To je problém ve skutečnosti banální: vždyť jaké jiné je poslání historika, než vyhlížet možnou jednotu a souvislosti, resp. vzhledem k jistým kritériím posuzovat a vybírat klíčové texty, náležitě je interpretovat a naznačovat hranice interpretace? Skutečnou obtíž představuje nesamozřejmost zkoumaného předmětu, jenž by měl rozmanité texty spojovat jako určité centrum či ohnisko, tj. nesamozřejmost pojmu literatury v současném myšlení o literatuře. Ve snaze vytvořit jistý obraz dějin literární teorie se tak nevyhnutelně setkáváme s problémem charakterizujícím současné tázání v oblasti literární vědy: víme, že nevíme, co je literatura, víme, že nevíme, k čemu literatura slouží, víme, že tak úplně nevíme, jak o ní hovořit a jaké otázky jí klást. Tato nesamozřejmost znemožňuje jednoduchý obrat zpět. Smysluplné dějiny literární teorie by jistě přihlížely k tomu, co je pro nás v současnosti důležité, mechanicky by nevypočítávaly prověřená či kanonická díla, ale s ohledem na otázky, jež dnes chápeme jako smysluplné, by nechávaly vystoupit klíčové autory v roli současníků. Dnešní myšlení o literatuře však nemá zcela jasno o svém předmětu, nemá vzhledem k čemu myslet své dějiny – jinými slovy, jen s obtížemi lze psát tyto dějiny jinak než dogmaticky (to a to je literatura, to a to je tradice jejího myšlení), anebo na způsob doxografie, na způsob suchopárných dějin idejí, které pro nás nic neznamenají, které nemají „plnokrevnou“ vazbu k přítomnosti. „Lze psát s obtížemi“ však rozhodně neznamená „nelze“…

Kniha Zofie Mitosekové Teorie literatury. Historický přehled (1983), jejíž překlad nedávno vyšel v nakladatelství Host, je zřejmým symptomem tohoto svérázného stavu současného myšlení o literatuře. Sama autorka se k této situaci vyjadřuje, když v rozhovoru s Jiřím Trávníčkem (rozhovor tvoří závěrečnou část českého překladu) beze všeho souhlasí s tvrzením, že „současná teorie literatury se nachází ve stavu anarchie: žádná metoda, žádný guru, žádná dominantní škola, žádná hierarchie, anything goes“ (s. 463). Nelze nesouhlasit: místo jasného povědomí o tom, co je literatura a co k literatuře náleží, místo sdílených otázek a problémů charakterizuje současné myšlení o literatuře spíše roztříštěnost do partikulárních perspektiv či přístupů. Vzniká dojem, že o literatuře lze mluvit jakkoliv, že lze v souvislosti s literaturou zdůrazňovat jakékoliv téma a klást jí jakékoliv otázky. Snad i příčiny tohoto stavu autorka vystihuje přesně: chaosu a rozptýlení, jež vyplývají z přemíry informací, zdatně sekunduje nadměrný „teoretismus“, tzn. myšlení odtržené od samotného předmětu literatury. To je vcelku přesný popis. Nicméně je nutno dodat (a již jsme tento paradox naznačili), že sama předkládaná monografie nese příznaky situace, kterou tak výstižně pojmenovává.

Zofii Mitosekovou určitě nelze podezřívat z dogmatismu. Svými úvahami se nikdy nesnaží nejistotu přehlušit ráznými či nekompromisními výroky o zkoumaném předmětu a metodách jeho zpřístupnění. Zdá se spíše, že její pohled na dějiny odpovídá tomu, co je opakem dogmatismu: autorčin postup není vázán žádnou jednotou či souvislostí, nevede ho zájem doložit rozhodné teze či obecnější úvahy, zodpovědět tu či onu otázku. Recenzovaná monografie je skutečně „pouze“ přehledem, sbírkou referátů o vybraných textech, bez zřetelného záměru, který by vysvětloval, proč se v přehledu objevuje tento a ne jiný autor, proč toto a ne jiné téma. Dokladem toho může být okolnost, že po kapitolách věnovaných Platónovi a Aristotelovi následuje obří skok k oddílu pojednávajících o klasicistní poetice a odtud opět skok ke Kantovi a Hegelovi. Ze hry přitom vypadává celá rétorická tradice, poetika renesance i baroka. Historik zajisté nemá povinnost „mluvit o všem“, ale pokaždé musí přesně stanovit svůj záměr či úkol, který si vytyčil. Autorka však nikde nevysvětluje, proč takoví autoři jako Cicero, Horatius či Scaliger nemají v jejím přehledu místo. Pokud bychom z monografie tři kapitoly odebrali, anebo naopak přidali čtyři navíc, se strukturou knihy by se nestalo nic – žádný záměr, žádná tvrzení či obecnější předpoklady (jako protipříklad uveďme Zimovu monografii Literární estetika, v níž autor popisuje dějiny moderní teorie literatury s ohledem na určitou hegelovskou a kantovskou stopu).

Ona zmíněná „nevázanost“ pohledu je velmi zřetelná již z úvodních poznámek. Autorka předesílá, že hodlá sledovat, „jak se v historii pojednávalo o literatuře“ (s. 12), resp. „jakým způsobem se proměnila živá literární zkušenost v určitý vědecký objekt“ (s. 21). Sám výběr témat, na něž se chce ve své práci soustředit, však působí poněkud nepromyšleně. Jako by Mitoseková vršila témata podle toho, jak jí přijdou pod ruku: „poznání, poučení, vyjádření, tvorba, účinek na čtenáře“, dále „poezie, básnické umění, literatura, literární produkce, produkt, literární dílo, text, literární období tvorba, literární fakt“ (s. 12–13). Jaký je rozdíl mezi poezií a básnickým uměním, mezi tvorbou a literární produkcí, autorka nevysvětluje – navíc beze všeho připouští, že předložený seznam témat „má do jisté míry náhodný charakter a jistě by bylo možné seznam pojmů a problémových skupin doplnit“ (s. 14). O nepromyšlenosti či „nevázanosti“ projektu také svědčí okolnost, že v rozhovoru s profesorem Trávníčkem je celkové téma vymezeno zcela odlišně. Na otázku, proč se v knize neobjevuje kapitola, v níž by bylo pojednáno o středověké poetice, Mitoseková odpovídá, že jejím cílem nebylo podat „kompletní dějiny literární vědy, ale nástin moderní [kurzíva T. K.] vědy jako určité teoretické činnosti“ (s. 460). O takovém zúžení tématu však v „Úvodu“ nepadne ani zmínka, téma je zde vymezeno poukazem na již zmíněný záměr „zachytit, jak se v historii pojednávalo o literatuře“.

S onou libovolností, která charakterizuje knihu jako celek, se pak setkáváme i v rámci jednotlivých kapitol. Jestliže autorka v „Úvodu“ nepředstavila žádnou perspektivu ani tezi, nelze očekávat, že by v souvislosti s vybranými texty systematicky sledovala jisté motivy či předpoklady. Mitoseková pouze s ohledem na výše zkonstruovaný „náhodný“ seznam témat sleduje tu či onu myšlenku, ten či onen výrok či tendenci. Vhodným příkladem je hned první kapitola věnovaná Platónovi. Nejprve je čtenáři předloženo poněkud nesamozřejmé a de facto nevysvětlené tvrzení, že bez četby Platónových dialogů „nepochopíme základní problémy literární vědy“(s. 22). Pouze na okraj poznamenejme: obecně se má za to, že úlohu otce zakladatele v dějináchteorie literatury sehrál Aristotelés jako autor Poetiky a Rétoriky, zdůraznění Platónovy role by si zasloužilo alespoň stručný argument. Autorka nicméně ihned přechází k centrálnímu tématu mimese, které nejprve sleduje v X. knize Ústavy. Tento nadmíru složitý text je shrnut v jediném odstavci, jemuž vévodí často opakovaná teze, že umělecké napodobení je podle Platóna trojím klamem – „protože materiální předměty tvoří obraz jediných opravdových předmětů, jakými jsou ideje, pak umělecké obrazy těchto materiálních předmětů jsou napodobením toho, co je již samo v sobě napodobením“ (s. 24). Je třeba upozornit, že X. kniha Ústavy ve skutečnosti představuje komplexní argument a předložené tvrzení tvoří pouze jednu z jeho fází. Autorka nechává stranou např. zcela klíčové téma „vědění“, ontologické rozlišení mezi tím, „jaká věc je“, a jejím jevem, korelaci ontologických momentů jsoucna a rozdílných částí duše nebo důležitou poznámku o odvěkém soupeření filozofie a básnictví. Aniž by padla zmínka o těchto motivech, bez nichž se výklad X. knihy může jen stěží obejít, Mitoseková přechází ke III. knize a konstatuje, že se zde rozlišují dva, resp. tři typy vyprávění. Následuje poznámka o tom, že „Platón přisuzuje mimesis status léku: prostředku, který může léčit, ale v nekontrolované dávce může vést až ke smrti“ (s. 25), a tvrzení, že Aristotelés na rozdíl od svého učitele disponuje kategorií katarze, jíž přičítá poznávací i etické hodnoty. V následující části kapitoly pak Mitoseková stručně shrnuje, jak Gérard Genette komentuje Platónovo žánrové členění, a zcela na závěr vyjmenovává jisté inkonzistence a dvojznačnosti v rámci Platónovy „teorie literatury“. Namísto podrobnější úvahy či souvislého výkladu (který by však vyžadoval východisko v jisté tezi) tak první kapitolu tvoří poněkud nesouvislý sled parafrází, izolovaných postřehů a komentářů.

Je nutno dodat, že nikoliv všechny kapitoly se nesou zcela v tomto duchu. Doporučit lze snad části věnované Tainovi, Ingardenovi nebo strukturalismu. Ocenit lze také řadu odkazů na autory, kteří v kontextu české literární vědy nejsou zcela známí a kteří by si zajisté pozornost zasloužili (příkladem budiž Charles Mauron anebo Gustave Lanson). Přesto je třeba konstatovat, že ani povedenější kapitoly nenaznačují nějaký širší pohled, jenž by výklad svíral – ve skutečnosti tak vlastně ani nejde o výklad, ale spíše o jakýsi výčet rozmanitých myšlenek, resp. jejich reformulace. Autorka sice již v „Úvodu“ upozorňuje, že nechce prezentovat „směry a školy“ v jejich úplnosti (s. 21), ovšem jaký má smysl podávat referáty, které svůj předmět často zkreslují a zjednodušují, takže místo obrazu určité teorie produkují spíše její karikatury? Vedle již zmíněné kapitoly o Platónovi bychom mohli uvést např. část věnovanou Kantově estetice. Jen těžko lze pochopit, že zde ani jednou nepadne zmínka o reflexivní soudnosti, ani o problematickém vztahu obrazotvornosti a rozvažování, tj. o tématech, která tvoří jádro Kritiky soudnosti. Je to stejné, jako bychom při interpretaci Aristotelovy Poetiky zapomněli na motiv mimese nebo v případě Hegelovy estetiky na jeho filozofii dějin. Referáty navíc nezřídka obsahují rozmanité nesrovnalosti: např. na s. 136 autorka přichází s tvrzením, že Husserl v Logických zkoumáních „zpochybnil oprávněnost logického uvažování“ (Husserl však činí pravý opak: ve zmíněném spise hájí logické kategorie proti psychologismu, je to dokonce jedno z hlavních témat jeho pojednání), v kapitole o Platónovi (s. 22) Mitoseková zase podotýká, že dnes odpovídáme na otázky, které jménem Platónovým položil Sókratés (jak známo, věci se mají přesně naopak: Platón se „vyjadřuje“ skrze postavu Sókrata). Dojem z knihy navíc kazí časté překlepy (např. na s. 27 je Glaukón přejmenován na „Glaukoma“) a přehmaty (podle s. 122 by se mohlo zdát, že Dilthey napsal svůj Úvod do duchovních věd hned v prvním roce svého života – 1833), ty snad spadají na vrub redakce českého překladu. K ní navíc dodejme, že pravidelně chybí odkazy na originál referovaného díla. Českému čtenáři jsou poskytnuty pouze odkazy na polské překlady, takže někdy není zcela zřejmé, o jakém textu Mitoseková hovoří (např. s. 286 odkaz na Lotmana, s. 282 odkaz na Lévi-Strausse). Avšak vzhledem k výše zmíněným problémům jsou toto pouhé detaily.