Zoë Jenny se řadí ke skupině spisovatelek označovaných jako „Fräuleinwunder“ (dívčí zázrak), což je pojmenování v literární terminologii používané od roku 1999. Do této skupiny byla kritikou zařazena tvorba Judith Hermann, Julie Franck, Ricardy Junge, Silke Scheuermann a dalších autorek. Ve své době jejich debuty i následující tvorba vyvolaly vlnu nadšení. Nově vytvořený tvůrčí přístup, svérázná poetika i formální novátorství mladých autorek si získalo řadu čtenářů, ale spolu s dalšími díly, jež se nesly v duchu předcházejících, a s větším časovým odstupem se entuziasmus kritiků začal vytrácet. Díla se obsahově začala podobat, což německou literární kritiku nakonec rozladilo natolik, že se ke knihám těchto autorek začala vyjadřovat spíše kriticky.

V českém prostředí problém „zužití“ autorkám „dívčího zázraku“ zajisté nehrozí. Samotná Zoë Jenny je v Čechách čerstvě objevenou autorkou, jíž teprve letos vyšel v českém překladu její první román Das Blütenstaubzimmer (Pokoj posypaný pylem, v překladu Magdaleny Štulcové, nakladatelství Archa), vydaný v Německu již v roce 1997.

Přesto je o „Fräuleinwunder“ třeba říci, že jde o skupinu jazykově, stylisticky i tematicky dosti vyhraněnou, mající v německy mluvících zemích své stoupence i protivníky. Díla „dívčího zázraku“ jsou psána lakonickým jazykem; slovní ekonomie není na škodu, díla jsou díky tomu stylisticky vycizelovaná, „čistá“, jsou zbavena zbytečného slovního balastu. Tím se i porozumění obsahu stává pro čtenáře jednodušší a jednotlivé myšlenky děl čitelnější. Tematicky se autorky zpravidla zaměřují na ženskou hrdinku a její nitro. Cestují po její a vlastně také po své duši – a bádají, diagnostikují, definují. A dělají to tak dobře, že např. Judith Hermann byla nazvána hlasem své generace narozené po roce 1970. Úklid ve vlastní duši i mysli se náhle na počátku nového milénia stal pro mladé německojazyčné publikum zásadní a tyto knihy sloužily jako příručka pro tápající. Přesto se tyto pionýrské mise po určitém čase vyčerpaly, či spíše ani ony nedokázaly provést úplnou analýzu lidského nitra a uvízly v slepém bodě. Avšak autorky, a Zoë Jenny nevyjímaje, zůstaly na výsluní německojazyčné literární scény.

Problém osamocení uprostřed davů lidí, hledání blízkých osob, vlastního místa ve světě, analýza vnitřních stavů, náhled do partnerských vztahů a pokus o jejich definování jsou hlavními tématy představitelek „dívčího zázraku“ a také románu Zoë Jenny Der Ruf des Muschelhorns (2000). Samotný název knihy je převzat z názvu jedné z kapitol románu Williama Goldinga Pán much – Zvučící mušle (podle překladu Hedy Kovályové).

Jenny začíná svůj příběh u „dospívajícího dítěte“ Elizy, bezstarostné, nepoznamenané nástrahami života. Tato idylka však trvá pouze krátce, stejně jako u Goldinga. Snovou selanku zasazenou do švýcarských hor naruší svou hrubostí a bezcitností kdo jiný než další člověk. Nejdříve to jsou vesničané, kteří považují babičku, u níž Eliza žije, za pomatenou a bláznivou podivínku, vyhýbají se jí, rádi uštědří posměšek na její adresu. Eliza jako její vnučka se dočká stejně negativního přijetí. Ale Elize zatím tyto mrzutosti nevadí, ani to, že u babičky ji nechala vlastní matka a sama odjela. Tato bezstarostnost je dána také dětským nazíráním na svět, který autorka uplatnila, myšlením, jež si v plné míře neuvědomuje závažnost dané situace.

Eliza má zatím při sobě blízkou osobu, zatím se cítí bezpečně, doma, zatím – mluví. Večer usíná na babiččině břiše a poslouchá jeho škrundání, přes den polévá slimáky na zahrádce pivem, aby se rozpustili, nebo se toulá po horách. Když se blíží večer, babička ji volá zpět domů troubením na velikou mušli. Pak babička zemře. Ztráta domova a blízké osoby vede k tomu, že Eliza přestane mluvit. Z dětského domova, kam je umístěna, si ji odvedou Rosenbergovi, či spíše doktor Rosenberg. Je logoped a na Elize může zkoušet své nové lékařské postupy.

Při terapii se vlastně setkávají a sbližují dvě opuštěné duše – zhrzená mužská (Rosenberga právě opouští žena) a svéhlavá dívčí. Doktor Rosenberg dochází k závěru, že Eliza není němá, nemluví z vlastního rozhodnutí. Mění průběh terapie – zaposlouchává se do jejího mlčení a čeká na jediné slovo. Jejich nitra se v mlčení sbližují, právě v mlčení si začínají rozumět, začínají si být blízcí. A tato znovuzískaná blízkost a důvěra k druhé osobě přimějí Elizu opět promluvit. Stane se tak za okolností dvojznačných – jedné noci si pro ni doktor Rosenberg přijde do jejího pokoje a odnese si ji k sobě do ložnice. Spí v jedné posteli tak, jak Eliza kdysi spávala s babičkou, s hlavou na jeho břiše.

Eliza začíná mluvit a po příjezdu Georgeho, syna Rosenbergových, tíhne právě k němu. Vzniká mezi nimi pouto, které si čtenář může vyložit opět dvojznačně – jako bezmeznou dětskou důvěru nebo jako mileneckou lásku. Eliziny dotyky však z její strany nedoprovází sexuální podtext, podtrhují pouze duševní blízkost, spřízněnost s jiným člověkem, možná i dětskou spontánnost. Ryzost a čistota takového projevu však naráží na různý výklad druhé strany. Doktor Rosenberg, samotou deprimovaný člověk, zasažený bezcitností své ženy, podléhá touze po fyzické blízkosti, v Georgovi Elizina něha zase vyvolá potřebu něhy jiného člověka – vlastní matky. V cílech svého hledání si tak nemohou porozumět. Čtyřúhelník vzájemné náklonnosti i odmítání se nakonec rozpadá.

Když Eliza ztratí posledního blízkého člověka, přestane opět mluvit. Avšak její odysea musí pokračovat dál. Cíl je jasný – znovu najít blízkou osobu, znovu si vytvořit domov nebo alespoň citové zázemí. Kruh se uzavírá. Nejdůležitější cíl lidského snažení byl podle Jenny definován, teď je třeba se za ním vydat – existuje pouze cesta od samoty k spříznění, od mlčení ke slovům a naopak. Mezi tím hledání. Elizino opětovné ticho přerušuje pouze táhlý tón lastury, jenž volá domů.

Zoë Jenny: Der Ruf des Muschelhorns. FVA, Frankfurt am Main, 2000