Pokoj plný pylu (Das Blütenstaubzimmer, 1997) je první román tehdy třiadvacetileté švýcarské autorky Zoë Jennyové. Ohlas byl ohromný, kniha se ve Švýcarsku stala bestsellerem, v Německu za ni Jennyová dostala dvě literární ceny a záhy byla přeložena do 26 jazyků (česky zatím nevyšla, přinášíme však ukázku). Úspěch podle kritiků spočívá v „poezii chladného pohledu“, ve „skalpelově přesném“ jazyce, je to kniha „skeptické generace“.

Obecná skepse současných dvacátníků až třicátníků, na kterou se tak často dovoláváme - zvláště ve snaze zachytit charakteristické rysy děl těchto autorů -, je bezradným pojmenováním pro druh vyprávění, které vlastně vůbec skeptické není. U Jennyové prvotiny „skepse“ vyplývá z touhy popsat co nejpřesněji vlastní pocity a z nechuti dobrat se jejich příčiny (mladičká Jo bojuje se svou matkou, která je stejně bezbranná v životě jako ona sama; Joina bezradnost a prázdnota vlastní existence ale není přičítána rodinným vztahům, je tu sama od sebe). Programová nedospělost, potřeba žít, a nevědět jak - a psát, a nevědět jak – se nacházejí ve vyprávění, které se, přes chladnou jasnost svých vět, pohybuje na kolísavé půdě fabulací.

V Pokoji plném pylu vidíme Jo, která právě udělala maturitu, ale nepomýšlí na další studia. Místo toho se rozhodne odjet na jih. Tam se setká se svou matkou, kterou neviděla více než dvanáct let. Po rozvodu svých rodičů žila Jo se svým otcem, který vydává knihy v malém nakladatelství a razí heslo: Žijeme z knih. Jo se neshodne ani s matkou, zklamání z let, kdy ji zanedbávala, je příliš velké. Lucy, maminka, je pošetilá žena, žijící v sebeklamech (vydává se za starší sestru Jo), křečovitě lačná života. Po smrti svého melancholického milence (Jo se domnívá, že autonehodu si přivodil sám) propadne také těžkomyslnosti a zavře se do pokoje plného pylu, ve svém smutku se pylem pokrývá. Jo se ji pokouší vytrhnout z této smrti vědomí vyprávěním a plány na daleké cesty. I přes Joinu aktivitu nejsou její plány více než fantazijní úniky. I Jo je dávno důvěrně obeznámena s vytěšňováním a potlačováním nepříjemného: „V paměti jsem si mohla kdykoliv vyvolat postavy, které vystupovaly v příbězích, a bavit se jimi. Už tisíckrát jsem provozovala tuhle zábavu, zatímco jsem tiše a poslušně seděla ve školní lavici.“

Jednoho dne maminka zmizí (pošle lístek, že nyní žije na ostrově v Indickém oceánu), a uplývající dny jsou pro Jo stále nesnesitelnějši. Seznámí se s Reou, která je také opuštěná a také se nudí. Měla studovat hru na cello, ale hraje na ulicích a podléhá závislosti na nesmyslných videofilmech. Na technoparty je hudba (která již dávno hudbou není) proměňuje ve „stroj těla, který se chvěje a vzpíná a vyluzuje hysterický hluk, proti tomu strašlivému tichu v hlavě“. V závěru knihy, v tomto neuzavřeném příběhu, čeká Jo na první vločky sněhu, „na bílou vrstvu na zemi. Na sněhovou deku“. Fantazií spánku a smrti se dále uniká před světem.

Ve svém druhém románu, Volání na lasturu (Der Ruf des Muschelhorns, 2000) představuje Jennyová další dětskou hrdinku, která se dospělému světu odtahuje mlčením. Eliza žije se svou babičkou na odlehlém statku v horách a nejdříve se jí daří obejít se bez jazyka, který se stal prázdnou zábavou a bere slovu jeho pravý význam. Samotářsky se toulá přírodou, ticho je přerušováno jen voláním na starodávnou lasturu, kterým ji babička přivádí zpět. Nevinnost života v tichu končí smrtí babičky, Eliza je odvedena k adoptivním rodičům.

Úspěšný pár vede pustý citový život, jejich syn George trpí pocity měnécennosti, otec se uzavírá stále více do sebe. Poslední pokus mezitím 19leté Elizy uniknout hlučnému a nesrozumitelnému světu s pomocí přítelkyně ztroskotá a Eliza definitivně propadá mlčení a izolaci. Volání na lasturu již nebylo přijato tak příznivě jako první román.

Zatím poslední román Zoë Jennyové přijala kritika s velkými výhradami. Rychlý život (Ein schnelles Leben, 2002) vyvolal i úvahy, zda by autorka měla dále psát. Jennyová se dokonce napolo vzdává svého autorství - v závěru knihy překvapeni čteme poděkování dvanácti berlínským „pomocníkům při psaní“ (román se odehrává a byl psán v Berlíně).

Téma je trochu otřepané: láska mezi Ayse, šestnáctiletou dcerou tureckého makléře s nemovitostmi, a jejím stejně starým spolužákem z gymnázia Christianem. Christian se s bandou pravicově zaměřených výrostků účastní nočních šarvátek v Berlíně; jednoho dne tak stojí proti bratrovi své lásky, Zafirovi, kterého - neúmyslně - postřelí. Christian s Ayse, aniž by jí sdělil důvod, překotně prchá do švýcarských Alp, po krátké idyle a společné noci jsou milenci zavaleni při zemětřesení.

Všichni kritikové komentovali a strhali „vypreparovaný shakespearovský motiv“ a „zředěnou sociální analýzu vztahu Němců a Turků“. Jennyové vytýkali i to, že ji střet obou kultur v podstatě nezajímá. Jazyk je křečovitý, chvílemi budí dojem, že se autorka pokouší přiblížit způsob mluvy německých Turků (zajímavá otázka: v jakém jazyce si máme představit rozhovory postav? Turci mezi sebou přece nemluví špatnou němčinou).

Jennyová se ovšem nesnažila o realistický příběh ani o zpodobení kulturního konfliktu. Spíše jí nevyšlo to, co v předchozích románech: kouzlo vyprávění. Poslední dílo Jennyové tak je výrazně nepovedené, na rozdíl od její prvotiny, která jí byla i osobně bližší svým tématem.

Zoë Jennyová se narodila v roce 1974 v Basileji. Vyrůstala v Basileji, Caroně (v Tessinu) a Řecku. Nyní žije a pracuje v Berlíně. Z jejích románů zatím žádný česky nevyšel.