„Od Modrých pondělků Arnona Grunberga nejpůsobivější debut, jaký v nizozemské literatuře vyšel. Čti!“ zní citát z recenze Elsbeth Ettyové v deníku NRC Handelsblad, který provází knihu Annelies Verbekeové s názvem Spi! už sedm let (vyšla v roce 2003). Na rozdíl od sedmadvacetileté Verbekeové bylo přitom Grunbergovi v době vydání jeho prvotiny teprve třiadvacet, což ohlas vždycky umocní, ale přesto je to případné srovnání – jako ke spisovateli se k němu autorka živě hlásí a jeho tvorbu obdivuje.

Prvotiny dvacátníků často pojí i téma – užaslé a rozčarované „To je všechno?“ po skončení školy z toho, co nám život nabízí, hledání jakéhosi smyslu. Snad každá generace má svého autora, který tu hrůzu z nalinkované životní dráhy shrne a vysloví, což mu u vrstevníků vynese mnohdy doživotní přízeň – vždyť taková kniha patří ke všem dalším „poprvé“, která člověk v tom věku prožívá a o kterých je přesvědčen, že tak silně a tak jedinečně je necítil ještě nikdo. S přibývajícím věkem a narůstajícím počtem přečtených knih zjistí, že to s tou jedinečností nebude tak zlé, a prvotiny nových a nových dvacátníků ho už nikdy neuchvátí tak jako ta „jeho“. Mimo jiné i proto, že určité prvky se v těch knihách objevují stále znovu: hrdina se stáhne na okraj společnosti a sklouzává ke dnu, pohybuje se na rozhraní toho, co se považuje za „normální“, má snové stavy, ať už jsou vyvolané alkoholem, drogami či „ponořením pod hladinu“, v nichž uniká do vlastního světa, ale tíhu bytí odtamtud vnímá o to pronikavěji, skončí na čas v psychiatrické léčebně nebo v nemocnici a konfrontace s pacienty, často „obyčejnými lidmi“, pro něj bývá hojivá. Myslím teď na Zuzanu Brabcovou, která svým debutem Daleko od stromu (poprvé vyšel v samizdatu v roce 1985, v jejích šestadvaceti letech) i další knihou Zlodějina vyjádřila tyto pocity pro mou generaci.

I Verbekeová píše na základě vlastního prožitku. „Psala jsem Spi! v době, kdy jsem pracovala jako prodavačka u firmy s instalacemi na úpravu vody. Jako studentka jsem tam uklízela. Šéf si brzy všiml, že to povolání není nic pro mě. Moje náplň práce spočívala stále víc v testování kávovarů. Jednoho dne ke mně šéf přišel a pronesl posměvačně: ,Ty prej píšeš knihu?‘“, vypráví autorka v jednom rozhovoru. V obecné platnosti je třeba hledat důvod mezinárodního úspěchu tohoto románu (v nizozemštině se prodalo na 70 000 výtisků, počet jazyků, do kterých je přeložen, se blíží dvacítce). Široký ohlas udivil i autorku: román považuje za svou „nejvlámštější“ knihu. Následujícími méně vlámskými tituly se jí ale úspěch prvotiny dosud nepodařilo vyrovnat.

Příběh konfrontuje dva lidi, kteří se vymykají obrazu průměrného spořádaného občana. Vnějším znakem této odlišnosti a důvodem vyloučení z celku je jejich nespavost. U mladé dívky Maji není zpočátku jasné, odkud ta porucha pramení: prožila harmonické dětství, žije s přítelem Remkem, obklopuje ji rodina i kamarádi. Až v závěru vytane metaforický dětský podvůdek s přelepenou Rubikovou kostkou a pocit, že je lepší neusnout, než se probudit s prvním pomyšlením, že ta kostka už nikdy nebude neporušená. Rozsáhlý okruh rodiny a známých Maje neskýtá skutečný lidský zájem a vřelost, vztahy jsou povrchní. Odstrašujícím příkladem je pro ni sestra Sofie vyrovnávající se v koloběhu domácnosti, péče o děti a nezáživného částečného úvazku s manželovou nevěrou. Světoběžná kamarádka Kaťa přes velké řeči o cizokrajných dobrodružstvích neodjede do Mosambiku, ale podědí Majina bývalého přítele Remka a založí s ním společnou domácnost. Maja se nakonec té pomyslné záchranné sítě, kterou nabízí trvalé bydliště, trvalé zaměstnání a trvalé vztahy, zcela vzdá.

Majina nespavého, téměř o třicet let staršího protihráče Benoita doživotně poznamenal traumatický zážitek z dětství. V Maje vidí svou tragicky zemřelou a od sedmi let bolestně postrádanou matku. Magickou sílu pro něj má spojení „ons zeetje“ (doslova „naše moříčko“, v překladu střídavě „naše zlaté moře“, „naše moře“, „zlaté moře“), které mu matku evokuje. A tam, v přímořském letovisku, kde Benoit vyrůstal, se ti dva po různých peripetiích nakonec najdou.

Jestliže postavy Zuzany Brabcové obvykle nacházejí jistý smysl v prospěšnosti pro ještě slabší jedince z okraje společnosti (navazuje to i na skutečnou zkušenost z totality, kdy práce pomocné síly v nemocnici byla zdrojem většího uspokojení i vnitřní svobody než – navíc režimem odpírané – vysokoškolské studium či teplé místečko v kanceláři), usmíření se životem v generaci Verbekeové spočívá v opoře, kterou si poskytuje dvojice ztroskotanců vzájemně. Těžko říct, zda to souvisí s individualistickým zaměřením západní společnosti nebo prostě s dobou – generační zpověď dnešního českého dvacátníka by byla možná už také obrácená ryze do sebe. Obě autorky se však shodnou v tom, že nalezená rovnováha je vratká a výsledek nejistý.

Nedostatek spánku s jeho hojivými účinky vyvolává stav stále narůstající rozjitřenosti, a současně působí, že postavy žijí jako ve snách: mozek sice vydává povely, ale tělo reaguje zpomaleně. Nespavci neustále balancují na hraně – v jejich vnímání stačí jediný krok, aby člověk ze života vystoupil. Autorka to zdařile vyjadřuje jazykovými prostředky: Majin monolog má na začátku břeskný spád, hutnost formulací a dávku sarkasmu, jak to známe i od dalších vlámských autorů přeložených do češtiny (např. Hugo Claus, Saskia de Coster). Benoit má v nespavosti několikaletý náskok, a tak je jeho monolog pozvolnější, snovější. I Maja se postupem času dostane do tohoto stádia, takže epizoda jejich fyzického sblížení se sice líčí dvakrát – očima obou protagonistů –, ale rozdíl je hlavně v tom, jak ji vnímají, méně v tónu nebo kadenci vyprávění.

V čem spočívá ta autorkou zmiňovaná „vlámskost“ příběhu? Jako obyvatelka Nizozemska to dokážu určit jen částečně – vlámské hovorové promluvy hospodských a nemocničních postaviček mají pro čtenáře ze severní části nizozemské jazykové oblasti zvláštní půvab (asi jako moravská nářečí pro Pražáka), kdežto vlámský čtenář z nich nejspíš prostě vyčte, kde se příběh odehrává. Když před pár lety překládali úryvek z této knihy (scénu s prostitutkou v latexové sukni) jako závěrečný společný úkol účastníci překladatelské dílny v Utrechtu, byla mezi nimi i lektorka češtiny, která působila na univerzitě v Gentu a vlámskou variantu nizozemštiny měla v malíčku. Na základě drobných narážek (např. vykřičená ulička Glazen Straatje – v překladu „ulička jménem Skleněná“) identifikovala město, kde se příběh odehrává, jako Gent (autorčino bydliště). V překladu se tato místní určenost (také počeštěním některých vlastních jmen – Maya/Maja, Remco/Remko, Katja/Kaťa) nepromítá. (Není ostatně náhodou Lieven z věnování „Pro Lieven“ mužské jméno?) Jiná belgická narážka je „Muž se sklepem“, tedy deviant a pedofil Marc Dutroux.

Zvláštní roli tu jistě hraje i francouzština, protože k tomu jazyku mají Vlámové dvojaký vztah: brání se mu, ale současně ho nechávají do hovorové vlámštiny prosakovat. A tak běžně začínají větu slovíčkem „Allez“, na potkání se zdraví „Ça va?“, šálek kávy je „een tas koffie“ (z fr. „tasse“, místo nizozemského „kop/kopje“). V knize opravuje učitel žáčky, že místo „tracteur“ mají říkat „tractor“, žena z lidu Olga říká nákladnímu autu „camion“ (místo „vrachtwagen“). Je také příznačné, že ve scéně, kdy sedmiletého Benoita přijde matka osvobodit z klášterního internátu, volá sestra, která je přistihla, tedy zosobnění autority a útlaku: „Alaaaarme! La pute et son fils!“ (v překladu: „Poplááách! Ta běhna a její kluk!“). Na obecnou znalost západní populární hudby autorka spoléhá, když Maja vyzve Benoita k tanci zpívanou větou: „Voulez-vous danser avec moi, ce soir?“, protože ihned naskočí funkový hit skupiny Labelle ze 70. let s explicitnější variantou refrénu (místo „danser“, t.j. tančit, je „coucher“, t.j. vyspat se s někým). Písničky tu vůbec hrají důležitou roli, jak už to u generačních románů bývá – je to však mnohdy kód doopravdy srozumitelný jen vrstevníkům vyrůstajícím ve stejném prostředí. Ne nadarmo se tu mihne i proustovský koláček madeleine (v překladu „kokoska“), spouštějící proud dávných vzpomínek. Zato titulu Voyage au bout de la nuit se dostane v češtině (Cesta do hlubin noci) upřesnění, že jde o Célinův román (opravdu je to nutné?).

Jiný překladatelský oříšek tvoří četné slovní hříčky a hra se zvukovou a rytmickou podobou slov – ze zmíněné překladatelské dílny si vzpomínám na diskusi o pasáži, že spánek pojí všechny, „iedereen, elckerlijc, behalve ik“ (v překladu: „Každého, každičkého, jenom mě ne.“). Slovo „elckerlijc“ je narážka na hrdinu morality z 15. století (v pozdější anglické verzi Everyman, česky se obvykle překládá jako Kdokoli) a kromě rýmu tu může mít funkci i v tom, že evokuje lidskou smrtelnost (příběh vypráví o tom, jak si pro pana Kdokoli přišla smrt).

To všechno jsou věci, které se překladem obvykle ztrácejí, překladatelce se je však daří částečně kompenzovat tam, kde to čeština umožňuje. Počet cizích překladů svědčí o tom, že i přes nevyhnutelné zploštění zbývá dost k tomu, aby příběh zaujal i zahraniční čtenáře.

Čtení s přeskakováním mezi originálem a českým překladem vede k závěru, že v procesu redigování zřejmě vypadl důležitý krok – totiž ještě jedno pročtení s originálem v ruce, aby se tak předešlo vynechávkám, změnám v členění odstavců, ale i určitým posunům ve významu. Namátkou: „zelfbeklag“ (podle slovníku „sebelítost“) se překládá jako „sebeobviňování“ (snad záměnou sloves „beklagen“ a „aanklagen“), ustálená vazba „tekst en uitleg geven“ (podle slovníku: „vysvětlit do puntíku“) se překládá doslova jako „vydávat prohlášení a vysvětlení“, „als u echt geen kloten te doen hebt“ („když už fakt nemáte do čeho píchnout“) se překládá jako „když už vážně nevíte, co roupama dělat“, „schoolslag“ (podle slovníku plavecký styl „prsa“) se překládá jako „nejmocnější tempa, jaká jsem se ve škole naučil“, „naargeestige vrolijkheid van een waker“ (podle slovníku znamená „naargeestig“: „zasmušilý, trudný, pochmurný“) se – snad asociací se slovem „nar“ (blázen, šašek), místo „naar“ (m.j. smutný, truchlivý) – překládá jako „bláznivá veselost nespavce“, nemocniční nuda vyjádřená větou, že minuta v nemocnici je jako hodina venku, se v překladu změní na „Jedna minuta v nemocnici odpovídá jedné minutě ve světě venku“ apod. Je také škoda, že ani jedno haiku nemá v češtině skutečně takovou podobu (tedy schéma 5-7-5) – jakožto zkušená překladatelka poezie by si s tím Jana Pellarová jistě dokázala poradit. Uvedený úryvek z překladu vyšel přitom už téměř před rokem v časopise Plav, nezdá se tedy, že by překlad vznikal například v časové tísni.

Čtenáři však obvykle čtou jen českou verzi, a tak je nejspíš prostě zaujme příběh Maji a Benoita. A ten jim překlad Jany Pellarové zprostředkuje uspokojivě.