Závěrečné dvě otázky v nejnovějším románu E. L. Doctorowa Homer a Langley (Homer and Langley, 2009) už zůstávají bez odpovědi. A kdo nikdy neslyšel o tom, že příběh bratrů Collyerových není smyšlený, ale naopak strašlivě skutečný, může se jen dohadovat, že Homer, píšící svůj příběh na psacím stroji pro slepce inspirován svojí částečně vysněnou francouzskou múzou Jacqueline volá po bratrovi už zřejmě na samém konci svých životních sil, když umírá hlady, a Langley po oné strašné ráně, která k Homerovi dolehla i v jeho hluchotě, už v tu chvíli není nejspíše naživu.

A skutečně, právě takový šokující objev učinili newyorští policisté poté, co se na žádost občanů z okolí do původně luxusního, ale už jistou dobu chátrajícího a zabedněného domu nakonec násilím vlomili a z jeho prostor kromě mnoha desítek tun nahromaděných věcí od balíků novin a časopisů po tisíce knih, nábytek všeho druhu a nejrůznější přístroje a stroje včetně jedné fordky a prostě hromad smetí, vyprostili i mrtvoly obou mužů. Langleyovo tělo bylo již v rozkladu a napospas krysám, které si budovu na Páté avenue definitivně přivlastnily. To vše se událo v březnu roku 1947. A není divu, že se životní příběh této excentrické bratrské dvojice stal přitažlivým tématem jak bulvárního, tak serióznějšího tisku. Také tvůrci v rozhlase, divadle, filmu i literatuře, a to nejen v Americe, se k bratrům Collyerovým ještě po následující léta opakovaně vraceli. Ten přehled inspirovaných reakcí je docela bohatý a pro nás je možná nejzajímavější beletristické zpracování spisovatelky, která měla blízký osobní vztah i k naší zemi Byla to Marcia Davenportová, přítelkyně Jana Masaryka, jejíž román Strážce svého bratra (My Brother´s Keeeper, 1954) se stal dokonce bestsellerem.

Jak už to u Doctorowa bývá, to, co je považováno za skutečný příběh, využil spíše jako odrazového můstku k fiktivnímu převyprávění nebo dovyprávění, protože čtenářům jako vždy chce nabídnout více než pouhé informace. Nabízí vyprávění, v němž je v obrazných detailech i v hudbě slov a vět zakódována vlastně už interpretace vyprávěného příběhu. Doctorow často opakuje, že neexistují fakta bez významu a protože ten význam vlastně faktům předchází, určuje tedy jistě i jejich výběr, včetně výběru autora samého. Pro sdělení smyslu útlého románu o Collyerových zřejmě považoval za vhodné a užitečné proti reálné předloze i ledaco změnit. Tak třeba prohodil charakteristiky obou bratří a učinil hudebníka, a tedy umělce, ze slepého Homera, který nám příběh vypráví a z Langleyho, který na klavír ve skutečnosti opravdu hrál, je v románě právník a člověk na první pohled, ale možná jen mylně, racionálnější, političtější. Oba pak nechává ještě žít další roky, aby je mohl protáhnout i následujícími kapitolami dvacátého století, kdy New York a Central Park ovládli hippies, kdy se demonstrovalo proti válce ve Vietnamu, kdy se ve světě začínaly počítat první i nevinné oběti nejrůznějších forem terorismu (včetně oběma bratry platonicky obdivované mladé ženy, která jako řádová sestra chtěla pomáhat potřebným po celém světě, kdy se zcela nekontrolovatelně začaly slučovat a ztrácet v neznámu a hlavně v nedostupnu bankovní ústavy a hypotéky se staly vážným existenčním problémem. To vše ještě fiktivní Langley a Homer po svém a z izolované pozice na okraji společnosti zažívají v autorem darovaných letech života. A také čtenáři jsou přímo v textu zváni, aby spolu s románovými postavami hledali význam věcí, jako třeba newyorského Central Parku, aby hledali „tajemství“ v americké reality a možná i reality a historie celé západní civilizace.

K historii a historikům má přitom Doctorow vztah docela skeptický, určitě se nedá říct, že by jejich „vyprávění“ o minulosti považoval za pravdivější, než jsou fiktivní příběhy, jež vyprávějí spisovatelé, včetně jeho samého. Jako vnuk ruského emigranta se podle svých slov dozvěděl vše, co o Rusku devatenáctého století potřeboval vědět, z četby Dostojevského a Tolstého. Vlastním čtenářům toho hned ve třech románech (Jezero potáplic, Světová výstava a Billy Bathgate) sděluje mnoho o Spojených státech amerických ve třicátých letech, na něž má jen chlapecké vzpomínky (narodil se roku 1931), ale právě ony byly spouštěcím mechanismem k rozhodnutím o té době psát, a to možná více než archivní a historické rešerše, které, podle jeho obav, při velkém rozsahu mohou přerůst pro spisovatele spíše v těžko překonavatelné břímě. Je zřejmé, že Doctorow věří spíše na pravdivost a autentičnost, která je vnitřní charakteristikou textu a plyne z opravdovosti, ale i magičnosti tvůrčího procesu více než z faktických odkazů k realitě vnější.

Jistota, že vnitřní integritu tvůrčího procesu rozpozná a bude ji schopen vnímat a respektovat i ve vlastní tvorbě, byla jistě posílena vysokoškolským studiem literatury filozofie a následně i dlouholetou redakční praxí v nakladatelstvích, která vydávala i s jeho přispěním autory jako byli Ian Fleming, James Baldwin, Norman Mailer nebo Ernest Gaines. Nikdy také neskrýval obdiv ke klasickým mistrům slova a literární formy vůbec, jako byli Henry James nebo Edith Whartonová. A úspěšné pedagogické působení na univerzitách po celých Spojených státech vedlo jistě k upevnění jeho víry v hodnotu univerzálního vzdělání. Právě takového, jaké je v dnešní době velmi cenné a potřebné. Autorova oblíbenost u studentů i popularita jeho veřejných vystoupení v médiích a samozřejmě zejména vnímání jeho literární tvorby pomáhají kultivovat moderní, otevřený a reflexivní pohled na dějiny, společnost, kulturu, a politiku. Na osobnosti, které celá časová období svým myšlením charakterizují nebo je dokonce přímo utvářejí. V esejistické knížce Tvořitelé (Creationists, 2006) velmi poutavě ze svého osobního pohledu hodnotí nebo spíše přehodnocuje řadu uznávaných jedinců, ať už spisovatelů, jako byli E. A. Poe, Mark Twain, Francis Scott Fitzgerald nebo Ernest Hemingway, či umělců, jako bratry Marxovy, po vědecké osobnosti, mezi nimiž pro něj i jako člověk kraluje Albert Einstein.

Z bohaté řady jeho beletristických knih si o zvýšenou pozornost nadále říká román Ragtime z roku 1975, v němž doslovně oživil počáteční roky dvacátého století, a to nejen tím, že mezi své smyšlené postavy pozval i osobnosti historické, jako Sigmunda Freuda, Emmu Goldmanovou J. P. Morgana, Henryho Forda, Bookera T. Washingtona, Houdiniho a další, ale kde výrazně připomenul důležité momenty americké národní historie, v době nástupu modernismu a prózou diktovanou jakoby v ragtimeovém rytmu přesvědčivě a vlastně nezapomenutelně vypověděl dramatický příběh zrodu americké populární kultury, zejména hudební a filmové, vzešlé z etnických a rasových kořenů pluralitní společnosti. O tom si ještě dřívější autoři píšící o raných letech dvacátého století (třeba John Dos Passos) psát nedovolili, nebo to prostě tak neviděli. Doctorow je někdy nařčen z toho, že americkou historii mytologizuje, ale tomu by se asi bránil, protože on sám mytizaci historie považuje za její zkreslování, za pokusy o neopodstatněnou glorifikaci. Té se jistě vědomě nedopouští a je blíže pravdě, že některé falešné národní mýty spíše zpochybňuje a přinejmenším vystavuje zkouškám. Není ale vyloučeno, že v perspektivě svého demokratického a humanistického pohledu na svět některé momenty ve svých historických románech romantizuje, a ne bezdůvodně je mnozí vidí jako historické romance. Ale zdá se, že takováto nálepka autora nijak neznepokojuje.

K historikům a jejich „pravdě“ zůstává nadále značně rezervovaný. Upozorňuje i na to, že jsou vlastně schopni vyrábět historii, která se nikdy neodehrála, o čemž bychom my v zemích s totalitní minulostí mohli jistě dlouho povídat. A Američané, ale stejně tak evropské koloniální mocnosti, jistě ve svých dějinách museli po druhé světové válce a po desetiletí výrazného hnutí za lidská a občanská práva začít také doplňovat kapitoly, které „jako majoritní společnost nebo „bílí páni“ nepovažovali za vlastní dějiny, ať už se týkaly původních obyvatel mimoevropských kontinentů nebo lidí jiných než bílé rasy. Ale v podstatě vlastně i jich samých. Dějiny se tedy stále doplňují, přepisují, tvoří a píší. A historie je tedy to, co je jako historie zapsáno, uzavírá Doctorow.

Ale má potřebu přecejen dodat, že historie, a tedy nejen osobní historie, není nic jiného než jisté vyprávění, stejně tak jako je vyprávěním příběh zcela fiktivní. Oba existují, protože je někdo vyprávěl. Pokud jde o věrohodnost, Doctorow tvrdí, že jediná nesporná vyprávění jsou příběhy biblické. Už když se rodil román jako žánr, jeho nejranější autoři, jako Cervantes nebo Defoe cítili, že svým příběhům musí dát zdání dokumentu a předstírali (vlastně i sobě samým?), že jsou jen zprostředkovateli vyprávění o Donu Quijotovi a Robinsonovi, které čtenářům nabízeli.

Je zajímavé, že se i Doctorow ve svém nejnovějším románu vrací k podobnému počinu a předstírá, že je jeho příběh ve skutečnosti psán slepým Homerem, jehož vědomí je od světa po ztrátě kontaktních smyslů zraku a sluchu stále izolovanější.

Americký básník Kenneth Rexroth pro tyto literární triky vymyslel termín „falešné dokumenty“. Ten se Doctorowovi zalíbil a v roce 1983 napsal zajímavý esej s tímtéž názvem, v němž pojem podrobuje všestranné, plodné analýze. Její součástí bylo i vyjádření závisti vůči autorům v nesvobodných zemích, jejichž slova musel brát kritizovaný či zesměšňovaný režim vážně a proto spisovatele pronásledoval a pokoušel se je umlčovat, zatímco ve svobodných a otevřených společnostech si kritiky a dokonce provokace sotva kdo všimne, stěžoval si autor.

Ale zdá se, že jeho verze příběhu bratrské dvojice Collyerových nemusí vyznít do prázdna, ale může přinejmenším zapůsobit a vyzvat k myšlení. Právě E. L. Doctorow se postaral o to, aby se „nestal „směšným mýtem“, čehož se bratři báli. Nejenže přispěl k uchování jejich historie, ale navíc ji oživil a přidal k ní řadu otazníků, ani ne pro ty dva dávno mrtvé muže, ale pro nás. Smysl té Velké války, a to nejen pro ty, co v ní bojovali a utrpěli újmu na fyzickém i duševním zdraví, jako Langley? A co jeho snaha o vytvoření jedněch, jednotných novin, sdělujících všem a všude totéž? Mají k takové myšlence a její realizaci v dnešním globalizovaném světě média daleko? Je shromažďovací impuls bratří, zejména Langleyho, projevem materialismu, konzumerismu obdivu k technice, nebo jejich karikaturou? Jsou Langleyho teorie o „náhradách“ jedné generace za druhou, jednoho člověka za druhého naší civilizaci opravdu cizí? Necítíme se i my ovládáni energetickými společnostmi, vodárnami a bankami, které rozhodují za nás a o nás a většinou bez nás, necítíme se jejich chapadly omezeni na vlastní svobodě? A nemáme chuť se někdy osvobodit? Je chování bratrů pomýlené, bláznivé, nebo je v jejich příběhu něco „prorockého“? Nebo varovného? A přichází to varování od nich, nebo od jejich sousedů, jimž vadily nevinné čajové taneční dýchánky, nebo od gangsterů z podsvětí?

Hlas, který slyšíme, je většinou Homerův, svět je vnímán zevnitř izolovaného vědomí, z pozice člověka, který potřebuje pomoc a hledá lásku. Bratři mají jeden druhého. Není to málo, ale nemůže to být ani dost. Izolace, ať už zvolená, nebo vynucená je zapeklitá věc a není to jistě fenomén jen ryze newyorský nebo americký, i když můžeme při četbě příběhu bratří Collyerových vzpomenout na některé postavy z próz J. D. Salingera, Trumana Capoteho, Johna Kennedyho Toola, které jsou Colleryovým blízko.

A pak jsou tu i možnosti více literárního čtení románu Nelze se ubránit připomínce groteskního a gotického „Pádu domu Usherů“. I dům Collyerů „zapadne“, jak věští jeden z bratrů, a je pravda, že skvělá rezidence kdysi věhlasného lékaře a jeho jemné paní musela být nakonec na rozkaz úřadů skutečně srovnána se zemí. Určitě nevšední a v zásadě děsivý příběh. Ale Doctorow jej svým převyprávěním hluboce humanizoval.