Když se řekne román, představíme si zeširoka –. A když se řekne Román v souvislostech času s podtitulem Úvahy o srovnávací literární vědě, naběhne nám buď hejno husích kůží, nebo soubor statí z poslední doby. Jde nám však o recenzi na co nejmenší ploše. A tak po stručném přehledu recenzované knihy začneme marginální výhradou.

V Úvodu své knihy Vladimír Svatoň konstatuje, že se komparatistika a její metodická východiska, odvozená z van Tieghemova pozitivního výměru studia literatury srovnávací a generální, ocitají v krizi způsobené změnou myšlení a čtení: na příkladu vyžilých deskriptivních a biografických přístupů Svatoň ukazuje, že je třeba vypracovat mimo jiné novou teorii žánrů, jež by současně přihlížela k imanentnímu vývoji literatury i k procesům, jimiž se literární díla podílejí na ustavování obrazu světa a dějin. Těmto požadavkům přitom nejlépe vyhovuje tzv. ontologická teorie žánrů, neboť ji dynamizují obě konstitutivní linie euroamerické civilizace, jejichž dítětem je také román. Ten je v hrubých nebo skrytých obrysech vždy polem, kde se odehrává aktualizace nekonečného střetávání pragmaticko-empirického a metafyzického názoru na uspořádání světa. I proto se již Cervantesův román mohl stát dosud nevyčpělým katalyzátorem dramatického napětí věčného Západu jakožto jeden z jeho regeneračních zdrojů. Dalo by se tedy říci, že cílem Svatoňových snah je ohledávání těchto dnes tak vzácných, ale obnovitelných ložisek, tentokrát na Východě – zejména románů Dostojevského, Nabokova a jejich následníků.

V prvním oddílu, nazvaném Předpoklady (Empirické či „absolutní“?), Svatoň odhaluje napříč moderními dějinami další projevy zmíněného sváru, aby tak precizoval jeho povahu. Jednotlivé studie tu jsou traktovány dialektikou následujících výkladových struktur a pojmů: univerzální – jedinečné (jiné), krásné – vznešené, původní – racionální zření, rozumění – sémiotická analýza, cyklické – lineární pojetí historičnosti atd. V otřesech třecích ploch těchto často nesmiřitelných poloh Svatoň zaznamenává siločáry příznačné pro ironický modus myšlení, pojatý jako kreativní aktivita, jež se podobně jako transcendentální redukce u Mathausera odehrává na jakési předchůdné, ontologické „půdě smyslu“, kde jsme navráceni věcem očištěným od ryze subjektivních mínění a kulturně determinovaných transformací. Tato sféra je moderní, tj. rozštěpené subjektivitě a romanopisci obzvlášť, příležitostí k pozvednutí individuální aktivity a její intence na inteligibilní rovinu, kde literární výtvory se svými předměty vstupují do kulturních kontextů a kde nabývají praktické hodnoty, již můžeme obecně sdílet. Taková díla jsme potom s to uchopit jako něco, co se „jinak“, ale ne náhodou zapisuje do literární historie. Hermeneutické porozumění doprovázené sémiotickou analýzou se může v kontaktu s jedinečným uměleckým dílem opřít o předznačené možnosti jeho výstavby, jež se navzdory originálním modifikacím ukazují jako víceméně ustálené topoi, čili – pod vlivem Schellingovy či Solgerovy transcendentální filozofie – jako nekonečné vertikální linie postupu k absolutnímu zduchovnění empirické skutečnosti. Nicméně ironie již Svatoňovi není metafyzickým principem, ale zkusmou koincidencí různých intencionálních modů, vztahujících se k témuž předmětu, dílu v rámci hierarchicky budované horizontové struktury světa, v níž se disparátní empirické prožitky šikují směrem k jejich transcendentálnímu úběžníku – absolutnímu poznání.

Jakou roli hraje v těchto epistemologických souřadnicích román? Náznaky odpovědi Svatoň schraňuje v druhém oddílu, který pojmenoval prostě Román (Próza na cestě k „absolutnu“). Přestože román coby víceméně historicky determinovaný výtvor není a nemůže být průzračnou expozicí dynamických konstant vývoje literatury, je právě polem jejich aktualizací, na kterém je můžeme zakusit a pochopit jako výzvu k prohloubení až na podhoubí „kreativních možností“, odkud uvedené konstanty vycházejí a kam se naším čtením zase vrací – a nás k apriorním podmínkám zkušenosti. Chceme-li spolu se Svatoněm zkoumat konstitutivní prvky tohoto žánru, musíme vzít v úvahu situovanost jejich dílčích projevů v příslušném kulturním ovzduší. A naopak, jen jejich přítomností si můžeme uvědomit obecnou funkci románové literatury v dané historické periodě sloužit jako podíl na proměně chápání světa. Příkladem může být využití kategorie poezie a prózy pro ontologické určení charakteru žité přítomnosti XVIII. a XIX. století.

Nití celého oddílu však i nadále zůstává vztah ironie k času: Svatoň sleduje rozdíly jejího uplatnění v Puškinových a Nabokovových prózách, kdy u Puškina se ironická oscilace mezi prozaickým (všednodenním) a poetickým (univerzálním) principem stává výrazem obrany před konvencionalizací přetrvávajících, byť fragmentárních, struktur absolutního smyslu, kdežto u Nabokova jde už jen o nepředvídatelnou hru korespondencí znovu ustavujících jednotu světa v letmých záblescích, narušujících samozřejmé plynutí každodennosti. Je-li ironie vůdčím organizujícím momentem moderního románu, jenž polarizací lineárních a cyklických modalit časového vědomí čtenáře prolamuje hranice empirické a transcendentální roviny zkušenosti, pak ani jeho kritická interpretace nemůže popřít, že zařazení románu v dějinách nikdy nebude pozitivně jednoznačné: ostatně, Nabokovův svět již nebyl Puškinovým. Z toho důvodu se Svatoň přiklání k hermeneutickému výkladu, který ve svém úsilí o transcendentální porozumění předmětu neopomíjí jeho jedinečné historické okolnosti; proto ani románová ironie není Svatoňovi opakováním téhož, nýbrž variabilní a nepředvídatelnou aktualizací apriorních předpokladů (topoi) literární kreativity – obecně lidských možností specifické revize smyslu světa; a také proto Svatoň svůj přístup nenazývá jistým či nepochybným, ale zkusmým.

V dalším oddílu Příběhy (Smysluplnost či prázdnota světa?) se Svatoň zamýšlí nad specificky ruskou literární odezvou na romantický rozvrat individuality, od té doby váhající mezi úzkostí z tušené absence bohů na zemi a suverénní titánskou libovůlí, jinými slovy mezi přijetím lidské slabosti a vzdorem. Tato odezva zdaleka nebyla jednotná a navíc její pochopení zatěžují četné interpretační stereotypy biograficky orientované kritiky, které umisťují díla na časové ose jako generační výtvory, jejichž výpovědní hodnota stárne a stává se ryze historickou. Proti tomu Svatoň akcentuje diachronické linie, skrze něž si ruské romány udržovaly a dosud udržují živou platnost: Dostojevského příběhy se tím pádem před námi překvapivě vynořují jako nezaměnitelná groteskní aktualizace univerzálního toposu města, Čechovovy hry jako modernistická syntéza a dramatizace romantického toposu výchovy a deziluze, Nabokovovy rané prózy jako střízlivě vyznívající parodie romantického titanismu.

Aby precizoval zvláštní postavení ruské literatury v evropském kontextu, v posledním oddílu – Na okraj – si Svatoň vybírá filozofy a spisovatele, kteří zastupují marginální proudy ruského myšlení a psaní. Vyhýbá se tak tradičním, vesměs binárně založeným schématům a generalizacím. Místo toho pokládá specifičnost ruské zkušenosti času vnitřní či vnější hranice, podzemí, utopie, vyhnanství nebo exilu za vzácnou příležitost k nazření Evropy jako kulturního celku a hlavně k revizi jejího dosavadního, zřejmě již zastarávajícího uspořádání, jehož pohon – osvícenská idea pokroku a svobody – potřebuje podle Svatoně opět nabrat druhý dech. A je to právě okrajová ruská literatura, jež otevírá přístup k předpokladové výhni smyslu pro Západ – smyslu, jejž jsme již možná zapomněli: „Očekávání neznámého je snad to nejplodnější, co může Rusko nabídnout.“ Dodejme jen, že tímto neznámem je návrat univerzálních topoi euroamerické literatury, která se na periferii Ruska uchovala téměř prostá postmoderních transformací.

Nejdůležitější z oněch podprahových tendencí je, jak se dovídáme Na závěr knihy, romantismus – konstanta novověké Evropy, jež v ruské literatuře XIX. století zapustila tak hluboké kořeny, že je možné spolu se Svatoňem považovat ruský modernismus za její radikalizaci. Zde tedy přežívá ironický modus myšlení ve své nahotě, zde nachází – očištěný od metafyzických predikátů – potravu: nebohou či neútěšnou, leč zduchovnělou zemi a půdu. Takže nepřekvapí, proč se Vladimír Svatoň na závěr výboru svých studií, věnovaných převážně ruskému románu, hlásí k  humoru Jeana Paula a nikoliv ke Schlegelově, nýbrž k Solgerově ironii, co sjednocuje protichůdné polohy romantismu – suverenitu s pokorou – odkazem k nadosobní rovině, která předchází každou lidskou, zejména pak uměleckou činnost, již vyzývá k vědomé účasti na kosmickém dění.

Proto je ale na čase, abychom konečně přišli s naší marginální výhradou vůči Svatoňovým východiskům: Zmiňovaná předpokladová půda smyslu, která je zřídlem věčného návratu literárních topoi, je zde vystavěna jako transcendentální sféra Kantových apriorních forem zkušenosti. Ty pořádají a předkládají empirii lidským mohutnostem, jimž je ovšem odepřena možnost bezprostředního kontaktu a absolutního poznání věci o sobě. Před nařčením ze subjektivismu hájí Svatoň tuto koncepci poukazem na to, že Kant nevyzýval k rezignaci na poznání, ale že chápal transcendentální sféru apriorních kategorií jako záštitu pro neutuchající hledání pravdy a shody, což si později osvojila romantická ironie. Byla to naopak ona konkurenční linie novověkého myšlení – empirismus, v XIX. století aktualizovaný pozitivismem –, jež dala podnět k bujení relativistického nihilismu tím, že přehlížela inteligibilní vrstvu a nadosobní principy zkušenosti. Tento rys se pak podle Svatoňe přenesl i na poststrukturalistické myšlení a promítá se v současném fragmentárním uspořádání transatlantické civilizace. Přestože Svatoň přijímá některé podněty poststrukturalistického myšlení mnohosti a decentralizace světa a subjektivity, aby se vyhnul pozůstatkům metafyzického dogmatismu, zdá se mi, že se přeci jen nemůže ubránit pokušení pojímat „jinakost“ a radikální kontingenci coby fenomény vyrůstající ze sféry předznačených kontextů, strukturovaných apriorními kategoriemi zkušenosti. Mnohost, v níž předměty vystupují vně signifikace, tak zůstává zastřena a filtrována předpokladem univerzálních organizujících principů. Jinak řečeno, mnohost jakožto jedna z možných, třeba marginálních variant uspořádání skutečnosti, dějin literatury či románové stavby nebyla Svatoňovým – jakkoli zkusmým a nepředpojatým – přístupem prověřena (navíc samotné myšlení mnohosti je tu naznačeno jen letmo a mimochodem).

Snad je to i tím, že se recenzovaná kniha – nehledě na odbočky – točí okolo autorů moderních, tj. těch, kteří nechtěli či nedokázali zanevřít na zbabělé, kruté či posměvačné absolutno. Do jaké míry však mohou analýzy jejich děl ještě vypovídat o románu jako takovém, o románu v souvislostech času, a tedy i o románu aktuálním, zůstává poněkud zastřeným momentem předestřené Svatoňovy koncepce. Ale možná, že i tak je práva svého předmětu – co když se právě tento moment podílí na jinakosti současné ruské literatury?