Tradice Ameriky jakožto země zaslíbené je dlouhá jako historie jejího osídlování. Trnitou cestu přes oceán mohli podstoupit jen ti, kteří věřili, že je tu čeká lepší osud než v rodné zemi. Do amerických kolonií a později do Spojených států se odcházelo z důvodů náboženských, národnostních i ekonomických a kdo tu nebyl spokojen, vždycky se mohl vrátit zpět. Nebývalá svoboda a rovnost obyvatel však byla pro spoustu lidí po celém světě atraktivní: roku 1800 žilo v USA něco přes 5 milionů obyvatel, roku 1850 23 milionů, na začátku 20. století už 76 milionů a o třicet let později neuvěřitelných 132 (!) milionů Američanů. Takový nárůst se nedá vysvětlit jinak než masovou imigrací ze všech koutů světa. V amerických městech i na venkově tak žila pestrá směsice obyvatel, které v jeden národ pojilo jen přesvědčení, že Spojené státy jsou lepší místo pro život než jakákoli jiná země a že americké hodnoty stojí za to sdílet a dodržovat.

Důvody myslet si, že Amerika je skvělé místo pro život, měli jistě i prarodiče Edgara Lawrence Doctorowa. V porovnání s carským Ruskem, odkud uprchli ze strachu před neustálými protižidovskými pogromy, to byla přímo země zaslíbená, kde je nikdo nepronásledoval kvůli jejich víře či původu a kde se mohli cítit jako doma. Jejich děti se narodily v Americe a vnoučata už brala svůj ruský původ spíš jako rodinnou zajímavost. Mladý Edgar chodil na dobrou střední školu v newyorském Bronxu a posléze studoval na vynikajících univerzitách.

Ovšem už chvíli předtím, než se E. L. Doctorow narodil, se mýtus o Americe jako o zemi zaslíbené, kde je skvělé žít, začal hroutit. Začalo to nenápadně: stále početnější a emancipovanější černošské obyvatelstvo se začalo hlásit o svá práva, která Amerika po celé minulé století nejprve krutě potlačovala a po občanské válce přinejmenším zanedbávala. V původně relativně homogenní společnosti, v níž nebylo mezi lidmi větších rozdílů, bylo najednou slyšet skupinu obyvatel, jejichž historická zkušenost se Spojenými státy byla všechno možné, jen ne pozitivní.

Roku 1929 k tomu vypukla hospodářská krize - a americký sen, už dávno stojící tak trochu na vodě, se začal vytrácet. Jistě, pořád platilo, že v Americe nezáleží na původu, ale na schopnostech a pořádné dávce štěstí, avšak celá společnost již nebyla jednolitá ani navenek. Na povrch začaly zvláště po druhé světové válce, po níž Spojené státy zažily obrovský ekonomický rozmach, vyplouvat křivdy minulosti i frustrace přítomnosti.

Cítil to i mladý prozaik Edgar Lawrence Doctorow. Roku 1960 vydal po krátkém angažmá u filmové společnosti svůj první román Vítejte do zlých časů (1960, č. 1987) - původně to měla být parodie na western, jež se ovšem postupně změnila v popis nelítostných poměrů, které na Západě panovaly během divoké kolonizace. V Doctorowově příběhu prohrává dobro se zlem a nad slušností a právem zprvu vítězí hrubá síla, již lze porazit jen za použití podobných prostředků. O osudu původních obyvatel amerického kontinentu v celém tomto divadle násilí raději pomlčme úplně.

Kritickou linii si Doctorow udržel i v dalších svých románech. V Knize Daniel (1971) píše o manželech Rosenbergových, kteří byli počátkem 50. let minulého století popraveni za špionáž ve prospěch Sovětského svazu; podstatnou roli však v celé aféře sehrál i jejich židovský původ. V Ragtimu (1975, č. 1982), později proslaveném filmovou verzí Miloše Formana, se pro změnu zaměřil na vztah většinové, tedy bílé Ameriky s černošskou menšinou. V Billym Bathgateovi (1989, č. 1993) vylíčil poměry, jež za Velké hospodářské krize panovaly v řadách mafie takovým způsobem, že jej kritici obvinili z přílišné morální relativizace celého problému. A v novém tisíciletí si Doctorow v Pochodu k moři (2005, č. 2007) posvítil na nechvalně proslulý pochod armády generála Shermana za občanské války, v níž jeden z vůdců armády Unie, která měla zachránit vznešené ideály Spojených států i celistvost země jako takové, uplatnil proti vlastním obyvatelům taktiku spálené země.

Řeklo by se tedy, že ona v úvodu zmíněná země zaslíbená se v Doctorowových očích proměnila málem v antiutopii. Tvrdit to by ovšem byla chyba. Doctorow jen systematicky ukazuje na slabiny lidské paměti: tam, kde oficiální linie vidí věci jasně, on nachází pod povrchem skryté kontroverze. Pro Doctorowa je historie proměnlivá, závislá na očích toho, kdo se dívá, popřípadě ne peru autority, která ji zachycuje.

Přesně tak je tomu i v Povídkách o zaslíbené zemi (2004). Soubor pěti povídek, jenž vyšel jen několik měsíců předtím, než byl vydán dlouho ohlášený a očekávaný Pochod k moři, vypadá na první pohled nesourodě - jednotlivé povídky v zásadě nepojí žádné společné téma. V Domě na prérii sledujeme sérii vražd, za níž stojí matka Dora se synem Earlem, v Malém Wilsonovi bláznivou Karen, která v porodnici ukradla novorozeně, a jejího milého, zlodějíčka Lestera, který se jej snaží vrátit zpět, ale nechce, aby to pro něj a Karen mělo nějaké následky. V povídce Jolene: životopis rozvíjí Doctorow příběh plný násilí, jež provází mladičkou Jolene po celý její zpackaný život. Ve čtvrté povídce se podíváme do prostředí pro Spojené státy typického: malé apokalyptické sekty, kterou po slibném začátku její zakladatel opustí i s penězi věřících a manželkou vypravěče. A v posledním textu pak Doctorow kritizuje pokrytectví nejvyšší politiky, především té, která pochází z Bílého domu, tedy sídla prezidenta. Doctorow byl ostatně autorem jednoho z nekritičtějších projevů vůči Georgi W. Bushovi, v němž hlavu státu nazval "necitelným prezidentem" a "člověkem ztělesňujícím morální prázdnotu".

Přesto však tento soubor textů drží pohromadě několik jednotících rysů. Tím na první pohled zřejmým je časová neurčitost všech pěti povídek. Jako by se tyto příběhy odehrávaly v jakémsi historickém bezčasí, z nějž jen občas prosvitne reálie (letadlo, počítač, mobilní telefon), podle níž lze příběh zhruba zařadit. Konkrétní doba tu ani není důležitá. Doctorowovy příběhy jsou v jistém smyslu univerzální, mohly by se odehrát kdykoliv během posledních několika desítek let. A další věc, která všechny hrdiny oněch pěti příběhů spojuje: jsou to životní outsideři. Ani o jednom z nich se nedá prohlásit, že by byl nějak prospěšný společnosti, ani jeden se nedá označit za "sůl země". Dora a Earl jsou sérioví vrazi, Karen a Lester pro změnu dětští únosci, Jolene obětí domácího násilí, vypravěč čtvrté povídky sektář a Molloy starý vysloužilý federální agent. Ani jeden z nich není hybatelem děje, všichni s sebou spíše nechají smýkat osudem. Čtenáři však vůči všem těmto antihrdinům cítí určité sympatie, stojí na jejich straně, i když vědí, že jednají proti zájmu společnosti.

Čímž se dostáváme k poslednímu společnému rysu všech povídek o skvělé zemi jménem Amerika. Ani jedna by totiž nemohla sloužit jako vzorový případ, jak správně a podle práva řešit lidské poklesky. V Doctorowových povídkách panuje atmosféra podobné beznaděje a morální relativizace jako ve zmíněném Billym Bathgateovi. Zlo sice je stále pojmenovaným zlem, ale zločiny zůstávají nepotrestány. Dora se synem mizí kdesi v Kalifornii. Lester a Karen spokojeně žijí nepoznáni na Aljašce. Manžel Jolene a domácí násilí spáchané na hlavní hrdince nejsou nikdy odhaleny. Nejsou potrestány ani společensky: Brad je stále součástí oklahomské smetánky. Prorok si kdesi užívá s Betty, zatímco její manžel se se souvěrci opevňuje v sídle sekty, aby mohl čelit útokům vnějšího světa. Okolnosti smrti dítěte nalezeného v zahradě Bílého domu nejsou nikdy vyšetřeny a agent Molloy odchází do penze.

Název Povídek o skvělé zemi je tedy třeba chápat ironicky. Tyhle povídky o žádné skvělé zemi nepojednávají. V Americe, jak ji líčí, vládne zločin, klam, podvod a nespravedlnost. Přesto je však důležité v utopické ideály a představu o zaslíbené zemi dále věřit, Spojené státy jsou totiž zemí, která byla na ideálech vystavěna. Vezměte je - a přelud skvělé země se zhroutí. Kdyby se to přihodilo před nějakými sto třiceti lety, Doctorowovi předci by se za oceán nikdy nevypravili a jejich vnuk by asi nic nenapsal. Což by byla škoda.