„...začal jsem to její chimérické území, obludné jako sekvoj s těžkou rakovinou, vlastními silami tříštit. Nejprve opatrně, vždyť právě tomuhle se říká, že si člověk pod sebou podřezává větev, ale potom jsem se do toho pustil sekerou a řadu let jsem postupně osekával větve trčící do prázdna a kořeny usilovně se chytající toužebných představ, dokud jsem se nedopracoval k jediné hmatatelné skutečnosti, k sestřiným mistrovským houslím.“(str. 33)

Osekávání větví trčících do prázdna, to není jen příprava vánočního stromku před nasazením do stojanu nebo detektivní pátrání po genealogické minulosti rodiny Weérů, byť s obojím se v Bartisově románu Klid setkáme. Ono podřezávání větve, na které hnízdí pelikán z rodinného znaku krmící svá mláďata vlastní krví, se jako nenápadná linka vine celým dějem a symbolizuje tak hrdinovo hledání vlastního já a jeho vztahu ke světu, utvářeném ze všeho nejvíce skrze vztahy s několika výraznými, osudovými ženami.

Dalo by se říci, že právě tyto vztahy, soustředící se kolem osoby spisovatele Andora Weéra, vystupují v knize v hlavních rolích. Jeden ze základních tvoří propojení Andora-bratra a jeho ženského protějšku, dvojčete Judit. Tato dvojjediná postava, provázaná pevným poutem, jako tomu u dvojčat bývá, jako by znázorňovala dvě podoby téže tváře: té před zrcadlem a té v odraze. Silnější a odhodlanější Judit v sobě skrývá Andorovy nenaplněné touhy, zejména touhu po svobodě, kterou oba hledají skrze umění: Judit jako bravurní houslistka, kterou láska k hudbě dovede až k emigraci, Andor pak jako labilní a uzavřený spisovatel. Nedílnou součástí této touhy je i přání nezávislosti na matce, které však v Andorově případě zůstává až do matčiny smrti pouhým snem.

Patologický vztah Andora-syna s matkou Rebekou je velmi úzce vymezen stěnami jejich bytu. Úspěšná herečka zprvu soustředí svůj život jen na kariéru a děti jsou jí v její cestě – později se ukáže, že zcela nepřekonatelnou – překážkou. Zájem o ně projevuje jen ve chvílích, kdy může využít svého postavení a dokázat všem, že má dostatečné konexe na to, aby svým potomkům zajistila špičkové vzdělání – nebo vystrojila pohřeb zaživa. V případě její dcery to platí doslova: po Juditině emigraci má režim dobrou záminku, proč ambiciózní herečku setřást ze sedla, ta se však snaží zuby nehty udržet a s přesvědčením „nemáš ani představu, co všech-no si člověk dokáže odpustit, když je třeba“ dojde tak daleko, že vše, co po Judit v Budapešti zbylo, nechá pohřbít na kerepešském hřbitově. Nicméně marně, rozhodnutí režimu nezvrátí a následně ani neunese: po pochopení nezvratnosti celé situace tentokrát přistoupí k pohřbu pomyslnému, když se pod ochranou bezpečnostních zámků a zatemnělých oken uzavře v bytě, který následujících 15 let neopustí. Jak již bylo zmíněno, Andor se z jejich těsného psychického a částečně i fyzického pouta za hranicí duševního zdraví nedokáže vymanit, ač se o to, prostřednictvím dalších dvou žen, více či méně intenzivně pokouší.

Andor-partner si do svého vztahu s tajemnou Ester Bílou přináší jak všechny deprivace z dosavadního života, tak i touhu po naplnění svých životních potřeb. V Ester jako by znovu nalezl ztracenou sestru, jediného člověka, se kterým kdy dokázal otevřeně hovořit. Ester mu poskytuje lásku takřka mateřskou, když pomáhá budovat jeho spisovatelskou kariéru, je pro něj ale i nadějnou, nicméně krkolomnou cestou k lásce partnerské, častěji však bolestně vášnivé než něžně objímající. Jak se po nadějném začátku ukáže, ani Ester se přes všechnu snahu nepodaří prolomit Andorovo sociálně determinované prokletí a jejich bouřlivý vztah není o nic zdravější než hrdinův vztah s matkou.

Poslední, nicméně taktéž zásadní ženou v Andorově životě je redaktorka Eva Jordánová. Jestliže v Ester bychom mohli najít alter ego Judit, Eva Jordánová je obrazem Rebeky. V knize funguje jako hlavní katalyzátor děje, tedy postava vesměs pasivní, která však pomáhá odkrývat zatuchlé nánosy bahna v Andorově duši. V konfrontaci s Evou Jordánovou se tak Andor-milenec dozvídá podrobnosti o svém otci, o životě své rodiny za minulého režimu a skrze obojí i sám o sobě. Prozření mu však nepřináší kýžené vykoupení, nebo rozhodně ne natolik mocné, aby se jeho prostřednictvím dokázal vymanit ze zaběhaných kolejí a odklonit osud, který si v sobě nese.

Děj románu běží jako vodoměrka po vodní hladině poté, co do ní hodíte kamínek: přemisťuje se mezi soustřednými kruhy hrdinova raného dětství, života 80. let a jeho spisovatelské současnosti a dává tak vzniknout dílu mnoha stylů i rovin, které čtenář českého překladu odkládá z ruky stejně nerad jako jeho kolega držící v rukou maďarský originál. Možná i proto, že nahlížením do tajných šuplíků autora a jeho hrdinů nahlížíme tak trochu i do zamčených šuplíků nás samotných. A od obsahu, který v nich nalezneme, není snadné odtrhnout zrak.