Hned několik francouzských vydavatelů se v poslední době bez mučení přiznalo, že když jim Jean-Marie Blas de Roblès před lety zaslal exemplář svého románu Tam, kde jsou tygři domovem, vrtěli nechápavě hlavou. Pokud je neodradil už spisovatelův zdlouhavě archaický pseudonym (autor si své skutečné příjmení Roblès trochu upravil podle prvního renesančního vydavatele Cervantesova Dona Quijota), následně ztroskotali na téměř tisícistránkovém textu převážně věnovaném výstřednímu a dnes širší veřejností téměř zapomenutému německému jezuitovi Athanasiu Kircherovi (1601–1680). Fakt, že podobně neobvyklý a všem marketingovým pravidlům se vymykající literární počin nakonec získal hned tři prestižní francouzská ocenění (Médicis, cenu za román udělovanou knihkupectvím FNAC a cenu poroty Jeana Giona), svědčí nejen o onom „neuvěřitelném štěstí“, které sám autor neopomíná zmínit v žádném ze svých veřejných vystoupení, ale hlavně o zcela mimořádné kvalitě zmíněného díla.

„Ve svém románu jsem chtěl spojit hned několik vyprávěcích stylů: dobrodružný román, který mne okouzlil v dospívání, historický román, filozofickou bajku, fantastickou a paradoxní atmosféru typickou pro Borgese či Bioy Casarese, psychologický román, Baudelairovy básně v próze, aforismy, lidové písně i encyklopedii,“ výstižně shrnuje Blas de Roblès. Aby podobně experimentální změť žánrů a stylů vůbec mohla držet pohromadě a vytvářet logický celek, musel autor najít jakýsi symbolický svorník, k němuž budou všechna ostatní témata a motivy přímo či zprostředkovaně odkazovat. Tímto centrálním bodem se stala právě Kircherova postava.

I když v románském prostředí tento „poslední renesanční člověk“ nebo také „Leonardo da Vinci baroka“, který sice obsáhl veškeré dobové vědění, nicméně ve svých megalomanských teoriích se téměř výhradně mýlil, připomíná dojemně patetickou figuru Dona Quijota, český čtenář se asi neubrání vzpomínce na jiného „pionýra slepých uliček“. Kircherovy šílené pokusy (bleskové luštění egyptských hieroglyfů, tance kolem horké lávy, výpočty přesných rozměrů Noemovy archy, sestrojování kočičích varhan fungujících na principu mňoukání nebohých zvířat „vědecky“ mlácených do ocasů, pěstování všemožných mikrobů i větších živočichů na vlastním těle, atd.) jsou totiž jako vystřižené z Cimrmana. Jak se správně píše ve Vraždě v salonním kupé: „Někdo musel slepou uličku lidského poznání ohledat a ohlásit světu: Tudy ne, přátelé!“ Aniž by to sám kdy tušil, Kircher podle Blas de Roblèsových slov vykazoval „zcela geniální schopnost omylu“, čímž ovšem lidstvu prokazoval mnohá dobrodiní. Poté, co se jeho obdivovatelé a následovníci nechali strhnout neutuchající zvědavostí a invencí svého učitele, totiž často přicházeli na skutečná řešení daného problému, takže Kircher dnes v mnoha vědních oborech paradoxně platí za jakéhosi symbolického zakladatele či alespoň naivního předchůdce budoucích Champollionů či Pasteurů.

Dobrodružství novodobé vědy a úvahy nad rozporuplnými cestami lidského poznání však představují jen jednu z mnoha dimenzí celého románu. Autor se totiž daleko častěji zabývá spíše filozofickými a metafyzickými otázkami, které si neúnavný jezuita nikdy nepřestal klást. Jakousi dnešní ozvěnou Kircherových úvah o smyslu života, úloze člověka ve světě či hledání ztraceného ráje jsou pak příběhy čtyř dalších postav, jejichž životní osudy rozvíjejí jednotlivé motivy a témata načrtnutá barokním badatelem.

Dva současní hrdinové jsou s Kircherem spojeni přímo. Jde o Eléazarda von Wogau, v Brazílii žijícího dopisovatele francouzských novin, který připravuje do tisku jeden velmi podivný jezuitův životopis, údajně pocházející z pera Kircherova žáka a nekritického obdivovatele Caspara Schotta. Ve stejné době se Eléazardova bývalá manželka a význačná paleontoložka Élaine vydává na expedici za unikátními zkamenělinami, nicméně celá univerzitní výprava se brzy stává rukojmím krvežíznivého indiánského kmene, jehož zmatené rituály pocházejí od… téhož výstředního jezuity.

Osudy zbylých dvou protagonistů, tedy Eléazardovy dcery Moémy, jež své naivní sny o předkolumbovské Brazílii postupně utápí v drogách, a zmrzačeného žebráka Nelsona, který uprostřed nekonečné bídy slumu spřádá své temné plány na zavraždění guvernéra státu Maranhao, s Kircherem souvisejí jen motivicky. O to zábavnější je čtenářův úkol vyhledávat tyto styčné body a díky nalezeným analogiím uvádět jednotlivé detaily do širších souvislostí.

Některé autorovy hrátky se čtenářovou pozorností připomínají francouzskou tradici OuLiPo (Ouvroir de littérature potentielle), konkrétně nejrůznější varianty „textu v textu“, kdysi hojně praktikovaného Raymondem Queneauem a jeho přáteli. Aniž bychom zde prozrazovali pointu, stačí upozornit například na Kircherovu oblíbenou a uchu dnešního člověka poněkud hermeticky znějící báseň Modloslužebník (str. 19). Pokud si čtenář spojí první slabiky všech jejích slov, obdrží zcela jiný text, jehož obsah má do zbožné meditace skutečně daleko. Podobných slovních hříček většího rozsahu kniha obsahuje hned několik.

Není tedy divu, že francouzští kritici v souvislosti s románem Tam, kde jsou tygři domovem, běžně skloňují jména Umberta Eca, Itala Calvina, ale i Borgese, Garcíi Márqueze či Cortázara. Tato vpravdě „barokní“ summa hemžící se slovními hříčkami a divadelními iluzemi, ale i složitou symbolikou, dvojznačnostmi a téměř špionážní logikou skrytých významů nás postupně vtahuje do víru těch nejneuvěřitelnějších dobrodružství lidského těla i ducha. Blas de Roblèsova krásná a zároveň krutá Brazílie není jen hyperbolickým zobrazením dnešního světa, této „černé díry hroutící se do sebe“, ale i metaforou odkazující k Borgesově představě pravdy jako „tygra“, plachého živočicha vyhýbajícího se oslnivému světlu všech jednoznačných ideologií a schopného žít jen v rozporuplném šerosvitu divoké džungle. Jedině uprostřed fantazijně barokní mnohoznačnosti významů jsou totiž podobní tygři domovem.

Jean-Marie Blas de Roblès svůj v pořadí třetí román piloval celých deset let. Dalších deset pak podle vlastních slov „hledal dostatečně odvážného vydavatele“. Tato trpělivost se evidentně vyplatila, neboť jen díky ní (a s přispěním skvělého českého překladu Ladislava Václavíka) si dnes můžeme vychutnat jeden z nejlepších francouzských románů posledních let.