Každá západní země má svou vlajku, hymnu a mladou, více či méně talentovanou autorku. V Polsku je to Dorota Masłowká, na Slovensku Katarína Šajbanová a třeba v Belgii Annelies Verbeke. Není přitom žádné tajemství, že je-li mladá, více či méně talentovaná autorka zároveň pohledná, získává na mediální scéně body navíc. To je případ Američanky Marishy Pesslové a také Švýcarky Zoë Jenny (1974), jejíž třináct let starý debut Pokoj posypaný pylem právě vydalo zlínské nakladatelství Archa.

Ačkoli se literatura globalizuje, mladá generace autorek rozhodně nehovoří jednotným hlasem. Hip-hopový text Masłovské má daleko k postmoderní literární hře Pesslové a ta zase sdílí jen málo se Zoë Jenny. Švýcarka se zdá nejniternější a zároveň nechladnější. Její výrazně autobiografická novela tematizuje traumatickou zkušenost dívky Jo, jejíž rodiče se záhy rozvedli a oba postupem času začali žít nový život. Zatímco otec je spíše nešťastník, který se živí jako tiskař, a u žen hledá útěchu, matka se rozhodla nezestárnout a v rámci toho ztratila trpělivost sledovat, jak Jo vyrůstá. Ta žije nejdříve s otcem, poté se rozhodne vyhledat matku, pak opět zamíří za otcem, ale pocit ztracenosti, opuštěnosti a nepatřičnosti se jí už vykořenit nepodaří. Také vztahy s vrstevníky jsou letmé, náhodné a frustrující, nad zájmem převládá lhostejnost, nad něhou samota. „Sex už je totálně z módy,“ říká jediná jakžtakž kamarádka, již Jo má, „neznám nikoho, koho by to ještě doopravdy bavilo. Všichni akorát lžou.“ Lidé mlčí anebo si vyznávají nenávist, nechávají se žít, a když na to přijde, nechávají se i umřít.

Jo je typem citlivé vypravěčky, která nijak netlačí na pilu. Cítí, že svět, v němž se ocitla, není v pořádku, a zároveň netuší, jak z něj uniknout; je to pokoj posypaný pylem, ale i popelem. Nezbývá než ho zaznamenávat, vypovídat, svědčit: o všech těch technopárty, o feťácích v podchodu, o starých lidech, kteří si pořídí pejska, aby jim nebylo smutno, a pak jej terorizují. „Cítila jsem potřebu psát o tomto fundamentálním pocitu ztracenosti a strachu,“ říká Zoë Jenny.

Tenká novela je rozdělena na dvě části. V té první, vcelku krátké, jež popisuje život malé Jo u otce, je autorčin výraz nejkoncentrovanější; oněch zhruba deset stran představuje samo o sobě skvěle napsanou povídku. Druhá, nepoměrně delší část působí rozvolněněji, proud vyprávění unášejí asociace, situace na sebe volně navazují. Místy se zdá, že Jenny ztrácí dech, ale nikdy to není na dlouho.

Ačkoli je Jenny o poznání jemnější, nálada Pokoje posypaného pylem nemá daleko ke knihám Michela Houellebecqa. Některé motivy jsou zcela shodné: ztráta odpovědnosti rodičů za děti, vzájemný nezájem ve vztazích, které se redukují na poskytování několika typů služeb. Zatímco u Houellebecqa lze ovšem hovořit o deziluzi, zdá se, že o necelých dvacet let mladší Jenny neměla šanci iluze ani ztratit.

Z více či méně talentovaných mladých autorek se Zoë Jenny svým debutem určitě zařadila mezi ty více talentované. Pokoj posypaný pylem zaznamenal zasloužený, ačkoli vcelku překvapivý úspěch, který jistě nejde jen na vrub křehké zranitelnosti, již Jenny vyzařuje na fotkách. Prodalo se ho přes čtvrt milionu výtisků, byl přeložen téměř do třiceti jazyků. Jenny vydala další čtyři knihy, ale zatím zůstává především autorkou té první: syrové, palčivé, poetické.