. světové války, kdy byl v jeho rodné zemi hlad, bombardovalo se. To všechno vyprávění bez časového kontextu působí jako další doklad, že již „není normální“. Reakce odpovídají diagnóze: demence, Alzheimerova choroba.

Skoro všichni jsme se někdy opili, bylo nám špatně, nepamatovali jsme si přesně, co jsme dělali ten který večer, opakovali jsme chaoticky útržky z minulých „mejdanů“ či „tahů“. Druhý den, kdy jsme vystřízlivěli, jsme nevěděli přesně, co se dělo, ale této své zmatenosti jsme se smáli. A zase jsme se včlenili do „normálního“ života – ráno vstali do práce, vyvenčili psa, uvařili si čaj a vzali si kabát či svetr odpovídající počasí venku. Pak jsme osm hodin dělali činnost, kterou my i všichni ostatní považujeme za smysluplnou proto, že za ni dostáváme peníze. Za ty si pak kupujeme často zcela nesmyslné věci, které nepotřebujeme. Napodobujeme v tom ostatní. Ne, na to není žádná diagnóza, to nám přijde normální.

Pan Klein má ale smůlu. Nedovede svoje jednání vysvětlit, je tedy obviněn a usvědčen. Z čeho? ptá se v jiném kontextu Josef K. ve slavném Kafkově románu Proces. Ptá se, ptá, ale nikdo mu to nevysvětlí. Jen ho pak v lomu popraví. Bez diagnózy. Když v tom vidím určitou analogii, jsem patologická já, nebo ti ostatní, co tak jasně a klidně odsuzují starého pána k péči a nesvéprávnosti, trochu obdobné postavení lidí ve vězení?

V románu nizozemského spisovatele J. Bernlefa Vyhasínání mozku Martina Kleina se setkáváme s vynikajícím, až dramatickým popisem situací, které prožívá smutný protagonista, americký občan nizozemského původu, který na tomto kontinentu pracoval, oženil se, vychoval svoje děti a nepřímo i vnoučata a nyní, ke stáří, si již nevzpomíná, jaký je den, kolik je hodin, nepamatuje si věk svých dětí a ani neví, co dělal včera a předevčírem. Proč také, když bez pracovního poměru, tedy činnosti, kterou považujeme za práci, není důvod vědět, zda je pondělí nebo sobota či neděle. Nemodlíme se, šábes nedržíme, vypadli jsme tak nějak ze seznamu. Diagnóza je stanovena a dává starému pánovi jasné stigma. Jenže – diagnóza nic neléčí, jen člověka nějak zařazuje. Diagnóza Alzheimerova choroba je provázena všeobecnou dohodou, že takový člověk za sebe neodpovídá, že ho nemáme brát vážně, že potřebuje péči, která je současně i represí. Nebo s represí hraničí. A všichni kolem si tím pojmenováním podivného chování vlastně oddechnou, asi jako když v Kafkově Proměně přestali nešťastní příslušníci rodiny pana Řehoře Samsy zapírat proměnu svého syna a živitele v odporného brouka. který se válí ve vedlejší místnosti. Vyhasínání mozku Martina Kleina je román o láskyplné a smutné péči o člověka, který sice ještě žije, ale již nám tzv. normálním přestává rozumět. Nebo my jemu? Když mu nerozumíme a občas nás to štve, tak si ho tedy pěkně označíme, zařadíme, přidělíme mu sociální statut. Uměli bychom to jinak?

Početně silná poválečná generace v USA i v západní Evropě, která kdysi vzpourou proti svým úspěšným rodičům rozbila hodnoty jejich světa, nyní zestárla. Kdysi kritizovala svoje stárnoucí rodiče, generaci, která nejprve přispěla k tomu, že svět byl rozbit bombardováním i cynismem holokaustu a gulagů, ale pak zase ten svět z trosek znovu postavila tak dokonale, že se oni, nově přicházející, nemohli dost dobře „vtlačit“ do mezer, které pro ně zbyly. I proto vystoupili s požadavky sexuální revoluce, s odporem k válce ve Vietnamu, s podporou boje za práva černochů, žen a dalších diskriminovaných minorit. Nyní, když jejich život končí, se najednou oni sami zařazují mezi starce a stařeny. A protože je jich relativně mnoho, jsou a budou změny, které provázejí obvykle stáří každého člověka, mnohem viditelnější. Západní civilizace si zakládá na individualismu, na inteligenci, na vzdělání. Na důstojnosti, která je logickým důsledkem těchto hodnot. Naše moderní individualita je i proto mnohem citlivější na duševní ochabování než na nemoci opotřebovaného těla.

Euroamerická civilizace, i když každodenně holduje materialismu a utápí se v nakupování, teoreticky ctí lidského ducha. Vyznává, že ho ctí. A tak je moderní člověk v pasti. Ztratil zakotvení ve svém kmeni, národu, náboženství. Opakovaným stěhováním za lepším a lepším ztratil i svoji rodnou obec, tedy identitu pramenící z místa. Zbývá mu tedy jediné: být nezřízeně pyšný na svoji individualitu, kterou stále hledá, na osobní prožitky. Objeví-li se ale demence, ztrácí jedinec tuto svoji prestiž, stává se směšným. Jeho pýcha na mysl a znalosti je otřesena. A podobně jako pan Klein, napřed zmatený, pak trochu zoufalý a pak rezignující, snažíme se i my, co ještě v tomto stádiu nejsme, zadržet tento proces pádu zuby nehty. Chceme skrývat svoji zmatenost, a tak zoufale pátráme po smyslu dění kolem sebe. Už ale ne na úrovni diskusí o Nietschem či o dilematech, která řeší bratři Karamazovi, ale pátráním po triviální následnosti dějů, vztahu příčiny a následku. Přestává to být filozofování a stává se to směšným. Dokud si toto zmatení sami uvědomujeme, jsou to chvíle osobní hrůzy a studu. Jakmile si ale svou ochablost uvědomovat přestaneme, zasáhne naše chování naplno naše okolí. Vzbuzujeme pak nejen smutek, ale i odpor a potřebu distance, nepřijetí. Najednou se dívají jinak. Mají strach, že jednou dopadnou podobně.