Obraz České republiky v Brazílii zajišťuje na území umělecké tvorby převážně hudba a fotografie. V překladech knih má Česká republika dlouhodobě náskok, přestože velikost čtenářské obce téměř dvou set milionové Brazílie by logicky i ekonomicky měla vést k opačnému stavu. Ovšem v poslední době se situace mění. Po úspěšném vydání brazilského překladu Čapkových Apokryfů (Histórias Apócrifas, přeložil Aleksandar Jovanovic, vydalo nakladatelství Editora 34) v roce 2009, následovala dvojice navzájem velmi odlišných titulů, které věnují různorodým fenoménům, předstaujícím pojítka mezi malou středoevropskou a obrovskou jihoamerickou zemí.

Práce české autorky Evy Batličkové A época brasileira de Vilém Flusser (Brazilské období Viléma Flussera, São Paulo, Annablume 2010) shrnuje výsledky téměř desetiletého bádání v životě a díle filozofa narozeného v pražské židovské rodině, který většinu života strávil v Brazílii.

Fotografická publikace Jindřicha Štreita s doprovodným textem Kamila Pilatíka nazvaná Braziliáni z Česka mapuje tváře a osudy rodin českých emigrantů, z nichž většina žije v Brazílii už třetí generaci.

V nakladatelství Annablume také vychází překlad knižní prvotiny Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů (Olhos de Loba). Původní šarlatový obal českého vydání v měkké vazbě se v brazilské verzi proměnil v zádumčivě černobílý šperk s fotografiemi Jindřicha Štreita. Portugalská verze mírně pozměnila i původní název. Ze „žlutých očí“ jsou „oči vlčice“. V obou jazykových mutacích tu však zůstává odkaz k jedné z postav příběhu, tajemné i živočišné cikánce Johaně, symbolizující svobodu zbavenou veškerých předsudků, bytostnou touhu po životě, jednoduchou přímočarost.

Se Štreitovými fotografiemi má kniha společné nejen to, že byly použity na obálce i přebalu knihy. Příběh knihy je spletený z osudů postav z komunity českých přistěhovalců, právě těch osob, z jejichž portrétů vytvořil Jindřich Štreit svoji ojedinělou publikaci. Děj se přelévá mezi dvěma kontinenty, kam první generace přistěhovalců, ale i jejich potomci, patří. Lidem, kteří zcela dobrovolně opustili své domovy, ale ne dobu v nich prožitou, jako by čas neplynul lineárně, ale existoval v paralelních vrstvách. Příběhy knihy zachycují toto podivné soudobí občas těžko sladitelné přítomnosti s minulostí.

Autorka poznala osudy těch, kteří se stali předobrazem jejích postav, nezprostředkovaně, když několik let vyučovala češtinu v přistěhovaleckých komunitách ve státech São Paulo a Minas Gerais. A současně sama na vlastní kůži prožívala a dál prožívá pocity poutníka, který sice neztratil svůj domov, ale přesto je silně konfrontován s nutností nacházet nový modus vivendi v možná krásných a exotických, ale přece jen velmi jiných krajích. Svědčí o tom i spousta moudrých vět, které z její útlé knížky promlouvají, třeba ústy středoškolského profesora: „Cestování je krásná věc, jenže člověk má mít tam, kde se narodil, místo, na němž by vždycky mohl odložit svou hůl a ulehnout do čistě povlečené postele.“ Vědomí domova dává člověku odvahu začínat daleko a jinak, aniž by ho brzdil strach, že ztratí zázemí, že přijde o duši. Tohle poselství, skryté do dopisů a rozhovorů Leny, Marty, Marušky, Luizy a konečně i Vladimíra, brazilského čtenáře jistě osloví.

Proto přeji „žlutým očím“ na jejich brazilské pouti hodně štěstí.