Nejnovější román slavného amerického spisovatele E. L. Doctorowa (nar. 1931) Homer a Langley vyšel v originále v září 2009 a za necelý rok se objevilo i české vydání (a to krátce poté, co v Mladé frontě vyšly také Povídky o skvělé zemi). Doctorow v něm zůstává věrný svému New Yorku a za základ příběhu zvolil skutečné osoby, bratry Collyerovy, kteří byli v první polovině 20. století nechvalně proslulí svým excentrickým chováním a podivínským způsobem života. Zatímco skuteční bratři – Homer (nar. 1881) a Langley (nar. 1885) – zemřeli v březnu roku 1947 ve svém domě na Manhattanu v blízkosti Central Parku, Doctorow zachází s jejich příběhem volně a nechává je žít až do 70. let, přičemž posunuta je i doba jejich narození (někdy kolem roku 1900). Příběh začíná za první světové války a následujících padesát let, plných dějinných zvratů a proměn, prochází životem obou bratrů i jejich domem na prestižní adrese. Doctorow tak zůstává věrný také „svému“ žánru tzv. „retrofiction“: opět mísí skutečné postavy a události s fikcí a evokuje společenské změny zvoleného období.

Opakují se dějiny i černá kronika
Vypravěčem románu je Homer Collyer, o dva roky mladší než Langley (další změna oproti skutečnosti), který v 18 letech oslepl. Nemá tedy zrak, zato skvělý sluch a je slušný pianista. Zatímco Langley odchází do války, umírají v roce 1918 oba jejich rodiče při epidemii španělské chřipky. Ještě před odchodem do války vypracuje Langley bizarní teorii náhrad (každý někoho nahrazuje, např. děti jsou náhradou svých rodičů, rodiče nahradili předchozí generaci apod.) a už tehdy si začne schovávat denní tisk. Ve válce je pak zraněn, od jednotky se po skončení války vrátí dřív než by měl, v podstatě tedy dezertuje, i když už je příměří – a to je počátek problémů obou bratrů se zákonem. Postupně je jasné, že z Langleyho se stal, zřejmě i následkem válečných traumat, ještě větší podivín. Začne kromě denního tisku shromažďovat i různé další věci, až se z prostorného domu stane skladiště a bludiště. Jeho celoživotním utopickým projektem se stanou „Collyerovy trvale aktuální nedatované noviny, jediné noviny, které kdy budete potřebovat“ (s. 42); cílem je „vytvořit jediné vydání novin, které by bylo napříště možno číst stále znova a pro každý den by postačovalo“ (s. 41). Absurdní projekt patří k nejvtipnějším v celé knize a má samozřejmě i onu rovinu, z níž nás mrazí v zádech: je to sice projekt absurdní, ale zároveň vycházející z toho, že se dějiny i všednodenní události (krádeže, zločiny, lži a sliby politiků, různé skandály) opakují.

A dějinné proměny pokračují: Homer doprovází na klavír v kině němé filmy, ale o práci přijde, když se objeví zvukový film. Bratři se v době prohibice seznámí s gangsterem Vincentem, což se jim po letech vrátí, když zraněného Vincenta prchající gangsteři v čele s Vincentovým synem dopraví právě do domu Collyerových, kde se několik dnů skrývají. Langley se marně snaží najít nějakou milující společnici – seznámí se třeba s radikálkou, která považuje manželství za legalizovanou prostituci. Pak se dokonce ožení, ale manželství dlouho nevydrží. Langleyho bohužel přitahují ženy, které jsou stejné jako on, a to nikdy nemůže fungovat.

Směšný mýtus
Jak doba postupuje, zvláštní chování obou mužů přitahuje pozornost nejen sousedů, ale i médií – a bratři se nakonec stanou v celém městě proslulí. Okenicemi uzavřou dům před světem – snad rozumné opatření v době, kdy v New Yorku narůstá zločinnost. Vedou válku se sousedy i městskými úředníky či bankéři kvůli splátkám hypotéky – Langley kvůli tomu dokonce začne korespondenčně studovat práva. Díky svému oblečení (maskáče) a dlouhým vlasům jsou nechtěně považováni za vyznavače hnutí hippies a pět mladých lidí s uvolněným způsobem života se na čas usadí u nich doma; bratři zažívají okamžiky skutečného štěstí. „Koneckonců, žili jsme originálně a výhradně podle svého, nenechali jsme se zastrašit konvencemi – nepředstavovali jsme tedy spíš výkvět rodinného stromu, vrchol linie?“ brání se Homer možnosti, že svým chováním představují bratři Collyerovi „smutnou slepou uličku“ pro lidi, kteří vyznávají tradiční měšťácké hodnoty (s. 139).

Homer své vyprávění směřuje k ženě jménem Jacqueline. Francouzce, spisovatelce, která přijela do Ameriky sepsat své dojmy z této země a která se s Homerem náhodně setkala na ulici a vedli spolu krásný rozhovor; Homer, který ji později považuje za jakousi svoji múzu, se snad snaží zachovat příběh svůj a svého bratra, aby se nestali „směšným mýtem“ (čemuž stejně neuniknou): „Protože co může být horší, než stát se směšným mýtem? Co dělat, když tu nebude nikdo, kdo by uchoval naši historii, až zemřeme a zapadneme?“ (s. 156) Než se jejich příběhu chopí novináři, spisovatelé, filmaři a hlavně bulvár, chce možná Homer zachovat jejich příběh takový, jaký byl. Nic však neobhajuje ani příliš nevysvětluje, jen vypráví barvité, úsměvné, tragikomické příhody, zaznamenává proměny doby. Snad je to celé i obrazem úpadku světa kolem nás, naší snahy o soběstačnost, toho hromadění věcí, které je v domě Collyerových dovedeno ad absurdum, a také lidské osamělosti a věčného hledání lásky či aspoň spřízněné duše, o což se bratři marně snaží.

Jistě jde také o odpor k měšťáckým hodnotám, v nichž byli vychováni. Zdařilá je v románu právě ona evokace tajemného domu plného krabic s knihami, stohů novin a časopisů a dalšího haraburdí; všechny místnosti jsou naplněné až po strop. Je tu tma (tu zvýšenou tmu cítí i slepý a ve stáří i postupně hluchnoucí Homer) a mezi tím vším jen úzké chodbičky, stále se zmenšující prostor k životu, vypnutý telefon, proud i plyn, zastavená voda, pro kterou si bratři jeden čas chodí ven k veřejné pumpě; je to bludiště světa i jejich vlastního života. Autorovi se také daří poloha slepého vypravěče, který věci nevidí, ale jen cítí, slyší nebo je může ohmatat (např. osoby popisuje podle toho, jak si může osahat rysy jejich tváře). Závěr románu pak vyznívá o to děsivěji, že je ponechán na čtenářově představivosti: není zcela jasné, co se s bratry, uvězněnými ve vlastním domě a závislými jeden na druhém, nakonec stalo.

Homer a Langley jsou jistě postavy vděčné a svým způsobem fascinující jako všichni, kteří nějak vybočují. Doctorowovi se však tentokrát méně daří skloubit s jejich malým výstředním příběhem ony „velké“ dějiny – ty opravdu jen „procházejí kolem“ ve svých nejtypičtějších podobách či symbolech poněkud ploše. Je to román čtivý, vtipný i mrazivý, má spád i napětí, není upovídaný, ale jaksi mu chybí větší hloubka; k nejzdařilejším autorovým dílům (Ragtime, Světová výstava či Pochod k moři) nepatří.